To máme za ty kolonie!
Kamarádka mi napsala, že ty migranty musíme přijímat, protože to je daň za ty naše kolonie. Kdyby nebylo kolonií, nebylo by dnešní migrace. Pomíjím, že Češi žádné ty kolonie nikdy neměli, ale dobře, přijímám, že „my“ jsme Evropané. A tak jsem se šel podívat, jak, že to s těmi koloniemi je a odkud k nám přichází nejvíc lidí. Máme se za koloniální období stydět? Trvalo stovky let?
Na Wikipedii jsem našel tabulku s deseti nejčastějšími zeměmi původu migrantů:
|
Stát |
Podíl z celkového počtu v % |
|---|---|
| Celkem | 100 % |
| Sýrie | 29 % |
| Afghánistán | 14 % |
| Irák | 10 % |
| Kosovo | 5 % |
| Albánie | 5 % |
| Pákistán | 4 % |
| Eritrea | 3 % |
| Nigérie | 2 % |
| Somálsko | 1 % |
| Ostatní (Libye, Maroko atd.) | 20 % |
Napsal jsem ke každé velmi stručný průřez její historií, abych zjistil, nakolik za sebou tyto země mají koloniální minulost a jak moc je poznamenala. (Přidal jsem ještě dvě následující – Libyi a Maroko, takže jich je celkem 12.) Celý text je na blog dost dlouhý, za což se čtenáři omlouvám, ale zdálo se mi, že je dobré ho nekrátit, protože zkracováním by došlo k nutným zkreslením.
Sýrie
Historie tu sahá velmi daleko do minulosti. Ale k těm koloniím: Syřané (někdy zvaní Aramejci) se stali jedněmi z nejstarších nositelů křesťanství. Syrští Arabové jsou někdo jiný než Syřané a syrská kultura tu byla dávno před příchodem Říma a následně islámu.
V roce 634 Sýrii dobyli muslimští Arabové. Část obyvatelstva konvertovala k islámu, ale hlavně jih a západ dnešní Sýrie dlouho zůstal většinově křesťanský. A to i tehdy, když se z Damašku stalo hlavní centrum islámského světa – což bylo do roku 750, kdy dynastii Umajjovců vyvraždili a nahradili Abbásovci, kteří své sídlo přenesli do Bagdádu. V 11. století vyplenili a následně obsadili Sýrii seldžučtí Turci. Krátce nato se Sýrie stala jedním z bojišť křižáckých válek a na nějakou dobu vládu znovu získali křesťané. Kromě Damašku. Damašek se stal centrem státu, který za troskách chalifátu vybudoval kurdský vojevůdce Saladin. Jeho potomky ale vyvraždili Mamůci a v roce 1516 Sýrii zabrala Osmanská říše. Ta si udržela moc nad Sýrií až do konce první světové války. Islamizována byla definitivně Turky. Ani jim se ovšem nepovedlo zničit zdejší enklávu křesťanských Syřanů a Alavitů. Dokonce se jim nepovedlo ani zcela vyvraždit arménskou enklávu na severozápadě a kurdskou na sverovýchodě. (Intenzívně na tom pracují nyní.) Po první světové válce tu krátce bylly dislokovány francouzské jednotky, aby zabránily návratu Turků. (Ti mezitím s podporou Lenina napadli Arménii a sebrali jí další kus jejího území, a následně obsadili část Kurdistánu – a obojí okupují dodnes.) Moderní historii si dovolím nechat na jindy, neb je dost spletitá na pár vět. Proběhlo tu několik vojenských převratů a období určité stability přinesl až prezident Asad, otec Bášára Asada. Oba Asadové ne zcela demokraticky zkrotili různé proudy společnosti a hlavně udržovali křehkou rovnováhu mezi křesťany, Alavity, šíitskými a sunnitskými muslimy, Jezídy a Kurdy. To je ale dnes už historie.
Až skončí současná občanská válka a sečteme škody, ukáže se, nakolik se to povedlo protiasadovské opozici. Paradoxní je, že ze Sýrie masívně neutíkají Syřané a Kurdové, ale především syrští sunnitští Arabové. A pravda syrští Arméni, ale ti už před „demokratickou“ opozicí uprchli do Arménie a jejich někdejší čtvrť v Aleppu je vícemnéně vylidněná.
