Temné datum třináctého v pátek

Řád rytířů templu vznikl v roce 1118 na ochranu poutníků do Jeruzaléma a jméno získal od místa, kde se usadili – v domech na troskách Davidova chrámu, tedy templu. Regule řádu sepsal Bernard z Clairvaux, templáři tedy byli takoví mladšíbratři cisterciáků. Od první chvíle je jejich řád provázený záhadami a spekulacemi. Prvních několik let totiž řád nevykazoval žádnou větší aktivitu navenek, ale byl aktivní hlavně uvnitř Davidova chrámu – templáři tam v podzemí cosi hledali a nikdy nikdo nezjistil, jestli něco našli, a pokud ano, tak co to bylo.

Nicméně své skutečné poslání plnili. Stali se vyhlášenými válečníky a obávanými nepřáteli. V křižáckých vojscích zpravidla tvořili naprostou elitu – a to jak svým válečným odhodláním, výcvikem, tak zkušenostmi a dobrou znalostí místní situace. Dějiny křižáckých tažení tak jsou plné rozporuplných situací – tedy aspoň zdánlivě rozporuplných. Někdy byli templáři těmi, kdo se v prvních řadách vrhal do šílené bitevní vřavy, jindy radili neútočit a vyčkávat, ačkoli z Evropy právě příchozí křižáci nemohli pochopit proč a nejednou byli templáři dokonce těmi, kdo obratně využíval rozporů v arabském táboře. K překvapení čtenářů, kteří se v dějepise naučili, jak nesmiřitelná nenávist mezi muslimy a křesťany tam panovala, to bylo zhusta úplně jinak.

Za dvě staletí trvání křižáckých států na Blízkém východě totiž stáli křižáci nezřídka na společné straně bojištěposíleni o vojsko sultána z Damašku, a několikrát dokonce dvě frakce křižáků bojovaly vzájemně proti sobě a Arabové pomáhali na obou stranách. Když se dočteme skutečné stavy posádek templářských nebo johanitských hradů na Blízkém východě, s překvapením zjistíme, že členové řádu tvořili zhruba 1/3 posádky, zbytek byli laici, zpravidla žoldnéři a většinu z nich tvořili Arabové – a tedy muslimové. Křižácké války tedy zdaleka nebyly černobílým střetem mezi křesťanstvím a islámem, ale hlavně mocenským bojem a samozřejmě i střetem zcela odlišných kultur.

Za dvě staletí trvání křižáckých států na Blízkém východě totiž stáli křižáci nezřídka na společné straně bojištěposíleni o vojsko sultána z Damašku, a několikrát dokonce dvě frakce křižáků bojovaly vzájemně proti sobě a Arabové pomáhali na obou stranách. Když se dočteme skutečné stavy posádek templářských nebo johanitských hradů na Blízkém východě, s překvapením zjistíme, že členové řádu tvořili zhruba 1/3 posádky, zbytek byli laici, zpravidla žoldnéři a většinu z nich tvořili Arabové – a tedy muslimové. Křižácké války tedy zdaleka nebyly černobílým střetem mezi křesťanstvím a islámem, ale hlavně mocenským bojem a samozřejmě i střetem zcela odlišných kultur.

A templáři, protože situaci znali, dokázali vést diplomatická jednání, která pomoc zdánlivě nemožných spojenců zajišťovala. V budoucnu se tahle dovednost, tak ceněná v opravdovém boji, obrátila proti nim a v Evropě na ni bylo nahlíženo jako na zradu (jediné) správné víry.

Když došlo na boj, většinou ale bylo hned jasné, kdo prošel výcvikem – ať bojovým, tak stran bojové morálky. Bojující templáři byli esencí hrdosti a ideálem středověkého válečníka a šlechtice. Několikrát došlo na bojišti k situaci, kdy templáři zakazovali bojovat jiným jednotkám a do boje se vrhali sami. A několikrát tak i do posledního muže padli. Takhle vyšponovaná pýcha dnes působí absolutně ufonsky, ale tehdy byla daleko srozumitelnější. To je chování šlechtice, a templáři si dali do vínku být nejšlechtičtěší. Měl-li v boji proti muslimům někdo padnout první, brali jako samozřemost, že to budou oni. Vždyť smyslem jejich existence bylo ochránit ostatní a tento smysl brali absolutně vážně. Samozřejmě jim to zajistilo obrovský kredit, autoritu – a nepřátele. Koneckonců, když umíral Richard Lví Srdce, sám považovaný za jednoho z nejpyšnějších a nejrytířštějších králů, ve své závěti odkázal svou pýchu templářům.

