Začnu stavem civilizace na začátku sedmého století. Náš západní civilizační okruh za sebou měl stěhování národů, tedy aspoň tu jeho klíčovou etapu. Prošel si nájezdy Hunů, přežil justiniánský mor a gótské války. V porovnání s dobou někdy kolem druhé půlky čtvrtého století tedy otřesený, ale kupodivu ve své podstatě stále fungující. Kdybychom chtěli nějak jednoznačně vyhranit svět roku 630 od světa 370, ve skutečnosti by až na některé velké politické proměny rozdíl nebyl tak velký. Série válek a zmíněného moru zdecimovala obyvatelstvo – podle všeho v některých oblastech až na polovinu obyvatel a  konkrétně Řím spadl na zhruba 20% počtů před zmíněnými přemety – ale stále fungovala velká civilizační a kulturní centra. Včetně svých škol a knihoven – a o nich budeme mluvit nejvíc.

Takže i když se v dějepise donekonečna učíme, že Západořímská říše zanikla roku 476, je docela pochybné se k onomu datu upínat. Město Řím poprvé vyraboval už Alarich roku 410, kdy Galii dávno plenili Vandalové, kteří koneckonců Řím vzali útokem roku 455, a kdy co mělo cenu, odvezli, co jim za odvezení nestálo, zničili – aspoň podle kronik. Jenže když Itálii 491 ovládnul Theodorich, zjišťujeme, že obnovil senát s jeho zákonodárnou silou, Chlodvíkovi věnoval vodní varhany, Boethius sepsal své Institutione, o které se opírala hudební praxe až do 14. století – a alchymie ještě dlouho poté, (přičmž někteří fyzici ho podezírají, že popisuje jevy kvantové mechaniky) a lidstvo bylo před vynálezem antibiotik.

První velkou ránu vzdělanosti kupodivu uštědřil Justinián, když roku 529 rozehnal athénskou Akademii, nicméně v témže roce Benedikt z Nursie založil Montecassino a skoro souběžně (544 AD) několik zbožných mnichů pod vedením Cassiodora v Apulii zakládalo klášter Vivarium, který se proslavil svou knihovnou (inspirovala Umberta Eca k vizi knihovny v knížce Jméno Růže).

Pro toto období je typické, že školy, knihovny a další atributy civilizace se soustřeďují do velkých měst. Jsou tu vzdělaní lidé, dostupní řemeslníci, školy, ekonomická báze, která umožňuje věnovat se čistému vědění a jeho rozvíjení. Velká města jsou v tomto období klíčová pro civilizační pokrok. 

Civilizační centra a knihovny stav před islámskou invazí

Když si uděláme přehled těch nejdůležitějších center, zjistíme, že v nich žilo zhruba 2,5 milionu obyvatel a v knihovnách v těchto centrech bylo zhruba 1,4 milionu svazků. Podíváme-li se na mapu, nemůže nám ujít, že centrum tehdejšího civilizovaného světa bylo na Blízkém vychodě. Severní Afrika té doby byla bohatým a prosperujícím regionem, který zcela zastiňoval centra na evropském kontinentě. A východ tvořený vpodstatě Byzancí a Persií řádově převyšoval někdejší Západořímskou říši. Přičemž paradoxně to není důsledek válečných vírů, které prošly západní Evropu, ale spíš vysvětlením, proč Byzanc turbulentní časy pátého a půlky šestého století ustála, zatímco západ říše, který neměl tuto ekonomickou a civilizační oporu, ty časy neustál. (Byly tu i další důvody, příčiny se sečetly v synergii, ale teď k nim nechci odbíhat.)

Malé vysvětlení alespoň k těm největším knihovnám.

Alexandrijský Museion

Nejslavnější je samozřejmě alexandrijský Museion. Založil ho v roce 332 př. Kristem Alexandr, ale reálně vybudoval jeho nástupce Ptolemaios I. Sotér. Knihovna měla celkem tři základní funkce – knihovna/archiv, skriptorium – cosi jako docela velké nakladatelství své doby, a vzdělávací instituci – jakousi obdobu dnešních vysokých škol. 

Víme, že za Caesara vyhořela. Nicméně, to je velmi nepřesné – shořela tehdy jen budova scriptoria. Takže shořelo několik svazků a řada jejich kopií a sklad kopií, které byly připravené k expedici. Pro Museion obrovská finanční rána, ale pro civilizaci popravdě zas žádná velká tragédie. Za Marca Aurelia sem navíc byly sestěhovány knihovní fondy z knihovny v Pergamu.

Druhou ránu dostala knihovna za Theodosia roku 389, který její fondy rozělil na tři části. První byl tvořen „tím významným a důležitým“, tedy v očích Theodosiových, a byly to především spisy patristické, biblistika, historie, rétorika a přilehlé obory. Většinou z doby nepříliš vzdálené. Tuto část nechal naložit a odvézt do Konstantinopole jako základ císařské knihovny. Vzala za své částečně při rabování 1204 a částečně po dobytí města Turky 1453. Nicméně obsah jejích fondů jsme z největší části mezitím asi stihli v opisech dostat i do západní Evropy. Druhá část byla tvořena spisy nevhodnými, tedy především sem patřila velká knihovna biblických apokryfů, různé evangelijní texty, gnostická literatura a podobně. Tu nechal zničit. Na štěstí pro nás mniši, kteří se úkolu měli zhostit ho nesplnili a tuto část knihovního fondu uskladnili v klášteře v Nag Hammadí. Tam sice většina podlehla zubu času po zničení samotného kláštera (naštěstí sklad spisů nevyhořel), ale i tak tam dodnes nacházíme poklady. Třetí část (nejspíš největší) označil za nedůležitou, takže tyto knihy se měly prostě uskladnit tak, aby to nestálo moc peněz, neměly být příliš půjčovány (to by peníze stálo) a měly zůstat jako archiv. Současněš zanikly ostatní funkce knihovny. Podstatnou část těchto spisů už tehdy neuměl nikdo číst, protože sem kromě literatury (sahající až do dob Staré říše) spadaly nejrůznější záznamy účetní, diplomatická pošta, osobní korespondence apod. – a to opravdu až od dob počátků Egypta. Bohužel tuto část knihovny nechal roku 642 cíleně spálit Umar po ovládnutí Alexandrie muslimy.