Co je ale jisté – Sýrií zmítá konflikt mezi sunnity a šíity, mezi muslimy na jedné straně a křesťany a Jezídy na druhé, má za sebou dlouhou arabskou a posléze tureckou okupaci (kterou se Erdogan snaží obnovit)… ale nikdy nebyla evropskou kolonií.
Afghánistán
I Afghánistán má historii sahající do starověku. Převážně buddhistickou. Přijal vlivy zaratúštrismu a hinduismu. Zemi ovládli Peršané, pak Alexandr Veliký, pak jeho nástupci, v 6. století tzv. Bílí Hunové – Hefthalité. Během expanze islámu ji obsadili a krvavou cestou islamizovali obyvatelstvo Arabové. Ve 13. století zdejší obyvatelstvo téměř vyhladili Čingischánovi Mongolové, pak ji ovládl Tamerlána a o něco později v Indii usazení Tamerlánovi potomci – Mughalové. V 18. století ji krátce ovládl perský dobyvatel Nádir Šáh. V 18. století sem směřovalo několik neúspěšných výprav Britů. Na konci 19. století se Afghánistán stal nárazníkem nezi Brity a Ruskem. V roce 1919 uhájil Afghánistán svou nezávislost.
V letech 1933 a 1973 zažívalo afghánské království období stability a vláda se snažila zemi modernizovat. V šedesátých letech dvacátého století byl Afghánistán z velké míry sekularizovanou zemí a islám zde byl spíš historickou záležitostí, v zemi existovala slušně fungující síť státních koedukovaných škol, fungovala infrastruktura, něco, čemu dnes po shlédnutí aktuálních záběrů ani nevěříme. Tento proce samozřejmě narážel na ultrakonzervativní islámské předáky kmenů, kteří modernizací státního aparátu přicházeli o moc, a duchovní, protože společnost rychle opouštěla islámské tradice. Tak se 1973 povedlo provést republikánský puč, který se 1978 se s podporou Kremlu změnil v komunistický a komunisté vyvraždili královskou rodinu, které se báli. Následovala občanská válka komunistů podporovaných sovětskou armádou a protikomunistické aliance. Na straně protikomunistické aliance se rychle jako nejaktivnější protikomunistická síla etabloval islamistický Taliban – to jim získalo širokou podporu ve společnosti a rozsáhlou pomoc CIA, včetně výzbroje. A islámský Taliban vyzbrojený americkými zbraněmi slavně zvítězil. Zbytek většina lidí zná.
Ze země do Evropy k překvapení většiny lidí neutíkají odpůrci islamismu, který způsobuje chudobu a otřesnou bezpečnostní situaci země, ale většinou ti nejkonzervativnější muslimové odmítající principy sekulární společnosti. Historie země je viditelně divoká a země si užila své – ale jedno je jisté: Zemí otřásají teroristické útoky islamistů, většina obyvatel dnes patří k nejortodoxnějším muslimům, ale nikdy nebyla evropskou kolonií.
Irák
Ano, Irák patří k nejstarším státům na světě. Jeho nejstarší historie se (na rozdíl od historie moderní) pečlivě učí v šesté třídě na ZŠ a v prváku na střední škole. V Evropě byl dříve Irák znám jako součást Mezopotámie. Nějakou dobu se o jeho území přetahovala Byzanc a Persie.
Po ovládnutí muslimskými Araby v půlce 7. století se stal střediskem islámské říše a to až do ovládnutí seldžuckými a posléze osmanskými Turky. Osmanské říše Irák ovládala až do roku 1920, kdy bylo její území rozděleno, stejně jako celý Blízký východ, Sèvresskou smlouvou, a to tak, že se radovali Turci a Arabové, plakali ti ostatní – nejvíc Arméni, Řekové, Kurdové a Syřané.
