Narozeniny krále Václava
První, co nás klame, je přemýšlení, jestli byli Češi, Němci, nebo co vlastně. Ve středověku takhle nikdo nepřemýšlel a u šlechticů a panovníků zvlášť to bylo úplně mimo úvahy. Prostě byli českými panovníky a tím to končilo. Jakou řečí mluvili? Jan Lucemburský i Karel IV. nejraději francouzsky, protože to byl jazyk, ve kterém vyrostli, ale oba mluvili stejně dobře německy a samozřejmě latinsky. Karel se navíc naučil i trochu česky, ale nejspíš to nikdy nebyl jemu nejbližší jazyk, byť se to kronikáři snaží zdůrazňovat. A oba danými jazyky nejen mluvili, ale samozřejmě četli a psali, protože jak Jan, tak Karel pár let studovali práva na pařížské Sorbonně. S Blankou z Valois Karel jistě mluvil francouzsky a francoužštinu jako mateřský jazyk měly i dvě nejstarší Václavovy sestry.
Karlovi synové už nestudovali na Sorbonně, ale měli domácí učitele, a to všichni tři ty nejlepší, jaké mohli mít. Kromě němčiny se tedy naučili číst a psát i francouzsky a latinsky a také se naučili mluvit trochu česky. Václav asi nejlépe. Na českém královském dvoře v té době se mluvilo většinou automaticky německy – a přesto se dotyční považovali za české šlechtice. Kterými navíc opravdu byli.
Ale k Václavovi: Václav se narodil stárnoucímu Karlovi IV. velmi pozdě, měl už tři starší sestry a dva předchozí synové Karlovi zemřeli ještě jako malé děti, jeden se dokonce jmenoval Václav. Takže Karel po Václavovi hrozně moc toužil a Václava pak odmalička velice rozmazloval. Měl ještě tři mladší sourozence (Zikmunda, Annu a Jana), ale ti měli jinou matku. Václav IV. nikdy nemusel řešit žádné problémy, nikdy neměl nic na starosti a vždy žil v největším možném luxusu, který byl jeho přirozeností. Když Karel IV. zemřel, bylo to pro Václava tak trochu probuzení ze snu.
Najednou se ocitl na místě klíčové osoby pro evropskou politiku a musel řešit nejšílenější problémy té doby, které se sešly v podivuhodně ničivé synergii.
Mor
Prvním z nich byla epidemie moru, které se prohnala Evropou ve dvou vlnách. První prakticky minula České království, zato druhá nikoli. Přišla v letech 1361-63 a způsobila velice citelný úbytek obyvatel. A tím i okamžitý pokles ekonomického výkonu (nejen) Českého království. Smutnější odhady předpokládají, že zemřela až 1/3 obyvatel. Nejspíš to bylo méně, ale i tak – zkusme si představit, co by to znamenalo dnes, kdyby v jediné epidemii zemřelo během roku třeba 15-20% obyvatel.
Změna podnebí
Druhý jev spočíval v proměně podnebí. Spíše suché a teplé a pro zemědělce u nás příznivé podnebí, víceméně podobné tomu co známe dnes, ve kterém se odehrávala vláda Jana i Karla IV., se v druhé půlce 14. stol. začalo ochlazovat a přicházela vlhká a chladná léta. Úrody viditelně klesly a to byla druhá rána pro ekonomiku země.
Změny obchodních cest
Třetí jev byl dost složitý a v Českých zemích jsme pocítili spíš už jen jeho dopad – důležité obchodní cesty mezi severní a jižní Evropou se začaly odklánět, stále častěji mířily přes Holandsko a Francii.
Všechny tři tyto jevy nastaly už za vlády Karla IV., ale on na ně vůbec nereagoval – rozběhl velké množství stavebních projektů, na jejichž financování ve změněných okolnostech nezbývalo, a vysály všechny ekonomické rezervy, které tu byly na začátku Karlova kralování.
Za vlády Karla IV. navíc došlo k velkému majetkovému vychýlení, které bylo samo o sobě ohrožující: Karlovi se povedlo použít církev jako protiváhu silné šlechty. Tu tím pacifikoval, ovšem ke konci jeho vlády už nebylo, čím církev dál de fakto uplácet: Vlastnila obrovské pozemky, celá panství, měla nevídaná privilegia. A žila reálně zpupněji než nejpyšnější sekulární šlechta. V kontrastu s tím, jak se země propadala do mohutné ekonomické recese, to působilo jako časovaná bomba a bylo jen otázkou, co bude roznětkou, která odstartuje masívní povstání nejchudších. Je otázkou, jestli se tenhle problém dal ještě zvládnout v okamžiku nástupu Václava IV. na trůn, jisté je, že Václav to ani nezkusil.
Turci na Balkáně
Čtvrtá hrozba se odehrávala na Balkáně. V době, kdy se Václav uveleboval na trůně, dobyli Osmanští Turci Sofii a poté na Kosově poli porazili srbského cara. Dalo se tomu zabránit, kdyby na Václavově místě byl někdo zkušený a prozíravý a prostě by křesťanským souvěrcům na Balkán vytáhl s pomocí. Zikmund si to uvědomoval, ale ten měl plné ruce jiných starostí. Ostatním evropským panovníkům, včetně Václava, to nedošlo.
Skončila existence samostatného Bulharska a Srbska, a Osmané zahájili islamizaci, z níž se Balkán dodnes nevzpamatoval (dnes už nám přijde neuvěřitelné, že před tureckou invazí šlo o kulturně i ekonomicky nejvyspělejší kout Evropy), a přímý útok na nepřipravené uherské království, kde Zikmund zatím všechny síly musel soustředit na krocení odbojné šlechty.
Papežské schizma
Pátou ranou bylo papežské schizma. Došlo k němu na samém konci vlády Karla IV. Po smrti Řehoře XI. kardinálové zvolili papeže nového. Hlavní slovo měli kardinálové z Itálie, a ti chtěli někoho, koho by mohli ovládat. A tak zvolili Urbana VI. To byl asi slušný a hodný člověk, ale všichni věděli, že je slabomyslný. Byla to natolik provokativní a pro církev špatná volba, že francouzští kardinálové se urazili, odjeli a zvolili vlastního papeže – Klementa VII., který obsadil česrtvě vyklizený palác v Avignonu. A byli papeži dva.
Je paradoxem, že v této době kulminovalo období, kterému se v umění říká „krásný sloh“. Gotické umění v té době vykrystalizovalo do své nejelegantnější formy. Madony v pózách se smyslně vlnícími se boky, rafinované kružby kleneb vytvářejících pestré ornamenty, móda dlouhých, či spíš nejdelších možných špiček, páchy tak dlouhé, že šlechtic jimi oblečený potřeboval kompletní a trvalý servis služebnictva jak maké miminko, veřejné lázně… Podle hmotné kultury to bylo to nejkrásnější a nejšťastnější období, podle charakteru umění absolutně nic nenasvědčovalo, že se schyluje k masakrózní a dlouhé občanské válce, která v důsledcích přispěje k zhroucení celého jednoho období lidských dějin. Vládnoucí vrstvy žily naplno v iluzi, které dnes říkámeJízda na tygrovi. Ale to v tu chvíli nenapadlo ani nikoho ze současníků.
V roce 1379 byl svolán do Frankfurtu nad Mohanem říšský sněm, kde se od Václava čekalo, že situaci energicky rozřeší, jenže to neudělal. Bylo mu 18 a vláda ho vůbec nebavila. Nesnášel rozhodování a nesnášel pocit odpovědnosti a možnost, že rozhodne špatně. Václav se tedy nerozhodl, velmi vágně podpořil římského papeže Urbana, ale odmítl s tím něco dál dělat. Čímž rozzuřil většinu kurfiřtů, kterým by stačilo, i kdyby jen je pověřil, ať nápravu jeho jménem zjednají oni. Václav nechal schizma vyhnívat, až se změnilo ve vleklou regulérní válku mezi oběma tábory.
Vztah s bratry
A hned na počátku vlády se mu povedl ještě jeden opravdu hloupý kousek: Jeho bratr Zikmund zdědil Braniborsko, nárok na polskou korunu a díky manželce Uhry. V Polsku narazil na velmi silné seskupení šlechty, která podporovala jiný, podobně legitimní nárok jako byl Zikmundův, a protože pochopil, že snažit se obhájit polskou korunu by vedlo k občanské válce, ve které by navíc neměl moc šancí na vítězství, Polsko vzdal. I v Uhrách ho čekal velmi energický odpor nejbohatších šlechticů z jiného důvodu: Nechtěli silného krále se zázemím v rodině Lucemburků. A to už se rozhodl nevzdat a první, za kým šel o pomoc a radu, byl nejstarší bratr – Václav IV.
Jak pochodil? Nijak, jak bylo Václavovým zvykem. Václav neudělal nic, nechtěl se tím zabývat, a ve finále Zikmund pochopil, že bratrovi je prostě ukradený, tak se pohádali a Zikmund svou situaci šel řešit jinak a pomoc našel u bratrance Jošta a Albrechta Habsburského (za jeho syna jednou provdá svou jedinou dceru a dědičku Alžbětu). To byl moment, kdy to mezi Václavem a Zikmundem přestalo fungovat. Mnoho let před sesazením Václava z říšského trůnu, a ještě více let před kostnickým koncilem a boji uvnitř lucemburské rodiny.
Nejmocnější páni v té době kupodivu nezneužili slabost krále k rozkulačení jeho moci a naopak se ho snažili přimět k mobilizaci. Václav reagoval tím, že s nimi, mohl-li, přestal komunikovat a jeho dvůr se zaplnil drobnou šlechtou – rytíři, zemany. Tedy těmi, kteří ho nekriticky obdivovali, ale reálně neměli nic, co by králi mohli nabídnout, aby obstál – neměli rozhled, zkušenosti, peníze ani vojáky.
Václav byl zkrátka takový příjemný společník do hospody a milovník lovu. Utíkal od lidí a hlavně od práce a politiky. Což je ale v případě krále a císaře špatně.
Namísto na Hradě sídlil uprostřed města na Králově dvoře, aby se mohl po nocích potloukat po pražských hospodách (dnes na tom místě stojí Obecní dům), ale ještě raději utíkal na své hrady – Křivoklát, Točník, Nový hrad u Kunratic. Přičemž všechny hrady, které si nechal budovat, byly obdivuhodné tím, jak rezignovaly na obranou funkci a šlo především o přepychová sídla v dobrých loveckých revírech.
Spor s církví
Už 6 let po nástupu na trůn, v roce 1384, se tak Václav dostal do konfliktu se svým kancléřem a arcibiskupem Janem z Jenštejna, který přerostl v malou občanskou válku a Václav Jenštejna zbavil kancléřského úřadu. Mezi oběti tohoto sporu patřil dr. Johan z Pomuku, náměstek arcibiskupa, který zemřel na mučidlech, když nechtěl Václavovi ustoupit v komplikovaném sporu o kladrubského opata. (V 18. stol. z něj církev udělala svatého Jana Nepomuckého) Jestli znáte tu legendu o tom, že byl Žofiíným zpovědníkem a jak žárlivý Václav chtěl, aby mu prásknul zpovědní tajemství… tak tu zase zapomeňte, to je úplný nesmysl.
Spory s domácí šlechtou
Šlechta vedená tu Václavovým bratrem Zikmundem, tu jeho bratrancem Joštem, Václava několikrát zajala a z té doby je také historka, kdy Václavovi pomohly k útěku lazebnice v lázních a on pak na jejich počest používal ručníka ledňáčka jako osobní odznak – je vytesaný i na mostecké věži Karlova mostu. Ale z příhody se mimojiné dovídáme, že lidé v té době zdaleka nebyli takoví špindírové, jak si dnes mnoho lidí myslí. Ta všudypřítomná špína a odmítání hygieny, které si dnes automaticky spojujeme se středověkem, překvapivě přišly mnohem později – až během 17. století.
Osobní neštěstí
Měl dost smůly i ve svém osobním životě. Jednou v noci na Karlštejně jeho lovečtí psi nepoznali, že tím, kdo jde noční chodbou k Václavovi, je jeho vlastní žena, a zabili ji. Václav se sice oženil podruhé, protože potřeboval dědice (pro zajímavost za neteř své první ženy), ale i když jeho druhá žena byla velmi milá a zdá se, že Václava milovala a podporovala, rána na duši z té události samozřejmě zůstala. Děti navíc neměl ani se svou druhou ženou Žofií – a tedy přirozeným dědicem se stal Zikmund.
Druhé neštěstí se stalo, když mu jednou jakýsi travič do jídla přimíchal jed, kterým si Václav zle popálil trávicí trubici a zničil žaludek. Možná ho poslal Václavův bratranec Jošt, ale je to spekulace. Protože se tyto rány těžko hojily a byly velice bolestivé, užíval jediné anestetikum, které tehdy měl – alkohol. A začal pít opravdu hodně a postupně se na alkoholu stal závislý.
Ztráta říšského trůnu
V roce 1400 se sešli kurfiřti a většinou hlasů prohlásili Václava za zbaveného říšského trůnu. Proti Václavovi nevystoupil Zikmund, jak by někdo čekal, ale Ruprecht Falcký, a až po jeho smrti se na císařském trůně vystřídal Jošt a nakonec Zikmund. V rozporu s představou Zikmunda coby ztělesnění lumpárny (zase popravdě, světcem také rozhodně nebyl), tehdy oba našli cestu, jak spolu vycházet – Václav podpořil Zikmunda na císařském trůně a Zikmund potvrdil Václava na trůně českém – a konečně zkusili spolupracovat. Teprv potom s různými kotrmelci Václav zkusil chvíli s podporou své rodiny vládnout. A chvíli mu to šlo. Zasáhl do dění na univerziě, kterou vyjmul z jurisdikce arcibiskupa a podřídil ji přímo králi, vyrazil na koncil do Pisy a vstoupil do hádek o papeži. Ti už mezitím byli tři – třetí sídlil v Miláně. Koncil v Pise tedy neuspěl a Zikmund nakonec k řešení schizmatu svolal koncil následující – do Kostnice. (Schizma tam vyřešil Zikmund pikatně tak, že všechny tři donutil k odstoupení a církev přinutil přijmout za papeže Martina V.)
Nástup chaosu husitských válek
České království se mezitím sklouzlo do situace, z níž už nebylo dobrého východiska. První pouliční bouře v Praze přišly 1412 a pak už se to jen sledem špatných opatření stupňovalo. Všichni vzpomeneme na klatbu nad Husem i na jeho upálení 1415. A k tomu došlo přes všechno, co jsme se asi učili a co nám předvádějí historické filmy hlavně proto, že nepřijal liturgické změny, které byly ustanoveny Kostnickým koncilem. Zikmundovi nešlo ani tak o to, jakou má kdo pravdu, ale aby byl respektován určitý kompromisní status, který jediný mohl uchránit (a uchránil – tedy aspoň pro příštích sto let) jednotu křesťanstva, které si v té době rozpad církve ještě nemohlo dovolit.
Václav IV. se snažil hasit ohně, ale moc to nešlo. Část pražských duchovních v čele s Želivským nepřijala výsledky koncilu, nechali své stoupence tajně vyzbrojit a do jejich čela přizvali několik drobných zemanů a rytířů, zkušených vojáků. Napadli Novoměstskou radnici (na dnešním Karlově náměstí), konšely vyházeli z oken (první pražská defenestrace) a pozabíjeli. Provedli brilantně promyšlený vojenský převrat.
Když se to dověděl vážně nemocný Václav, ranila ho mrtvice a 6. 8. 1419 zemřel – a v zemi naplno propuklo šílenství zvané husitské války. Směsice náboženského vzdoru, politického a mocenského boje a sociálního povstání nejchudších lidí, jejichž řady se během vlády Václava IV. hrozivě rozrostly.
Václav byl tedy docela smutnou postavou našich dějin. A do smrti nejspíš nepochopil, jak moc ve své roli selhal. Jeho posunutému a vylepšenému obrazu v dějepise přispěli hlavně obrozenci a husitofilní první republika, i když určitá nekritická idealizace nejspíš přišla hned: Za symbol byl považován Hus a toho přece Václav chránil a Zikmund upálil, za ztělesnění zla byla vnímána církev, se kterou se víc špinil Zikmund. Lidový soud byl tedy jasný. Václav byl zavnímán jako ten hodný, lidový, stoupenec Husa, kterému to ti zlí cizáci kazili.
Dnes můžeme spekulovat, do jaké míry situaci způsobil král Václav tím, že ne-vládl, do jaké ji zavinil dnes zbožštělý Karel IV., a do jaké míry se to v nějaké podobě stát muselo a nešlo tomu zabránit. A až člověka napadá známá pravda, že v kritických situacích je lepší učinit nějaké rozhodnutí i s rizikem, že nebude to nejlepší možné, než otálet a neučinit rozhodnutí a opatření žádné. A že „liška ryšavá“ je v takových situacích ve finále prospěšnějším panovníkem než laskavý a nerozhodný král Václav.
Mimochodem, čím víc se člověk začítá do zdrojů o té době, tím víc mě mrazí, když si uvědomím, kolik velice věrných paralel v přímém přenosu vidím kolem sebe.
—
Původně publikováno na https://houska.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=397967
Napsat komentář