Jsou různé zdroje, jak se dozvědět něco o minulosti. Když načtete nějaké množství knížek, počínaje učebnicemi a konče vědeckými studiemi, uvědomíte si, že se stále pohybujete po hladině. Že je tu nějaké další skryté spodní patro.

Kdo má povídavé prarodiče, uvědomí si, oč běží. Je tu vyprávěná historie, subjektivní osobní zkušenosti a zážitky, které se nikdy nikde nedočtete. Pravda nejsou tak přesně objektivně strukturované, hůř se v nich dohledávají přesná data, ale zato jsou nedílně spojená s emocemi a velice plastickými detaily.

Jedna ze specifických vlastností téhle orální tradice je, že příběhy se většinou dědí a předávají ob generaci. Prarodiče je vyprávějí svým vnukům. Mají na to čas a možná i proto, že čas už některé emoce zaobalil a obrousil natolik, že se nebojí nebo nestydí je vyprávět. Dětem by o svých lumpárnách nevyprávělli, aby si z nich nedejbůh nebrali špatný příklad. Vnukům to povědí často s pocitem jistého šibalství.

Tenhle pramen informací do velké míry formuje náš vztah k vlastním kořenům. Vyposlechnuté historky nás samozřejmě ovlivňují a přijímáme je za své. Stávají se naší součástí. Příběh vyprávěný babičkou jednou budeme možná s pocitem hrdosti vyprávět vlastním vnukům.

Zkusíme-li si udělat časový odhad, kam taková historie sahá, možná s překvapením zjistíme, že tenhle příklad – příběhy od babičky převyprávěné vnukovi – snadno překročí jedno století.

Plasticita a hloubka těchto kořenů ovšem klesá. Demografické posuny ve společnosti, rozpad vícegeneračních rodin, zaměstnání prarodičů a komplex dalších vlivů způsobují, že tahle orálně předávaná historie se stává mělčí a kořeny mizí ve tmě docela rychle.

Zkuste si malý experiment. Vyjmenovat prarodiče samozřejmě dovede každý. Ale prapra rodiče? Umíte je vyjmenovat včetně křestních jmen a třeba nějaké historky? Sourozence prarodičů většinou ano. Ale sourozence pra pra rodičů? O další generaci do minulosti nemluvě. Ta živá část kořenů se zkrátila na období jakž takž sahající kolem jednoho století, ale déle ne. Místo dubů se z nás stal smrkový les. A když v další generaci ještě trochu poztrácíme, bude to smrková monokultura, kterou vyvrátí z kořenů první vichřice.

Zkuste si udělat co nejpečlivější a nejrosáhlejší kořenový systém. Můžete si pomoci tím, že ho i nakreslíte. A budete poslouchat prarodiče, protože vám se svými historkami předávají poklady, které jednou budete umět poslat dál. Je to cesta k nesmrtelnosti. Neochuďte o ně své děti a vnuky. Zní to banálně. Ale není, proměňte myšlenku v akci a uvidíte, o kolik vás obohatí.

981 Celkem čtenářů 6 Dnes čtenářů
AdminPsychologie a osobnostní rozvojVšechny rubrikyVzdělání a vzdělávací politikahistorie,kořeny,psychologie,rodinaJsou různé zdroje, jak se dozvědět něco o minulosti. Když načtete nějaké množství knížek, počínaje učebnicemi a konče vědeckými studiemi, uvědomíte si, že se stále pohybujete po hladině. Že je tu nějaké další skryté spodní patro. Kdo má povídavé prarodiče, uvědomí si, oč běží. Je tu vyprávěná historie, subjektivní osobní...Tomáš Houška - blog o hlavně budoucnosti, i když občas k ní docházíme přes historii