Malý odskok: Konkrétně Irák (stejně jako Sýrie) je nefungující slepenice tří etnicko-náboženských enkláv: Na severu jsou to Kurdové, uprostřed sunnitští Arabové tíhnoucí k Saúdům, na jihu šíitští Arabové hledající oporu v Íránu. Křesťanská menšina, která ještě mezi válkami tvořila čtvrtou významnou složku obyvatelstva, byla v uplynulých dvou dekádách vpodstatě vyvražděna, zčásti vyhnána. Samotný Kurdistán byl navíc rozdělený mezi Sýrii, Turecko, Irák a Írán, a Kurdům je trvale upíráno právo na sebeurčení, Řekové, kteří byli majoritou v pobřežních částech Malé Asie, byli násilně vystěhováni do Řecka, a Západní Arménie, tvořící zhruba 2/3 rozlohy historické Arménie, byla odevzdána Turecku – obyvatelstvo bylo tou dobou zčásti vyvražděné, zčásti na útěku a zčásti uprchlo po podepsání této smlouvy.
V roce 1921 se Irák stal královstvím a v roce 1932 odešli poslední britští vojáci, kteří tu původně dohlíželi na naplnění smluv ze Sèvres (podobně jako v Sýrii Francouzi). V roce 1958 vznikla politicky nestabilní Irácká republika, a 1968 tu zavládla socialistická strana Baas, dlouho podporovaná Moskvou. A to zezačátku, i v době, kdy 1978 přišel Saddám Husajn… a zbytek většina lidí zná.
Kdo z Iráku odchází do Evropy? Kupodivu křesťané migrantů tvoří minimální díl, nejvíc odcházejí sunnitští Arabové.
Ano, je to tu divoké, terorismus je denní realita, vláda nemá zemi pod kontrolou… ale jedno je jisté, země má za sebou dlouhou tureckou okupaci, třesou jí spory mezi frakcemi islamistů, její tři části nedrží pohromadě a obyvatelé tento společný stát nechtějí sdílet – ale nikdy nebyla evropskou kolonií.
Kosovo
Během rozpadu Římské říše na území Kosova v 6.–7. století přišli Slované a stali se etnickou majoritou. A vybudovali zde křesťanské srbské království. Občasně spojenec Byzance, občas i nepřítel při vyjasňování si hranic mezi Byzancí – Bulharskem a Srbskem. Kosovo bývalo centrem srbského státu. V Kosovu bylo srbského patriarchy a ve městě Prizren sídlili srbští vévodové, občasně užívající titul car. V Kosovu také 1389 došlo k bitvě bitva na Kosově poli, v níž bylo srbské vojsko vedené knížetem Lazarem poraženo tureckým vojskem. Ta otevřela dveře k následné turecké okupaci celého Balkánu. A s ní k neobyčejně kruté a krvavé násilné islamizaci obyvatel, která až na výjimky (Albánci a Bosňáci) nebyla úspěšná.
Kosovo se od turecké okupace osvobodilo až v první balkánské válce 1912–1913, kdy se znovu spojilo se zbytkem Srbska. Po první světové válce přišly první konflikty, při kterých se albánská menšina, která se tuusadila během turecké okupace, snažila odtrhnout některé pohraniční oblasti. Na krátko se jim to povedlo v letech 1941—1944, kdy Albánie vyhlásila Fašistické Albánské království, zcela podléhající Itálii.
Po roce 1945 se Kosovo, stejně jako celé Srbsko, stalo součástí obnovené Jugoslávie a naopak v Albánii zavládl krutý režim, který zemi ekonomicky a společnsky zcela zničil. Do Kosova utíkali uprchlíci z Albánie a získávali tu azyl – a půdu. Titův režim jim často dával půdu a usedlosti zabavené tzv. kulakům. Současně muslimští Albánci měli (a trvale mají) vysokou porodnost, takže zatímco v roce 45 tvořili méně než 20% menšinu (většina z nich sem přišla během fašistické okupace, protože ta podporovala šíření Albánců na úkor Srbů a Makedonců), v době pádu komunismus na začátku devadesátých let už byli většinou a jejich populace se zhruba třikrát znásobila.
