Kolikrát jsem si říkal, Jaká sebezáhubná síla vede část populace k tomu, aby říkala, že MUSÍME pomáhat, že je to naše povinnost, a musíme přijímat imigraci bez ohledu na důsledky. Ve skutečnosti jsou to dva hlavní motivy.

Každý z nás touží po tom být respektován, uznáván, obdivován. Chválen. Každý touží být kladným hrdinou. Nikdo nechce jít do konfliktu. Pro mnoho lidí je jednodušší identifikovat se se špatným názorem a nést pak nemilé následky, než hned na začátku riskovat konflikt a trvat na svých hranicích.

Většině lidí dělá obtíže stanovit si hranice. Když nás někdo žádá o pomoc, je obtížnější odmítnout, než slíbit. Neradi sdělujeme nepříjemné věci. Neradi přijímáme rozhodnutí, za které nás někdo možná bude kritizovat.

Říci, že když k nám nějací migranti jdou, je naší povinností jim pomoci, je ve skutečnosti násobně snazší, než vyslovit, že správnější je poslat zpět, protože za ně nejsme odpovědní. Protože když je „přijímáme“, stáváme se navenek těmi „hodnými“. Když je odmítneme, jsme sobečtí a zlí. Nebo se aspoň bojíme, že nás tak někdo bude hodnotit.

„Přijímáme“ prostě z lenosti a slabosti. Je to snazší. A to nejen vůči imigraci do Evropy. Je to snazší obecně v celém životě.

Pak je tu druhý psychologický motiv. A naučme se před jeho analýzou uvědomit si principiální rozdíl mezi pomocí člověku, který zkolaboval na chodníku a potřebuje lékařskou pomoc, a „pomocí“ alkoholikovi, který před supermarketem žebrá na krabicák. V prvním případě projevujeme své lidství, v druhém v lepším případě naivitu. V horším případě si kupujeme odpustek. Zavazujeme si ho ke vděčnosti.

Podvědomá touha mít zavázané lidi obsahuje motiv převzetí vrchu, kontroly, získat nadřazené postavení. Pokud někomu takto pomáháme, dostáváme se psychologicky do zvýhodněné pozice. Pomocí přebíráme kus kontroly. A to jak v oblasti čistě abstraktní, emocionální, tak v oblasti materiální. Např. když velký koncern deklaruje svou otevřenou náruč imigrantům, nedělá to z altruismu, ale proto, že doufá, že tím získá nové pracovní síly, které budou ochotné pracovat i za nižší mzdy než ti stávající. I když jde-li o současnou migrační vlnu, skoro jistě jde o čekání plané – naprostá většina imigrantů nemá kvalifikaci, nezná jazyk, a nemá chuť nějakou podřadnou práci dělat – přicházejí za sociálními dávkami, na které cítí „právo“.

Velká část altruistických rozhodnutí je ve skutečnosti konaná z touhy převzít věci do svých rukou. A deklarovaná pomoc je cestou k té moci. Jde o touhu po-moci, která se realizuje přes deklarovaný altruismus.

Bohužel v případě imigrace je to altruismus na účet těch okolo. Kdo vítá imigranty, je „hezký“, „hodný“ a doufá v nějaký díl kontroly nad budoucí situací nebo profitu z ní (budu mít levnou pracovní sílu, naše NNO bude mít větší dosah a dostaneme další dotace…), ale přitom jde o hru, za kterou zaplatí účet i ti, kdo nevítají.

Původně publikován na : https://houska.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=507748

 

3913 Celkem čtenářů 3 Dnes čtenářů
https://sedmavlna.cz/wp-content/uploads/2016/12/touha-pomoci.pnghttps://sedmavlna.cz/wp-content/uploads/2016/12/touha-pomoci-150x150.pngTomášMigrační vlnaPsychologie a osobnostní rozvojSpolečnostVšechny rubrikyaltruismus,pomocKolikrát jsem si říkal, Jaká sebezáhubná síla vede část populace k tomu, aby říkala, že MUSÍME pomáhat, že je to naše povinnost, a musíme přijímat imigraci bez ohledu na důsledky. Ve skutečnosti jsou to dva hlavní motivy. Každý z nás touží po tom být respektován, uznáván, obdivován. Chválen. Každý touží...Tomáš Houška - blog o hlavně budoucnosti, i když občas k ní docházíme přes historii