V poslední době graduje svérázný přístup k natáčení historických filmů. Vezmou se jména historických postav, k nepoznání se upraví jejich příběh, obsadí se herci, kteří s historickou postavou (kterou často máme velmi přesně portrétovanou a známe její popis) nemají vzhledově nic společného, připraví se dekorace a rekvizity, které s dobou, ve které historická postava žila, nemají moc společného, a vznikne slepenec, který se tváří, že je historickým filmem. Ačkoli někdy je už na první pohled do očí bijící, že je to jinak. Je to stále historický film nebo už jde o vytváření virtuální historie? A kde je hranice mezi pouhou historickou nepřesností, a kdy jde o historickou lež, často ideologicky motivovanou?

Pravda, někdy se tvůrci takových filmů brání, že je to „umění“, a že ty odchylky udělali kvůli zvýšení uměleckého dojmu. Což jsou mezi námi výmluvy. Film s historicky věrnou výpravou není o nic méně umělecký než film s výpravou vyprasenou od boku. Dokonce to není ani dražší. Jediný rozdíl je v pokoře před historickou realitou.

johanka z arcuA dnes to pokračuje nesmyslným výběrem castingu. Co je důvod obsazování černých herců do rolí středověkých Evropanů, o nichž s jistotou víme, že nebyli tmaví ani černovlasí? Kdyby ve filmu Luise Armstronga nebo Martina Luthera Kinga hrál Brad Pitt, to by byl kravál! A oprávněně. Stejné je to obráceně. Královna Margareta ani Johanka z Arcu nebyly černošky, o Margaretě kronikáři píší jak měla svítivou pleť a světlounké vlasy. Stejně jako černá nebyla Kleopatra, neb patřila do čistě řecké dynastie Ptolemaiovců.  Že režisér měl pocit, že to jsou skvělí herci, a že mu to přišlo dobré? To je další lež.

To všechno jsou podmínky nutné, ne postačující. Na divadelních prknech se to vzhledem k míře stylizace dá omluvit. Ve filmu ne. Pokud jde o film – v některých jiných žánrech je to jedno. Jestli je dobrý herec a příběhově to funguje, je to v pořádku. Není třeba lpět na vizuální podobě. V historickém filmu to nutné je. U historického filmu je takové vědomé přepisování historie nepřijatelné. I když vnímám, že se to děje v masívním rozsahu. Máme několik rádobyhistorických seriálů plných nepředstavitelných volovin – v obsazení, příběhu, výpravě. Totéž mezi velkorozpočtovými filmy. A ano, některé jsou divácky i ekonomicky úspěšné. Kolik neuvěřitelných nesmyslů se podařilo natláskat autorům Vikingů! Počínaje až surrealisticky fantaskní výpravou, konče příběhy postav, které s jejich historickými jmenovci nemají vlastně vůbec nic společného. A přitom, kdyby dodrželi historickou věrnost, příběhy by byly stejně dramatické, vizuál stejně atraktivní.

I u nás se houževnatě točí historické omyly. Víceméně všechny „historické“ filmy z poslední doby, speciálně ty opěvující historické osobnosti našich dějin, jsou jak zjevení zlého snu. A ne proto, že je to tak „umělecké“. Je to prostě pyšná arogance režiséra vůči historii. Mimochodem, stejné platí o historické litaratuře. U fantasy si mohu vymýšlet, až se hory zelenají, a je-li to pěkný příběh, sláva. Je to tak správně. Tam je to vymýšlení si implicitní součástí žánru. Dokonce čím fantasknější, tím lepší. U historického příběhu si to nemůžu dovolit. Komu to přijde příliš svazující, a myslí, že k umění je třeba něco jiného, ať jde psát a točit jiný žánr.

Že se takové přpisování historie ve filmu i literatuře děje, a například mezi nejprodávanější autory patří Dan Brown, který z historických omylů vaří guláš jak Láďa Hruška, to neznamená, že je to správně.

Historický film je specifický žánr a má svá pravidla. Jedním z nich je, že autor by měl ukazovat historii v podobě, která co nejlépe reflektuje historické poznání v době, kdy dílo vzniká. Historický film má vždycky rozměr vzdělávací, pro spoustu lidí je informace sdělená filmem pravda. Většina lidí má jen velice okrajové povědomí o historii, a jako bernou minci bere ne učebnici (její obsah často s ulehčení velká část lidí dávno zapomněla), ale historii si představuje tak, jak ji viděli ve filmu. Mohli bychom společně jmenovat, jak si společně představujeme kterou osobnost nebo událost, a u velkého množství z nich bychom snadno uměli vzpomenout, v které knize nebo filmu nám to tvůrci takhle představilli.

A pokud je film v rozporu s fakty z učebnic, u 99% populace vítězí film. Viděné ve filmu je „pravdou“, učebnice nebo vědecká publikace má ve srovnání s historickým filmem téměř nulový dopad. Tvůrce historického filmu má úplně jinou odpovědnost než tvůrce jiných žánrů. Je to odpovědnost za vytváření pravdivého a smysluplného obrazu historie. Bude-li lživý, snadno nám historie přestane dávat smysl, nebo si ji díky filmu začneme interpretovat úplně jinak. Se všemi důsledky přesahujícími do našeho počínání dnes a v budoucnosti. A bude-li ta lživá představa historie dostatečně silná a ideologicky propracovaná, může pomoci tiše a nenápadně změnit naši vlastní identitu.

Nemyslím, že je to nějaké „nařízení“, ale sdílené aktivistické šílenství. Přepisování historie je ale pravidelně neoddělitelný průvodní jev totality. Dělali to nacisté, dělali to komunisté a přesně stejně to dnes dělají ideologové neomarxističtí.

 

SaveSave

SaveSave

SaveSaveSaveSave

2323 Celkem čtenářů 9 Dnes čtenářů
https://sedmavlna.cz/wp-content/uploads/2018/04/MargaretAnjou-black-1024x508.jpghttps://sedmavlna.cz/wp-content/uploads/2018/04/MargaretAnjou-black-150x150.jpgTomášEsejeFIlm a hudbaVšechny rubrikyhistorický film,historieV poslední době graduje svérázný přístup k natáčení historických filmů. Vezmou se jména historických postav, k nepoznání se upraví jejich příběh, obsadí se herci, kteří s historickou postavou (kterou často máme velmi přesně portrétovanou a známe její popis) nemají vzhledově nic společného, připraví se dekorace a rekvizity, které s...Tomáš Houška - blog o hlavně budoucnosti, i když občas k ní docházíme přes historii