Během rozpadu Jugoslávie kosovští Albánci požadovali střídavě připojení k Albánii, a když se to ukázalo jako neprůchodné, začali bojovat za nezávislost Kosova, přičemž se nutně nabízí vzpomínka na Sudety a sudetské Němce. Nicméně díky brilantní PR propagandě se UÇK, do té doby mezinárodně uznávané coby teroristická organizace, povedlo prosadit vojenský zásah NATO proti Srbsku a odtržení Kosova od Srbska. Následně musela být oblast obsazena vojsky OSN, jejichž úkolem byla ochrana Srbů před Albánci, protože se schylovalo k reálné genocidě kosovských Srbů. I po skončení všech vojenských operací probíhají masívní etnické čistky. Kosovo je ekonomicky nefunkční útvar s vysokou kriminalitou, vysokou mírou chudoby a probíhá zde dnes už pmalejší, ale trvalý odchod přeživších Srbů do Srbska.
Kdo z Kosova utíká do EU? Překvapivě v naprosté většině ne Srbové, ale kosovští Albánci, vyznáním muslimové. Tedy lidé, kterým doma nehrozí vůbec nic, kromě chudoby zaviněné katastrofální ekonomickou situací – kterou sami vytvořili. Kosovo samozřejmě také nikdy nebyl kolonií, maximálně Turky okupovaným územím.
Albánie
Albánie se ve starověku objevuje pod názvem Ilyrie. Mluvilo se zde indoevropským jazykem, byly tu řecké kolonie a obecně převládal řecký, později římský vliv. Země po rozdělení Říma připadla Byzantské říší. V první polovině 15. století ji po několik desítek let trvajících tvrdých bojích anektovala Osmanská říše a stejně krvavě a násilně jako kdekoli jinde, kde zavládla, ji islamizovala. V případě Albánie úspěšně.
Všude v Evropě docházelo k rozvoji, nejviditelnějši v 19. století. Ale země pod nadvládou Osmanské říše ekonomicky a společensky propadaly – a to přesto, že před tureckou okupací šlo často o země ekonomicky prosperující, bohatší a kulturnější než dnešní evropský západ. Albánie zůstala skanzenem. Zaostalou zemí s vysokým podílem negramotnosti (téměř všechny ženy byly nevzdělané) a skoro žádným průmyslem. Všechna povstání proti Turkům byla krvavě potlačena, svobodu získala země až v roce 1912 po první balkánské válce. Za panovníka byl západními mocnostmi dosazený Wilhelm Wied z Neuwiedu v Porýní, syn nizozemské princezny a příbuzný císaře Viléma II. 1924 vypukla revoluce, která vyústila ve zrušení monarchie a vytvoření republiky. Následovalo několik pitoreskních převratů a bývalý vůdce revolucionářů se prohlásil za krále Zoga I. 1939 Albánii obsadila fašistická Itálie. Většina Albánců to vítala, protože současně bylo k Albánii připojeno Kosovo, kam se během války přestěhovalo velké množství Albánců, a další území sousedící s Albánií.
1944 fašisty vyhnali komunisté vedení stalinistou Enverem Hodžou. A vznikl tu jeden z nejkrutějších a nejbizardnějších režimů v Evropě. Po pádu komunismu se už 28 let nedaří zemi ekonomicky a společnsky transformovat. Je tu vysoká nezaměstnanost, korupce, vysoká kriminalita, nefunkční infrastruktura, organizovaný zločin plynule propojený s vládní mocí. Albánie také přímo podporovala organizaci UÇK působící v Kosovu a občasně se provalí její propojení na albánské a islámské radikály v sousední Makedonii, které v jednu chvíli hrozil osud Kosova. Vzdor tomu všemu se Albánie stala plnoprávným členem NATO a v současné době usiluje o integraci do EU.
Albánie nikdy nebyla evropskou kolonií. Jen se ji v minulosti povedlo dokonale poturčit a islamizovat. A z Albánie neodcházejí odpůrci režimu vytvořenému UÇK. Ale především mladí muži hledající snazší zdroj výdělku v EU. Většinou ale nepatří ani mezi námezdní pracovníky, ale živí je organizovaný zločin, distribuce drog a provoz prostituce a hazardních her.
