S třetím vydáním knížky přibude její audioverze, která bude někdy koncem června – a to i s vlastním hudebním soundtrackem. Ale než to bude, můžete se začíst do jejích písmenek a první vlaštovku můžete poslouchat už během čtení)

Čtěte, poslouchejte, sdílejte, když si přihlásíte odběr na YT, dozvíte se včas o všech pokračováních a novinkách.

Tichý byt byl zalitý šedivým bezbarvým světlem časného podzimního rána.

Na stole se ve vratkých hromádkách hrozících zřícením několik dní vršilo neumyté nádobí.

Po židlích i po podlaze se jako banda státních úředníků válelo poházené oblečení, které tu pan domácí ze sebe shodil a evidentně dalších pár dní neřešil jeho osud.

Mrtvý a ztemnělý displej lednice dával znát, že s její funkčností, případně zdrojem elektřiny …to není zcela v pořádku.

Na jejích dveřích magnetem přicvaknutá oznámení z pošty, složenky, na lístcích papíru v rychlosti načmárané obtížně čitelné výkřiky, které nejspíš měly připomínat něco co předloni bylo urgentní.

Protivně pípal telefon položený na stolku vedle postele.

David po něm rozespale zašátral, shodil přitom ze stolu plastovou piksličku s léky. Přes ospalky zamžoural na displej. Nahmatal štíhlý kablík z nabíječky a dal telefonu cucnout. Na telefonu přepnul hlasitý poslech.

Ozval se vyplašený hlas Davidova kolegy Ralfa „Čau Dejve, průser, vstávej, starej zuří.“

Davidovi došlo, že probuzení bude nezbytné.

Vypadalo to, jakoby toho moc nenaspal, a z něčeho tak pochybného a zneklidňujícího jako ranní probuzení má pramalou radost.

Kupodivu na něj Ralf nepřenesl svůj strach z blížící se katastrofy, jen ho to otravuje. „Cože? …takhle brzo?!…“ Jakoby David byl jediným spasitelem, který je na světě proto, aby řešil všechny průsery.

Z telefonu chraptivě škemral Ralfův hlas „Při tý kontrole něco…“ následoval prskot a rozházený obraz na displeji.

David vztekle zaklepal telefonem, který už oslavil svou plnoletost a nyní se plynule měnil v nevyzpytatelného elektrogeriatrického pacienta.

Prskot ustal a na Davida znovu koukla ustaraná tvář sulcovitého prasátka Ralfa.

David zkusil z Ralfa vytáhnout nějakou informaci, ze které by byl moudřejší: „Sem neslyšel tu poslední větu, ten krám blbne. Co se stalo? A to nemůže dvě hodiny počkat?“

Ralf ale zněl přesvědčivě „…prej budou padat hlavy, Hasmed tu běsní.“

David si vzdychnul „…no dobře, už jedu.“

Až to mlasklo, jak Ralfovi tím ujištěním evidentně spadl ze srdce obézní sulcovitý kámen: „Dík!“

Displej zhasl, komunikace byla ukončena.

David vrávoravě vstal z postele a zkusil přimět k činnosti zablemcaný kávovar.

Cvakl jednou, dvakrát. Nic. Koukl na displej: Zhasnuto.

Smutně si vzdychl a odkráčel do předsíně k pojistkám. Vyhozený jistič. Zkušeným a nacvičeným pohybem ho nahodil zpět a šel si to znovu vyřídit s kávovarem.

Na displeji blikalo zmatené datum 2016. Snad rok výroby. Znovu boj s tlačítkem. Párkrát do něj praštil se zesilující intenzitou. A přísnost přinesla plody. V kávovaru se to jemně zahučelo a pak už se to rozdrnčelo chřestivým zvukem v hloubi ukrytého mlýnku. To Davida uspokojilo.

Sbíral z křesla a okolí své postele oblečení.

Pak se podíval na stůl, kde se kupila hromádka ručně popsaných papírů. V noci dopsaný text, který jednou bude možná částí knížky. Jestli to tedy někdo bude číst.

