Tak natočil Kubrick přistání na Měsíci nebo ne?
Tak co, věříte tomu, že Američané přistáli na měsíci, nebo tomu, že to celé byl podfuk, filmové dílo Stanleyho Kubricka, něco jako Kozoroh 1?
Zkusím pro tentokrát vynechat i nesmyslné debaty kolem Van Allenových pásů a podobných jevů, které nechám na nějakém fyzikovi, vynechávám důkazy v podobě hromady měsíčního materiálu přineseného na Zemi nebo opuštěných modulů, které jsou na povrchu Měsíce dodnes viditelné a případně hmatatelné. Budu se věnovat čistě filmařině.
Začněme uvědoměním si, že Apollo tehdy běželo v televizi v mnohahodinových nepřetržitých přenosech, v nichž není střih. K tomu vzpomeňme, že tehdejší techika dovolila buď natáčet na celuloid, nebo na analogové televizní záznamy, které se ukládaly na magnetický pásek. A tehdejší televizní technika neoplývala kvalitou a digitální triky, na které jsme samozřejmě zvyklí z moderních filmů, byly tehdy zcela nerealizovatelné.
Záznamová média měla velice omezenou kapacitu, na celuloid jste natočili maximálně dvanáctiminutové záběry, na magnetický pásek jen o málo delší, a to už byly cívky o váze několika kilogramů. Pokud byste chtěli záznam delší, museli byste mít příslušně větší kazety. Celuloid navíc můžeme rovnou vyřadit, jeho nedokonalosti s tehdejší technikou nebylo možné maskovat. Nepřerušený záznam v délce kolem 8 hodin bez střihu byl v říši naprosté utopie. Prostě muselo by se to natočit na místě a v přímém přenosu odvysílat, jak to bylo.
Ne oříškem, ale ořechem by byla nízká gravitace, která je ze znáznamu viditelná. V moderních sci-fi filmech se používají mnohé techické vychytávky, včetně speciálních bazénů a složitého trikování v postprodukci. Ale pozor – v době letů Apolla žádné digitální triky neexistovaly a žádná postprodukce mnohahodinových přenosů nebyla možná. Upřímně – nemáme představu, jak by se to s tehdejší technikou dalo obelstít.
Za důkaz, že šlo o natáčení v hale se vydává, že na obloze nejsou hvězdy. Přičemž se opět zapomíná na limity tehdejší techniky. Nemohly tam být, dynamický rozsah osvětlení skutečné scenérie byl tak velký, že tehdejší technika neměl šanci ho zpracovat. Pokud nejsvětlejší místa neměla být nekoukatelně vypálena, musela být clona zatažená natolik, že všechny jemnější věci z obrazu zmizely.
Ale je tu něco, mnohem podstatnějšího, natolik zřejmého, že ostatní můžu klidně vynechat. A tím je světlo. Podíváme-li se na záznam, nebo fotografie, je jednoznačné, že situace je nasvícena jediným zdrojem (Sluncem), který je velmi ostrý a velmi jasně můžeme změřit jeho směr podle stínů (Pomíjím ambientní světelný odraz od země, tedy Měsíce.) Tedy jde o jediný zdroj.
Že to není víc zdrojů (třeba reflektorů) je jasné, protože stíny by byly mnohačetné. Někdy kvůli optickým klamům můžeme mít pocit, že stíny nejsou rovnoběžné, ale když srovnáme fotografií víc, nebo se podíváme na filmový záznam, vidíme, že jsou. Pokud by šlo o umělý světelný zdroj, musel by být velmi vzdálený. Velmi, to znemaná minimálně kilometry.
Ještě jeden fyzikální poznatek dokládá, že je takhle vzdálený. A to je úbytek světla. Pokud nasvítíme jedním reflektorem filmovou scénu, je velikost osvětlení nerovnoměrná. Hodnota světelného toku klesá se čtvercem vzdálenosti. Takže čím je zdroj blíž, tím rychleji padá množství světla v pozadí. Pokud chci zasvítit rozsáhlou scenérii tak, aby světelný tok byl v popředí i pozadí pokud možno co nejvíc podobný, musel by zdroj být velmi daleko a musel být velmi silný. Když říkám „velmi silný“, člověk, který nemá zkušenost s filmovým svícením, netuší, co to znamená. Naše nejsilnější filmové lampy mají halogenové žárovky s příkonem 20kW a odpovídajícím světelným tokem.
Kdybychom s jednou takovou lampou chtěli točit něco jako přistání na Měsíci, nemohla by být od kosmonautů a modulu dál než nějakých 30 metrů, protože by scénu prostě nezasvítila. Jenže při téhle blízkosti by bylo jednoznačně identifikovatelné, že stíny jdou paprskovitě od lampy a navíc pozadí scény by se rychle propadlo do tmy. Kdybychom chtěli lampu postavit do vzdálenosti třeba 1km (připusťme, že by to stačilo), potřebovali bychom halogen o příkonu ne 30x silnějším, ale 900x silnějším (čtverec vzdálenosti). Tedy aspoň 18MW. Nic tak obludného nemáme, neměli jsme, a popravdě, neumím si ani představit, jak by vypadala, a nechci si představovat, co by znameno její rozsvícení a zhasnutí pro rozvodnou síť.
Zní to banálně, ale už jen samotná nemožnost nasvítit věrohodně filmový plac tak, aby byl zaměnitelný s přenosem NASA pro televizi stačí k tomu, abychom úvahy o zfalšování celého přenosu mohli pustt z hlavy.
Říkáte si, jestli natočení falešného přistání na Měsíc bylo skutečně obtížnější než tam opravdu doletět? No, v jistém ohledu ano. Techniku pro cestu na Měsíc už lidé měli, byť nám dnes přijde archaická. Techniku pro zfalšování tohoto přenosu neměli.
P.S. Komu by to ode mně přišo příliš školometské, tady je to hezky i s obrázkama:
Původně publikováno na: https://houska.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=489146
Napsat komentář