Pákistán
I osídlení Pákistánu sahá do nejstarších období dějin. V 16. století tady potomci Timura Lenka založili svou Mughalskou říši – a odtud postupně ovládli celou Indii. Do té doby sem islám pronikal jen částečně, Mughalové opět obyvatelstvo islamizovali násilně a ve velkém. Nemuslimové se ocitli mimo společnost – a hlavně v Indii to přineslo trvalé problémy. S Mughaly uzavřela 1917 první smlouvy anglická východoindická společnost. Šlo o čistě obchodní dohody, Britům umožňovaly přístup na trh. Po několika silných a schopných mughalských dobyvatelích přišel úpadek a celá oblast dnešní Indie, Pákistánu a Bangladéše se začala měnit v nepřehlednou tříšť vzájemně se napadajících a válčících knížectví.
Do těchto válek byli Britové zezačátku vtahováni, později se jich aktivně účastnili. Po bitvě u Palásí Britové převzali kontrolu nad Bengálskem a začali zakládat už ne obchodní stanice, ale de fakto kolonie s vlastní britskou správou. Skutečná kolonie vznikla 1858, a 1876 byla všechna práva obchodní společnosti převedena na britskou korunu, resp. královnu Viktorii – v roce 1876 byla prohlášena císařovnou Indie. Britská nadvláda paradoxně radikálně pozvedla ekonomiku země, vybudovala zde potřebnou infrastrukturu a přinesla evropské školství.
Po druhé světové válce Britská Indie 1947 zanikla a rozpadla se na dva, později na tři státy – islámský Pákistán a Bangladéž (východní Pákistán) a hinduistickou Indii. Od té doby s malými přestávkami Pákistán vede s Indií pohrančiní válku, v níž chce Pákistán získat pod svou kontrolu všemi územími obývaná většinově muslimy – nejvíc jde o Kašmír.
V Pákistánu vládne teoreticky demokratická vláda, která je ale pod velkým vlivem armády. Kromě vztahů s Indií řeší sílící moc islámských radikálů, kteří mají pod kontrolou celá rozsáhlá území země, nad kterými nemá vláda prakticky žádnou moc. Školství i další infrastruktura funguje jen v části země. U hranic s Afghanistánem kvete obchod se zbraněmi a drogami a reálně se o moc dělí Taliban s teroristickou organizaci Al-Kaidou. Krom toho obyvatelé provincie Balúčistán vyvíjejí tlak k odtržení a vzniku nezávislého státu.
Pokud jde o Pákistán – ten tedy byl 200 let pod britskou nadvládou. Pákistánci byli využíváni jako levná nekvalifikovaná síla, na druhou stranu po odchodu Britů měla země vybudovanou infrastrukturu, vzdělávací a na svou dobu standardní zdravotnický systém, nejrůznější etnické enklávy dodnes používají angličtinu jako dorozumívací jazyk. Lidi přicházející z Pákistánu nespojuje žádná převládající politická orientace, nejsou pronásledování, jen se snaží odejít za lepší životní úrovní – a politika Commonwelthu jim legálně dovoluje usadit se v Británii.
Eritrea
Eritrejci se na území svého dnešního státu přeplavili přes Rudé moře někdy před 3.000 lety z Arabského poloostrova. Jde o semitské obyvatelstvo etnicky příbuzné Arabům. Tady kvetlo jejich království Sába zmiňované v Bibli. Když svět začal dobývat islám, Aksůmské království s chalify udržovalo přátelské vztahy, ale islám sem dlouho nepronikal. To se změnilo ve 13. století, kdy zemi střídavě ovládali různí sousedé a definitvně se islám stal státním náboženstvím po okupaci Osmanskou říší. Během ní se dřív bohaté kulturní a obchodní pobřeží změnilo v zanedbanou a chudou výspu světa. Osmanská okupace skončila 1865, kdy Eritreu zabral Egypt.
Vletech 1869 až 1880 byla zabrána soukromou italskou společností, která území roku 1882 předala italské vládě. 1890 bylo Itálií získané území oficiálně označeno jako italská kolonie pod názvem Eritrea. Kupodivu fungovala jakási symbióza a Italové tu rychle budovali města i základní infrastrukturu.