Démoni bojující o lidskou duši. Temné a mystické vize mezi fantasy a šílenstvím. Odložil hromádku a prolistoval pár jiných papírů. Dystopická sci–fi. Nebo realita? Sám si chvílemi nebyl jistý.

Prolustroval navršené hromady na stole a sesbíral docela tlustý svazek papírů, které nespojovala barva textu. Jejich části vznikaly za různých okolností a tu byly psané propiskou, tu mikrofixou a někdy obyčejnou tužkou, ale nejspíš je spojovala nějaká vnitřní souvislost a Davidovi stačil vždy jeden pohled, aby věděl, kam který list patří a jak je pak seřadit. Bude si je muset přečíst, jestli mu to v souvislostech dává ten smysl, který chtěl, aby měly, pomyslel si.

Znovu se protivně rozpípal telefon.

David překvapeně kouknul na displej a pak do něj s odpudivým gestem dloubnul: „Prosim, Ministerstvo pro harmonizaci, David.“

Na displeji se objevil protivný manažer, který si o svou vroucí ranní žbrndu nejspíš právě opařil jazyk, a proto potřeboval do světa vyšišlat veškeru hořkost toho přepáleného sajrajtu „To sem se dovolal zase vám?“

David se zhluboka nadechl a snažil se ho chlácholit, ale zpruzený buřt na druhém konci právě propadl slovnímu průjmu a nemohl si pomoci od nutkání někoho seřvat: „Já to s váma nebudu řešit počtvrtý, ste mi slíbili, že ty klienty budeme mít a to se snad mam doprošovat, aby si u nás ten program předplatili, nebo co jako.“

David se ho pokusil zastavit „…ano, já vim, budu to dneska s obchoďákama řešit.“

Ale někdy je to jako rukama zastavovat traktor řízený hluchým opilcem. „Jak řešit?! to přece dávno mělo bejt! Už toho mam dost, budu si na vás stěžovat!“

„…jak mělo bejt?! Stěžovat?“ ale displej zamrkal, a tím hovor skončil. Pan drsňák nechtěl debatovat, jenom někoho zprudit.

David vztekle zavrtěl hlavou, šel si z kávovaru vzít kalíšek, ze kterého stoupala pára.

Zadíval se na zapaspartovaný list z jakéhosi středověkého manuskriptu, který byl možná jedinou ozdobou jeho bytu. Ušklíbl se. Každý jediný list té knihy je možná jenom dokonalou emanací marnosti všeho snažení. Duch autora si říká „Jo, vždycky, když si pomyslíte, že dovedete všechno, a vysmějete se tomu, jak banální byly věci, které jsem objevil a spočítal, tak vemte do ruky tenhle list.“

„Kdyby se ty písmena aspoň daly číst,“ pomyslel si David, „ale je to jenom změť čar.“

Ze zamyšlení Davida vyrušilo další pípání. Začíná to být otravné, blesko Davidovi hlavou. Ale potáhl virtuální táhlo na displeji a přijal hovor.

Davidova sestra.

„Ty jo, brácho, to bys nevěřil, co se mi zdálo dneska!“

David něco zabručel. Asi by tomu fakt nevěřil. Ale jeho odpověď nikdo nečekal.

„Já sem ti normálně šla přes takovou lávku… a všude byl takovej zvláštně barevnej opar, jo, a dole tekla taková temná voda. No a já sem…“

David se zkušeně rozhodl vyvolat zdání plynoucí komunikace: „Já tě poslouchám.“

S takhle vyvolanou kouřovou clonou odkráčel do koupelny vyčistit si zuby.

Mázl pastu na štětinky kartáčku a zkusil kohoutek. Voda nikde. Vztekle odkložil kartáček, co komu, proboha, udělal?!

Z telefonu zatím plynul dlouhý souvislý proud vyprávění: „Jak tam tekla ta temná voda, jo, tak tam ti normálně plavaly takový velký kulatý bubliny… ty mě neposloucháš! Mam ti to zavolat pozděj?“ evidentně odhalila Davidovu fintu.