Řád postupně rostl a získal v Evropě řadu domů, hradů, panství. A výborně tuhle síť využil – templáři se kromě válečníků stali de fakto první nadnárodní bankou se zastoupením po celé Evropě, kromě dopravy skutečných peněz poskytovali i bezhotovostní převody – složil jste peníze v jejich sídle …třeba v Praze a oni ji vám, nebo nějakému adresátu vyplatili kdekoli v Evropě nebo na Blízkém východě. A zavedli i něco, v čem velmi dobře poznáváme bankovní šeky.

V Českém království působili krátce a příliš se tu nerozšířili. U nás mnohem větší roli hrál jiný rytířský řád – německá odnož řádu sv. Jana, Johanité, tzv. Špitálníci, později zvaní Rhódskými rytíři a ještě později Maltézskými rytíři. Ale k templářům – kromě Prahy a Brna, kde měli dvorce, měli i několik sídel kolem Prahy (Stodůlky, Uhříněves) a hlavně na Moravě (například Templštějn u Čejkovic nebo Vsetín).

V Praze sídlili na místě, kterému se říká Pražská křižovatka. Od Václava I. dostali rotundu sv. Vavřince a vedle stojící dvorec. Templáři nechali oltář na původním místě, rotundu změnili na chór kostela a přistavěli chrámovou loď. Dvorec přestavěli a pozděj, za dominikánů, z něj vznikl kláštěr sv. Anny. Templáři postavený ranně gotický kostel, stejně jako jejich domy, zůstaly zachovány v podobě základů pod současným kostelem a klášterem sv. Anny. A mimochodem, milujete-li záhady, je velice pravděpodobné, že sklepy dvorce a krypta tehdejšího kostela sv. Vavřince jsou od středověku zazděné, zapomenuté, dnes hluboko pod uliční úrovní.

Templáři byli výtečnými finančníky, začali také peníze půjčovat. A to se jim stalo také osudným.

Francouzský král Filip IV. se u nich zadlužil tak, že státní příjem Francie nestačil ani na pokrytí úroků, natož splacení dluhu. Jestli vám ta situace přijde něčím známá, vzpomeňme na ni, až uslyšíme o dalších schodcích státního rozpočtu.

Filip tedy musel jednat a první, co vymyslel, byl pogrom na Židy. To bylo snadné – nebyli to křesťané, tedy stačilo dostatečně zdůraznit dělení na mya oni, přidat že k majetku přišli nečestně a jistě na náš úkor– a měl obecný souhlas. Pogrom znamenal konfiskaci všeho majetku a v lepším případě vyhnání, na mnoha místech ovšem došlo k samovolnému lynčování, protože lidé na venkově často nechápali, proč je král tak tolerantní k takovým bestiím. A sám získal dvojí benefit – anulování vlastních dluhů u židovských obchodníků a současně i zabavený majetek. Nebyl ani první ani poslední, kdo to přesně takhle udělal a zdaleka ne vždy byli cílovou skupinou Židé, ačkoli ti byli vždy vděčným terčem. Tenhle princip použila Isabela Kastilská i řada dalších panovníků a odmyslíme-li dobové kulisy, několikrát k němu sáhly zadlužené státy i v minulém století – a ruku na srdce, přesně takhle to udělají znovu, až míra státního zadužení opět překročí kritickou mez. Prostě FIlip škrtl část dluhu, sečetl nakradený majetek …a zjistil, že to nestačí.

Tedy že je nutné najít další terč, a tím byli jeho největší věřitelné – templáři.

Jenže likvidovat templáře nešlo vůbec snadno – šlo o řád, který disponoval nepřehlédnutelnou vojenskou silou, jeho členové se rekrutovali z nejurozenějších šlechtických rodin po celé Evropě, měli obrovský morální kredit a nadto byli přímo podřízeni papeži. Nejdříve se tedy snažil papeže přesvědčit ať to udělá prostě výnosem, že jsou zbyteční, zruší je a společně se o jejich majetech rozdělí 50:50. Což papež k Filipově překvapení odmítl.

Tak pro papeže poslal oddíl vojáků, ti skutečně ho v Anagni zajali, ale akce se nějak vymkla a papež během ní zemřel. Dnes úplně nevíme, jak se to seběhlo a chceme-li udržet princip presumce neviny, ranila ho ze stresu mrtvice.