Znovu se to změnilo, když 1922 Itálii ovládl fašistický režim. Do roku 1941 tu pak fungoval fašistický apartheid. V poválečném období byla dlouho součástí Etiopie a vedl se tu boj za nezávislost. Pak se vedly občanské války mezi jednotlivými frakcemi bujujícími za nezávislost a mísily se udeologie – islám a komunismus – a jejich odpůrci. Od roku 1993 je Eritrea nezávislá, ale v letech 1998-2000 proběhla krvavá válka s Etiopí, následně Eritrea vyhnala jednotky OSN, které se snažily odděli bojující strany, a po uzavření míru s Etiopií proběhla válka s Džibutskem o vzájemné hranice. Všechny tyto války gradovaly a vpodstatě úplně zničily eritrejskou infrastrukturu a ekonomiku.
Dnes je Eritrea chudou zplundrovanou zemí, kde vládne totalitní režim inklinující k islamismu. A graduje exodus mladých mužů, kteří nechtějí nastoupit do vojenské služby tohoto režimu. Když se vrátíme k těm koloniím – ano, v době 1882-1941 tu byla italská kolonie. Její období 1882-1922 paradoxně patří k nejlepším obdobím histrie Eritrey od doby, kdy ji ovládli Turci. 1922-1941 byla léta ostudná, ale nejen pro Eritreu, stejně tak i pro Itálii. A v případě Eritrey se Evropané nemají moc za co stydět, pomohli Eritrejcům dohonit léta pod Osmanskou říší. Že z toho nic nevydrželo a země dnes patří k nejchudčím a nejnebezpečnějším na světě už ale není vina Itálie ani jiných Evropanů.
Nigérie
Na území Nigérie se již v předkoloniálním období formovaly významnější státní celky. V 11. století tu vznikla vznikla islámská sekta Almorávidů, kteří později dobyli Maroko a do roku 1146 ustanovili muslimskou nadvládu nad Španělskem. V roce 1076 Almorávidé napadli Ghanu a ustanovili svou moc i zde. Jsou považováni za jedny z nejaktivnějších šiřitelů islámu a v sérii řady krutých „svatých“ válek se jim podařilo islamizovat velký kus západní Afriky. Jejich moc vrcholila vznikem chalífátu Sokoto na začátku 19. století.
V roce 1880 se islámský chalifát Sokoto dostal do sporů s Brity. V roce 1903 zanikl a většina území přešla pod správu Britů. I po ovládnutí Sokotského sultanátu Brity v roce 1903 si sultán a jeho emírové uchovali významné postavení v nové kolonii a pozdější samostatné Nigérii. Plnou nezávislost získala Nigérie 1960. 1966 začala série vojenských převratů, občanských válek, napadání sousedních zemí, masakrů menšin – zvláště nemuslimských. To vše bylo provázané gradující korupcí a násilnosti se postupně staly denní praxí na většině území Nigérie. Po roce 2011 se situace trochu stabilizovala a politické neshody se řeší politickými cestami a poražení ve volbách zatím uznávají vládu vítězů.
Ale neplatí to obecně – trvalou násilnou opozicí jsou islámští extrémisté ze sekty Boko Haram, která ovládá část země na severu a podniká útoky na nemuslimské cíle, zneužívá dětské vojáky …a i za léta relativního klidu má na svědomí už desítky tisíc obětí. A centrální vláda není dostatečně silná, aby jejic moc zcela eliminovala, protože mají tichou podporu mnoha obyvatel, kteří jsou většinově muslimy.
A jaká je jinak současnost Nigérie? Žije tu asi 180 milionů obyvatel, které spojuje úřední jazyk – angličtina. Na jihu žijí křesťané a prapůvodní animisté, na severu přísní muslimové. Přístav Lagos je dnes již více než dvacetimilionová megalopole. Jsou tu obrovské zásoby ropy (páté největší na světě). Je tu potenciál. Ale současně neklid a nábožensky motivované násilí. Nigérie byla v letech 1903-1960 britskou kolonií. Ale tou už dávno není a ve skutečnosti koloniální období pro Nigerii znamenalo dobu klidu, vybudování infrastruktury a ekonomického rozkvětu. Problém Nigerie je někde jinde než v koloniální kapitole jejích dějin.
Ze země odcházejí mladí muži, zpravidla ze severních oblastí země. Neutíkají před islamisty, naopak většina z nich s nimi vlažně sympatizuje. Odcházejí za vyšší životní úrrovní.