David zabručel: „Asi jo, to bude nadýl, co? musim do kanclu.“

Davidova sestra se vyděsila: „V tuhle hodinu? To je hrozný. To je jako u nás. Tady ti sousedi maj děti a ty děti normálně v noci brečej a já pak nemůžu spát. Já sem si tuhle kvůli nim tuhle musela vzít prášek. Jenže pak mě bolel žaludek, to ti je tady hrozný.“

Do jejího popisu věcí znova zapípal telefon.

David svou sestru s rostoucí asertivitou zastavil: „Volaj mi z kanclu.“

Zaskočilo ji to. Možnost, že jsou na světě i důležitější věci než její sen jí přišla překvapující. „Jasně, jasně. Tak já ti to bude vyprávět odpoledne, to musíš slyšet.“

David bez komentáře přepnul hovor. Na displeji se objevila mírně otylá tvář z kontaktů, pod kterou se zaskvělo jméno SAM, a buransky sebestředným způsobem na něj začla sypat dojmy ze svého nočního dobrodružství.

„Čau Davide! Tak to klaplo. Akorát teď vypadla. Ale jinak to bylo přesně jaksi řikal. Ty kozy! Ty jo, to byla jízda, myslim, že sem jí úplně vodvařil!“

David se jemně ironicky usmál: „To je supr.“

Sam pokračoval: „Sejdem se večer, řeknu ti to, to se nasměješ.“

David souhlasil.

Tím se dá hovor celkem bezbolestně a efektivně ukončit „Jasně tygře! Večer, Duna pět.“

Další pípání.

Někdo další něco potřebuje.

Koukl na displej: Neznámé číslo?

Jakoby tu David byl kdykoli k mání pro kohokoli. Dělá vrbu, strážného anděla, kamaráda, krizového manažera. Pro všechny se snaží najít čas a síly. Něco potřebujete? „Davide, můžu tě poprosit o malou drobnost?“ Nejhorší věta, kterou lze od druhých slyšet. Asi proto, že jí slýchá nejčastěji. Všichni vždycky vědí, kde ho najdou. Zadrhává to v jediném okamžiku: Když někdy výjimečně něco potřebuje také David. A tak David neznámé číslo nechal vykysnout.

Pípání hlásilo někoho dalšího. David už toho začínal mít dost.

Objevila se profilovka tajemně se usmívající zajímavé mladé ženy tak třicet – pětatřicet let, kterou měl uloženou v kontaktech jako Leia „Čau Davide, mam něco připravit než dorazíš?“

Davida to vykolejilo.

Oddechl si, že to není další katastrofa, ani vyprávění odhalující víc než potřeboval vědět.

Rozpačitě zavrtěl hlavou „Ani ne, mam to sebou.“

„Nepi ty sračky, udělám ti opravdový kafe.“

David se zarazil: „Dík.“

Leia nejspíš v jeho hlase cítila únavu, možná něco, co se jí nezdálo: „Seš oukej?“

„Jasně, už vyrážim.“ a co by jako mělo být, řekl si hrdě.

Leia vypadala, že ji to neuklidnilo.

Možná má v Leie David něco víc než běžnou kolegyni nebo asistentku. Ale nejspíš to sám neví. O andělech, kteří tiše a nenápadně stojí vedle nás, většina lidí neví.

David vypnul hovor, se šklebem dopil kávu. Teda vlastně ty sračky, jak to celkem výstižně popsala Leia.

Odložil kalíšek na stůl mezi všechno ostatní dříve použité nádobí a věci, které se tu Davidovi vrší.

Sedl si, hlavu unaveně složil do dlaní. Chvíli přemýšlel a sbíral síly k odchodu.

Další pípání znělo zdálky rádoby urgentně. A bylo mu to jedno.

Na malou chvíli se svět kolem rozplynul. Pár vteřin božského klidu. Jakoby se ocitl v jiném světě.