Takže se vše protáhlo o volbu papeže. Aby nedošlo k nějakému nedopatření, nechal Filip pozajímat kardinály, svézt je do Lyonu a novým papežem zvolili třetiřadou loutku, Klimenta V., zcela poslušného Filipovi. Jeho sídlo pro jistotu určil Filip v Lyonu, později mu našel nový palác v Avignonu.

Jak si něco tak šíleného mohl dovolit? Inu, každý agresor si dovolí přesně tolik, co mu projde. Filip tu hru rozehrál takhle drze, protože si byl jistý, že mu to nikdo nezatrhne. Mimo jiné proto, že tou dobou nebyla silná protiváha. Císařem se s Filipovou pomocí stal Jindřich Lucemburský. Ačkoli si Filip myslel, že v Jindřichovi bude mít podobně poslušného komplice, spletl se – velice rychle se názorově i politicky rozešli, ale ke konfliktu nedošlo. Jindřich měl v Říši plné ruce práce s konsolidací vlastní moci a na to, aby Filipovi zabránil v jeho řádění nebylo ani pomyšlení.

Tenhle okamžik si dobře zapamatujme – každý despota se zákonitě zadluží a každý despota své problémy vyřeší tím, že označí vnějšího nepřítele a toho napadne. Lidé mu budou tleskat, pokud jeho propaganda dokáže dotyčného vykreslit jako dostatečně nebezpečného a podlého. A z despoty bude nějakou dobu lidem milovaný a respektovaný silný vůdce, který jedná ve jménu obecného blaha. A projde mu to, pokud nedostane přes prsty. Nikdy nepomohou ústupky ani mírné vyjednávání.

A tak to prostě prošlo i Filipovi. Na novém papeži si v roce 1312 vymohl zrušení řádu. Aby to celé dávalo nějaký smysl, připravil rozsáhlé obvinění templářů z čarodějnictví. Pak v bleskové a vojensky brilantní akci nechal přepadnout všechna sídla templářů ve Francii, rytíře pozatýkat a uvěznit. Ti, kdo se během mučení přiznali k čarodějnickým praktikám, zůstali pár let v žalářích a pak je propustili, ti, kdo se nepřiznali, skončili na hranici.

Dnes jsme přesvědčení, že obvinění byla smyšlená, a nejrůznější praktiky – třeba uctívání démona zvaného Bafomet vymysleli sami dominikánští inkvizitoři. Vůbec se totiž neobjevují v prvních doznáních a podoba toho všeho získává společné rysy až v průběhu těch dvou let vyšetřování. Na druhou stranu, ne, že by v historii templářů bylo vše jasné. Ať jejich působení na troskách Davidova chrámu, tak jejich zvláštní afinita ke katarům obleženým na Montseguru v roce 1244, nebo další příhody dohady vyvolávají.

Velmistr Jacques de Molay obvinění odmítl – a proto byl upálen. Před tím stačil proklít krále i všechny, kdo se na procesu podíleli. A ti všichni také během následujícího roku zemřeli, márnice s tělem papeže Klementa V. v noci chytla plamenem a papež shořel, na hranici, stejně jako Jacques de Molay, který mu to předpověděl. A zvláštní historka se pak stala o staletí později – když byl za francouzské revoluce popraven Ludvík XVI., kdosi z davu vyskočil na popraviště, zdvihl kutálející se hlavu krále a zakřičel do davu „Jacqu de Molay, jsi pomstěn.“ A pak zas zmizel v davu.

Ale zpátky do roku 1314. Filipovi šlo o majetek řádu – půlku ho prostě ukradl, druhou půlku přidělila církev jiným organizacím – částečně dominikánům, kteří likvidaci řádu prováděli, a částečně Johanitům. Johanité také získali pražské sídlo templářů.

Panovníci v některých zemích s gustem napodobili Filipa, jinde dovolili rytířům – dneska bychom řekli změnit právnickou osobu. Místní odnož templářů pak pod jinými jmény přežila třeba v Portugalsku nebo Skotsku.

A tempáři se stali legendou. Filip si samozřejmě pomohl škrtnutím vlastních dluhů a získáním jejich majetku, ale celkově byl zklamaný. Naprostá většina vzácných věcí, o kterých tušil, že je mají, totiž zmizela. Kam? To je velké téma pro milovníky záhad po celých uplynulých 700 let. Okamžik popravy Ludvíka XVI. ukazuje, že tempáři nebyli ani zapomenuti a možná ani tak docela nezmizeli, a že se na likvidaci řádu stačili připravit a přejít do ilegality. Ale to už jsme v legendách.

Zdroj: https://houska.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=401516