Somálsko
Somálské kmeny se na dnešním místě usadily před zhruba 3500 lety. Od 7. století zde své základny stavěli Arabové a zemi islamizovali. V pozdním středověku vznikaly ze somálských měst sultanáty, které dlouhodobě bojovaly s Etiopií a střídala se období, kdy islámští Somálci ovládali Etiopi s obdobími, kdy to bylo naopak. Na konci 19. století si Somálsko rozdělil Egypt, Omán a Zanzibar, poté byla jejich vláda vystřídána koloniální správou britskou, francouzskou a italskou. Britové získali sever, italové jih. Na francouzském území vzniklo dnešní Džibuti.
Somálsko získalo nezávislost v roce 1960. V roce 1969 přišel vojenský převrat následovaný 22 let trvající diktaturou. Po válce s Etiopií 1978 zesílila opozice. Diktátor Barre byl svržen v roce 1991, vítězní polní velitelé se pak ale pustili do sebe navzájem a začala občanská válka v Somálsku, která si vyžádala statisíce obětí a která dodnes neskončila.
V zemi je 81% lidí negramotných, nefunguje infrastruktura vč. lékařské péče, vysoké procento obyvatel je nakaženo HIV. Státním náboženstvím v zemi je islám. Země patří mezi nejchudší státy světa a panuje zde naprosté bezvládí provázené občasným hladomorem, od kterého zemi chrání jen zahraniční potravinová pomoc. Za občanské války byla zničená infrastruktura vybudovaná v koloniálním období a nevyužité zůstávají i zásoby ropy, které by při jiné politické situaci mohy zemi přinášet značné bohatství.
Situaci se 1993 snažila uklidnit OSN vysláním mezinárodních sil. Ty byly během roku 1995 kompletně staženy za pomoci americké armády (která byla součástí těchto sil). Somálsko je dodnes rozdělené mezi několik oblastí, jimž vládnou různí kmenoví a vojenští velitelé, často extrémní islamisté. Podporují námořní pirátsrtví, ze kterého jim plynou zisky, do okolních zemí vysílají teroristické bojůvky útočící na neislámské obyvatelstvo. Jediná klidnější oblast je na severu území zvané Somaliland. To vyhlásilo nezávislost (neuznanou žádným další státem) a udržuje si jakousi politickou stabilitu.
Somálsko tedy bylo zhruba 60 let kolonií. Evropské státy Somálsko považovaly za strategické vzhledem k možnosti ovládat odtud přístup do Rudého moře a měly i plány na zahájení těžby ropy – ale k tomu nikdy reálně nedošlo, její zásoby jsou tu stále víceméně nedotčené.
Kdo odtud odchází? Člověk by čekal, jestli ze země nebudou utíkat třeba nemuslimové, nebo příslušníci některé pronásledované skupiny obyvatel. Ne, odcházejí většinou mladí muži s čistě ekonomickou motivací. Svou zemi dlouhodobou občanskou válkou přivedli do ekonomického kolapsu, a jdou tam, kde je (minimálně zatím) ekonomická prosperita a slušná životní úroveň.
Libye
Město Leptis Magna patřilo k nejvýznamnějším ekonomickým a kulturním centrům starého Říma. V 7. století celou severní Afriku dobyli Arabové a násilně ji islamizovali. V roce 1551 pak nadvládu Arabů vystřídali Osmanští Turci. Tato kapitola dějin spojuje Libyii, Egypt, Tunisko i Alžír. Během islámské nadvlády došlo k totálnímu ekonomickému úpadku a rozsáhlá území, které za nadvlády Říma tvořila páteř zemědělství Říma, se změnila v suché pastviny a poušť. Obyvatelstvo těchto zemí pak tvoří islamizovaní potomci původních obyvatel a menšina Arabů, která zemi vnutila svůj jazyk.
1911 Turci prohráli válku s Itálií a velkou část dnešní Libye odstoupili Italům. Italská vláda tu dlouho čelila tuhému odporu, přestože na rozvoj země poskytovala velké subvence. Za druhé světové války se Libye stala „vedlejším“ válečným bojištěm. Po vyhnání Italů byla dočasně spravována britskou armádou a 1949 došlo k plnému osamostatnění Libye. Vznikl nezávislý federativní stát Libye jako Libyjské království. V roce 1969 proběhl vojenský puč vedený skupinou plukovníků pod vedením Muammara Kaddáfího a nastolena diktatura opírající se o směsici marxismu a islámu – a vojensky o moc kmenových náčelníků. Dlouhou dobu patřila k základnám mezinárodního tetrorismu, později se Kaddáfí snažil své postavení legalizovat a opíral se přitom o vývoz ropy do Evropy.