Probral ho kravál z chodby.

Nějací lidé tam na sebe křičeli, slyšel praštění dřeva. Dneska ráno samé překvapení. Ale jeho nejspíš jen tak nevykolejí.

Přes tabulky okna sem doléhalo muezzínovo svolávání k bohoslužbě.

David si povzdechl. Ať se jdou bodnout. Zavřel okno. Fakt už je ráno a musí vyrazit.

Sebral se k odchodu. Zvedl se a prošel kolem lednice. Do očí ho praštil zrcadlový odraz louže na zemi. Koukl na displej na lednici. Tam nervózně běhala červeně blikající chybová hláška „Vyčerpaný tarif energie“ střídající se se zmateným datem 22-11-1439.

To odpovídá, Davidova energie už je vyčerpána, pomyslel si. V poslední době ji rozdává všem kolem sebe. Co telefon, co oslovení, to znamená, že někdo něco potřebuje a je nějak samozřejmé, že to David promtně zařídí. Protože to vždycky udělá.

Vztekle do lednice bouchl, jakoby za to mohla. Na rozdíl od kávovaru ale nenaskočila, jen se rozvlnila hladinka louže před ní.

Na odchodu z bytu prošel kolem velké staré skříně, jejíž prostřední dveře tvořilo velké zašlé zrcadlo. Stříbrný povlak na rubu jeho skla zažil své, vlastně by celou skříň možná úspěšně prodal někde jako starožitnost. No dobře, asi ne. Ale aspoň umýt a vyleštit by si to zrcadlo někdy zasloužilo.

Sáhl na kliku od bytu. Zvenčí opět dolehla další vlna křiku. David zaváhal.

Udělal dva kroky zpět ke skříni.

Sáhnul do malého šuplíku vedle zrcadla a vytáhl pistoli.

S úšklebkem si ji schoval pod sako. Asi by mu k ničemu nebyla, ale už si zvykl ji nosit. Coby ministerský úředník měl speciální osobní povolení k držení zbraně, které je jinak přísně prohibované. Ale Davida by bez ní ho řada lidí považovala za pošetilce. Minimálně v téhle čtvrti.

Otevřel dveře na chodbu.

Zívla na něj nevlídná temná díra. Nevytřeno tak padesát let. Stěny tagované jako záchody opuštěného zednického učňáku. Do obličeje udeřil ještě těžší vzduch, který profukování pár rozbitými okénky nemohlo odtlačit pryč.

Prostě se tu neuklízelo kdo ví jak dlouho a podél stěn se navršilo víc než jen chuchvalce prachu, na který byl David z domova.

Dveře výtahu byly přelepené páskou a výstražnou cedulí „NEPOUŽÍVAT smrtelné nebezpečí, nakažená řídící jednotka“.

Davida ale v tomhle domě už nic nevyvede z rovnováhy.

U sousedova bytu byly evidentně vykopnuté dveře, u kterých stály černé obludné postavy. Hromotlučtí ozbrojenci od hlavy k patě navlečení do neprůstřelných vest a mundúru tak, že z nich nekoukal ani milimetr kůže.

 

> Pokračování? Ano, bude 🙂

 

 

 

224 Celkem čtenářů 4 Dnes čtenářů
http://sedmavlna.cz/wp-content/uploads/2024/06/Shadows-copy-1024x799.jpghttp://sedmavlna.cz/wp-content/uploads/2024/06/Shadows-copy-150x150.jpgTomášEsejeFIlm a hudbaVšechny rubrikyS třetím vydáním knížky přibude její audioverze, která bude někdy koncem června - a to i s vlastním hudebním soundtrackem. Ale než to bude, můžete se začíst do jejích písmenek a první vlaštovku můžete poslouchat už během čtení) Čtěte, poslouchejte, sdílejte, když si přihlásíte odběr na YT, dozvíte se včas...Tomáš Houška - blog o hlavně budoucnosti, i když občas k ní docházíme přes historii