Kde se vzal, tu se vzal: Ruský Car

Hned ten první paradox dodnes vyvolává emoce: Jak to, že Ukrajina je místem vzniku Ruska? Vysvětlení je skryté v tajemných zákoutích historie: Byzantská říše od nejstarších dob využívala služeb žoldnéřů přicházejících ze Skandinávie a Baltu. Už od dob Theodosia bylo jasné, že najmout si germánskou gardu je lepší nápad než stejným lidem čelit coby útočníkům. V Byzanci platili za nejlepší vojáky (císařskou gardu) – a naopak oni sami se domů vraceli s bohatým výslužným. Ideální trasu jejich cestování představovaly řeky mezi Baltem a Černým mořem. Velice rychle na této trase mezi Byzancí a Baltem vznikl čirý obchodní ruch, který zajišťovali právě Skandinávci, zde zvaní Varjagové. Že tu jeden z jejich vůdců – Rurich (Rurik) založil kvetoucí obchodní středisko, bylo jen logické.

Tak vznikl Kyjev. Obyvatelé nikdy nebyli čistí etničtí Slované. