Ladění na 432 Hz a smrt jednoho mýtu
Občas proběhne sítěmi nějaký článek popisující, že dnes „se ladí“ na 440Hz, což je hrozně nezdravé a správně by se mělo ladit na 432Hz, protože to je naopak „v harmonii“. Můžeme to shrnout jako „ezoblbost“, ale čtenáři, který chce vědět proč, to popíšu.
Vyhneme se faktu, že temperované ladění, které bereme jako jistotu, zavedl až J.S.Bach, protože o tom píšu jinde a je to docela složité. Pro laika stačí, bude-li ochotný přijmout, že piáno je prakticky z principu trochu rozladěné, trumpety ladí podle jednoho fyzikálního principu a ten se nekryje s principem, podle kterého ladí smyčce (proto jenom nejcyničtější vtipálci napíšou skladbu pro klavír, housle a lesní roh) a u houslí vám Moravák u cimbálovky bude hrát úplně jiné intervaly než absolvent AMU v symfonickém orchestru. Ale tuhle legraci si nechme na jindy.
Současné ladění nám nenařídili zednáři, Goebbels ani Atlanťané. 440Hz jako kmitočet tónu a se ustálilo praxí v průběhu 19. století. Důvod byl jednoduchý: Hra ve velkém orchestru žádá, aby všichni měli naladěno stejně, možnost přecházení hudebníků mezi orchestry žádá, aby stejně ladily i různé orchestry, a konstrukce nástrojů žádá stavět nástroj na míru jeho ladění. K tomu konsensu se došlo pozvolna, genericky, a bylo to ladění, které vyhovovalo dobové estetice.
432Hz nikdy jako žádný obecně přijatý standard nefungovalo a jestli má nějaké fyzikální souvislosti s rotací Země, geomagnetickým polem, intervalem přeletu Vesmírných lidí nad naší planetou apod. bych raděj nechal komentovat nějakého fyzika. Pro hudbu je to prostě tak o čtvrt tónu podladěné komorní ladění nic víc.
Do zhruba přelomu osmnáctého a devatenáctého století ladili hudebníci většinou trochu níž než dnes, protože tehdy dobová estetika žádala trochu jiný zvuk nástrojů. To „trochu níž“ znamená prakticky nejčastěji cca o půltónu na a = 415Hz. Slovo nejčastěji je důležité. Ve skutečnosti onu normu a=415Hz využívají jako standard především současní hudebníci, kteří se poctivě snaží interpretovat baroko. Doboví barokní hudebníci totiž většinou ladili velmi různě a většinou platilo, že v jednom městě se hudebníci shodnou na jednom společném ladění, ale v jiném městě už to nemusí platit. Proto třeba ve Florencii nebo Paříži sice víceméně platilo, že a=415Hz, ale v mnoha jiných městech to bylo jinak a třeba v Benátkách byl úzus ladit a= cca 460Hz. Pro období řekněme poloviny šestnáctého až konce 18. století tedy platí, že se ladilo velmi různě, nejčetnější ale bylo cca a=415Hz.
Jak to bylo předtím nevíme jistě, jen interpolujeme z písemných záznamů a stavby dochovaných nástrojů. Pravděpodobně ještě trochu níž. To „ještě trochu níž“ si dneska vykládáme jako že a bylo 392Hz. Máme nějaké dobové varhany a další nástroje a zdá se, že kolem toho ladění oscilují. Je to reálně o další půlton dolu. Takže dnešní C zní jako tehdejší D. Ale to je opět standard, který přijali dnešní hudebníci poctivě se snažící o autentickou interpretaci staré hudby, protože nějaký standard z praktických důvodů potřebujeme. My dnes. Do šestnáctého století skoro jistě každý soubor (ono jich moc nebylo) ladil podle svého a každý sólista prostě tak, jak mu vyhovovalo.
Ostatně s laděním u staré hudby je to mnohem složitější a věnuji mu další články.
Kde se tedy vzal kmitočet 432Hz? Ve skutečnosti ho nacházím jen v ezočláncích. Tedy, jestli vám udělá radost vzít ladící páku a podladit si piáno o čtvrt tónu dolu, rozmlouvat vám to nebudu, je to výborné, pro začátečníka několikadenní zenové cvičení, ale se starou hudbou to nebude mít nic společného.
Protože mi chodí některé reakce, které mám problém označit jinak než jako mimoňské, zkusím to co nejpolopatičtěji:
Na 432 Hz dokážete naladit sekačku na trávu, vysavač, fén, ale to asi nemáte na mysli. Ačkoli to by byla jedna z mála možností, jak ten kmitočet 432 Hz doopravdy poslouchat. Když si naladíte piáno, orchestr a vím já co na standard, kde a=432 Hz, ke zklamání mnoha lidí to neznamená, že ta hudba bude znít na 432Hz. Nebude. 432 Hz bude znít právě jen ono malé a. Nemůžete vzít nahrávku a naladit ji na 432 Hz. Pokud by to tedy nebyla ultra-minimalistická symfonie, kde celý orchestr bude třičtvrtě hodiny hrát ve všech hlasech jen a pouze malé a. (Ha myslím, že jdu psát symfonii!) A to prosím bez vibrata! Protože i jemné hezké vkusné vibrato na houslích udělá z 432 Hz něco, co bude oscilovat mezi 420-440Hz. Protože každý tón bude znít na jiné frekvenci, a to jsme nezačli o temperovaném ladění a jeho úskalích. Je to možná smutné, ale lidé, kteří vám nabídnou „převod“ hudby na 432 Hz buď nemají základní představu o akustice, nebo vám docela jednoduše lžou ze zištných důvodů a chtějí z vás docela obyčejně vytahnout prachy. Možná ty skladby maličko podladí, ale žádný jiný tón než malé a vám na těch 432 Hz znít nebude ani potom. Budete-li si zpívat u kytary, je pravděpodobné, že malé a=432 Hz ve vašich písničkách nezazní ani jednou za celý večer, i kdybyste se uzpívali do ochraptění, leda byste byla sopranistka, a pokud nejste zručný kytarista, který je zvyklý hrát akordy v páté poloze, ani ho nezahrajete.
Když se píše, že 440Hz je disharmonický zvuk a 432 je harmonický, je to doklad o nepochopení obsahu pojmu harmonie a disharmonie. Žádný tón není sám o sobě harmonický nebo disharmonický, disharmonický je až souzvuk. Je docela možné, že autor toho nesmyslného spojení zaslechl něco o tom, že disharmonické je temperované ladění, což pravda je, ale s kmitočtem malého a to nemá žádnou souvislost.
Pro pochopení: Řekněme, že vlnovou délku 800 nm (375 THz) jsme zvyklí označovat jako „červenou“. Když se rozhodnu, že to je ošklivá červená a že správná červená je 750 nm, neudělám tuto barvu harmoničtější nebo méně harmonickou. Prostě jen posunu význam slova červená. Ve skutečnosti to necvičené oko ani neuvidí. Stejně jako necvičené ucho nemá nejmenší šanci odlišit a=440Hz od a=432Hz. A teď si představte, že v rámci svého přesvědčení, že 800 nm je disharmonická barva, řeknu, že je třeba, aby malíři konečně začli malovat na 750 nm. Že je to volovina? Přesně stejná jako debata o disharmoničnosti ladění na 440 Hz v hudbě. A bude-li vám někdo nabízet, že vám za lidovou cenu „převede“ všechny fotky z červené=800nnm na červenou=750 nm, řeknete si, že mu hrabe. Je zvláštní, kolik lidí si neuvědomuje, že stejná volovina je debata o ošklivém a=440Hz a „harmonickém“ a=432 Hz.
Kdo má pocit, že to popisuju příliš technicky a málo duchovně, plette se úplně. Naopak vycházím z čistě liturgické praxe. Možná že někomu pár tisíc let stará liturgie Koptů a Syřanů nezní tak sexy jako jako ezopovídání kabale a Hórově mysteriu, jenže na rozdíl od nich jsou autentické. A kdo by chtěl, nabízím i možnost si to prožít, na vlastní uši a hlasivky vyzkoušet a něco se naučit. Na našich hrách středověkou liturgii zpíváme a její kus tam účastníky vyždycky naučíme – včetně základího zasvědcení do ladění, interpretace a dalších věcí souvisejících – pro ty, co mají zájem, samozřejmě.
A kdo chcete pokračovat čtením o ladění pro pokročilé, pokračujte na článku o modálním ladění: http://sedmavlna.cz/modalni-ladeni/
Jestli to chcete zkusit, jak se zpívalo ve středověku, přihlaste se 15.-16.2.20 na Kurz středověkého zpěvu
(Katedrální chrám sv. Vavřince na Petříně, Praha, Petřínské sady 342, Praha)
Naučíme se několik středověkých písní, zkusíme si i středověkou modální intonaci. Projdeme si i pěvecké techniky, které vám pomůžou nejen při zpěvu ale i při mluveném projevu. Kurs je určen pro všechny milovníky zpěvu a středověku, kteří jsou ochotni se učit a zaintonují píseň. Znalost not, zpěv z listu nebo nějaké další schopnosti a dovednosti nejsou potřeba.
https://docs.google.com/forms/d/1uMNlKqMf-hKNxaaHYIowft53sEPIlHWofO9VGRnDqyg
Info na události: https://www.facebook.com/events/589413361816419/
Přizpůsobování komorního tónu konkrétní situaci bylo prováděno (v 19. století) tak často – příležitostně i krátkodobě, že velká výmluva „Není možné, nezbytná výměna nástrojů není zvladatelná …“ je jednoduše nepřijatelná.
Dechaři beztak mění své nástroje, což lze provádět organizovaně.
Výsledek by se stonásobně vyplatil: soprány a tenoři by mohli zpívat o 10 let déle. Hudba by se zbavila pronikavé, břeskné ječivosti, čímž by opět nabyla své ztracené přirozenosti a měkké uvolněnosti.
Neměli bychom ignorovat vážná varování, prosby a požadavky velkých skladatelů – Verdiho, Brahmse atd. – zpěváků (viz podpisové archy) a instrumentalistů (prof. Alexander Wunderer atd.).
TEĎ je na čase učinit odvážný krok! TEĎ!
Univ.Prof.Dr.h.c. Nikolaus Harnoncourt
Slovo k zahájení Symposia 432Hz
16. srpna 2012
„Snížení napětí“, tedy uvolnění dnešního ladění od 442 do 445 a více Hz je k dobru nejen lidskému hlasu, ale také znamená uvolnění příliš velkého tlaku na smyčcové nástroje – nejen pro díla mistrů 17. a 18. století – , které tak mohou rozvinout mnohem sonornější zvuk, charakter a paletu zvukových barev …
Přeji sympoziu hodně štěstí.
Prof. Hariolf Schlichtig, Hochschule für Musik und Theater Mnichov
14. září 2012
Na frekvenci mající jako základní tón 432Hz, je např. hudba Verdiho, písně Whitneyho Houstona, Enya, Adele a Johna Lennona. / 432 Hz hudba zní tepleji a jemněji, vnímáme ji ve svém vlastním středu – v oblasti srdce a páteře – šíří či rozlévá se „kulatě“, tedy právě naopak oproti současné frekvenci 440 Hz, která se šíří „lineárně“ a kterou vnímáme na straně hlavy. 440 Hz aktivuje naši levou hemisféru mozku (mysl), což především u stresu a úzkostí posiluje disharmonie. Před touto vyšší frekvencí varoval mj. Rudolf Steiner a byl přesvědčen, že tato frekvence napomáhá vývoji vedoucímu k asociálnímu chování a brzdí náš další vývoj. / Od roku 1939, kdy byl standard změněn na 440 Hz, se přihlásilo mnoho hudebníků všech národů, jako je Luciano Pavarotti, Placido Domingo, Birgit Nilsson, Joan Sutherland, Montserrat Caballe, Richard Strauss a mnoho dalších se žádostí o změnu zpět na 432 Hz.
Děkuji Kalu Dolistovi – komentáře jsou velmi trefné a zcela mění ladění toho článku, kdy autor sám jde proti sobě, kdy přiznává změny v pocitu z hudby – dokonce uvádí i slovo agresivnější. Ano, agresivní hudba to je přesně to co potřebujeme! Mrzí mě velmi, že tito amatérští vykladači konspiračních teorií mají velmi povrchní znalosti a pak se snaží působit jako odborníci. Přiznávám, že odborník na hudbu nejsem ani trochu a hudební sluch mám mizerný. Ale kataru naladěnou na 432 Hz poznám, resp. vím, že některé písničky se na takto naladěnou kytaru zahrát nedají – nezní jako originál. Ale zní mnoho jiných písniček, které se lépe zpívají a pro mě osobně jsou líbivější. Svého času jsem poslouchal i metalovou a hardrockovou hudbu, ale velmi dobře chápu, proč je to tak nakažlivé a velmi špatně se z toho utíká. Je potřeba si to zkusit a pak hledat různé důvody. Stejně tak bych se mohl ptát, proč někdo vybral právě 440 Hz? Jestli se vůbec zamyslel nad tím, co tím způsobí? Tvary nástrojů nejsou náhodné. Mají svůj důvod a princip. Možná někdo ví přesně, jak má tvar vypadat. Ale já si spíš myslím, že to nikdo přesně nezkoumal a prostě to někoho jen tak napadlo a tak to zkusil. A ono to hrálo dobře. A postupně se to vyladilo až do dokonalosti. Takové housle jsou velmi dokonalý nástroj svým tvarem. Má to svůj důvod. Ale to není na komentář zde. Děkuji vlastně autorovi článku, že vlastně potvrdil, že 432 Hz zní jinak a jak a tím pomohl vyvrátit bludy o konspiracích. Ony to prostě konspirace nejsou. A kdo nevěří, ať si zkusí ty frekvence rozložit na prvočísla. Proč? Jen tak. Každý ať si v tom hledá svou teorii.