Od pádu Kaddáfího se země ocitla v chaosu občasně přerůstajícím v občanskou válku. Ekonomika je v troskách, bojují proti sobě náčelníci kmenů a islamisté proti zastáncům sekulární vlády. Ta jen obtížně udržuje elementární integritu země, která je tranzitní pro velký migrační proud do Evropy.
Evropskou kolonií tedy byla v období 1911 až do druhé světové války. Pro Italy byla čistě ztrátovou kolonií, která je zaměstnávala bojůvkami a kam posílali velké subvence. Dnes z ní odcházejí muži hledající lepší životní úroveň, protože celá země je před celkovou obnovou, která si vyžádá nemalé úsilí.
Maroko
Osídlení Maroka patří k nejstarším na světě. Ve 2. století př. Kr. Tu zakládali osady Féničané, pak Římané. Díky tomu, že Berbeři žili kočovným životem a nezakládali města, a tudíž nebylo co dobývat, se ubránili římské nadvládě a stáhli se do vnitrozemí, odkud podnikali výpady na římské osady a tábory. Pak se tu vystřídali Vandalové, kteří splynuli s původním obyvatelstvem, Byzanc a v letech 705–708 obsadili a islmaizovali Maroko Arabové.
Vystřídalo se tu několik místních dynastií podléhající chalifátu a později formálně Osmanské říši. V 16. století zde postavili několik obchodních stanic Portugalci, ale posléze bylli vyhnáni. V 17. století se místní sultán snažil vymanit ze závislosti na Turcích a uzavřel několik smluv s Francií. Jejich postavení však definitivně potvrdila až britsko-francouzská smlouva z roku 1904. 1911 se o vliv v Maroku začala přetahovat Francie s Německem a důsledkem bylo vytvoření španělské enklávy Tanger a Ceuta. Mezi válkami se Francie snažila posílit svůj vliv a naopak proti její přítomnosti proběhlo několik povstání. Do čela protikoloniálního hnutí se postavil sultán Muhammad V., který s podporou obyvatel upevnil svou vládu nezávislou na Francii 1955. Od roku 1972 je islámskou konstituční monarchií.
Maroko nebylo nikdy kolonií. I když tu po některá období mělo vliv Protugalsko a od 17. století Francie. Paradoxně od roku 1970 Maroko samo okupuje sousední Západní Saharu a učinilo jí svým protektorátem – za trvalého odporu místních obyvatel. V samotném Maroku není občanská válka, diktatura ani jiné významné důvody k migraci. Odcházejí především mladí muži za lepší životní úrovní.
Mají ty země něco společného?
Sledujme, jestli ty země, ze kterých jsou nejsilnější migrační proudy mířící do Evropy, něco spojuje. Není to koloniální minulost. Země, odkud je migrační proud nejsilnější, koloniemi nikdy nebyly, zbývající krátce v 19. a první půli dvacátého století. Pro většinu z nich koloniální období znamenalo současně období vybudování infrastruktury vč. zdravotnictví a školství. Řada těch zemí byla dlouhou dobu pod nadvládou arabského chalifátu a poté Osmanských Turků, během které se většinou propadly z postavení ekonomicky bohaté země na úroveň země chudé a zaostalé. Ale ne všechny. Nespojuje je nutně chudoba, některé si prožily docela bohaté období. A některé patřily ke kolébkám lidské civilizace. Některé z těch zemí mají přírodní bohatství, které jim celá Evropa může závidět – ropu, další nerostné bohatství, úrodnou půdu apod. Většinu spojuje exponenciálně rostoucí populační křivka podpořená vnější zdravotní a potravinovou pomocí. Je tu potenciál. Ale všechny spojuje jedna věc, která se line jejich historií jako červená nit. Jestlipak ji čtenář najde?