Ktesifon

Hlavní město Perské říše a v něm císařská knihovna téměř tak rozsáhlá jako ta alexandrijská – a na počátku sedmého století stejně zajímavá nebo možná ještě bohatší a zajímavější. Byly zde opět archivy sahající až k Sumeru, daňové záznamy, pošta, ale i velmi bohatá literatura. A důležitou součástí bylo velké oddělení dnes bychom řekli přírodních věd. Byly tu spisy astronomické, matematické, lékařské a další. Po dobytí Ktesifontu muslimy byla celá knihovna spálena, zachránilo se odhadem pár desítek knih. Velmi praveděpodobně pak tvořily východiska k přírodovědným knihám, které během středověku synkretizovali perští a arabští autoři.

Ninive (Mosul) 

Zde byla knihovna významem a zajímavostí jen o málo méně významná. Je možné, že v době dobytí Mosulu muslimy zde její fondy už nebyly kompletní, protože byly předtím přestěhovány do Ktesifonu. Postihl ji ovšem stejný osud a zbylo patrně opět jen několik jednotlivcýh knih.

Cordoba

Na dalším místě by nejspíš byla knihovna v Cordobě. Ta je z tehdejších největších knihoven první, která z velké část přežila a byla ušetřena. Nejspíš to souvisí i s tím, že Tárik, který obsadil Cordobu nepřišel jako dobyvatel, ale v prvním období sem byl pozván jako žoldnéřský vůdce bojující za jednu z větví královské rodiny – a později sem uprchli Ummajovci, kteří se stali odpadlíky v rámci islámského světa.

Zmíním ještě dvě důležité knihovny: Římskou, tedy její torzo, které přežilo několikero plenění a dobývání Říma, a později se stala základem vatikánské církevní knihovny. A už zmíněný klášter Vivarium. Ten vznikl jako unikátní projekt, kdy Cassiodorus v roce 544 s podporou krále Totily cílevědomně založil Vivarium jako místo, kam chtěl soustředit klíčové poznatky lidstav jako do trezoru, aby byly uchovány, kdyby originály na jiných místech byly zničeny. Což byl fascinující (a samozřejmě nesplnitelný) plán. Ale i tak se Vivarium stalo klíčovým centrem vědomostí západního světa.

Když čteme dobové kroniky, vnímáme, že pohromy pátého a šestého století civilizaci zpomalily, ale v žádném případě nezničily a vlastně ani nepoškodily opravdu významně. Ač politické přemety smetly celé státy, pod novými prapory a novými panovníky pokračovalo jádro předchozího civilizačního vývoje. A to až do roku 636, kdy Byzanc prohrála bytivu u Jormuka a nastala smršť 75 let trvající expanze islámu. Podívejme na mapu, co se během této doby změnilo:

Civilizační centra a knihovny v raném středověku

Pokud naše post-římská civilizace měla v roce 636 ve velkých městech cca 2,5M obyvatel, v roce 711 už jenom cca 760.000 a jde-li o knihovní fondy, nastal pokles z cca 1,4 milionu svazků na cca 128.000, tedy méně než 10%. (Až v dějepise uslyšíte, že středověká Evropa díky překladům antických autorů do arabštiny znovuzískala část svého kulturního dědictví, vzpomeňte na fakt, že znovuzískala střípky, protože přes 90% veškeré starší literatury během islámské expanze lidstvo definitivně ztratilo.)

 Tedy pro civilizaci zlom mezi „starým“ a „novým“ světem nepřišel ani zdaleka tak stěhováním národů a už vůbec ne převzetím moci v Itálii Odoakarem v roce 476. Zásadní civilizační otřes přišel v roce 636 a následujících 75 letech. To byl skutečný začátek onoho civilizačního temna, ze kterého se pak Evropa další staletí vzpamatovávala.

394 Celkem čtenářů 1 Dnes čtenářů
http://sedmavlna.cz/wp-content/uploads/2020/08/Knihovny-a-islam-1024x690.jpghttp://sedmavlna.cz/wp-content/uploads/2020/08/Knihovny-a-islam-150x150.jpgTomášEsejeHistorieSpolečnosthistorieZačnu stavem civilizace na začátku sedmého století. Náš západní civilizační okruh za sebou měl stěhování národů, tedy aspoň tu jeho klíčovou etapu. Prošel si nájezdy Hunů, přežil justiniánský mor a gótské války. V porovnání s dobou někdy kolem druhé půlky čtvrtého století tedy otřesený, ale kupodivu ve své podstatě...Tomáš Houška - blog o hlavně budoucnosti, i když občas k ní docházíme přes historii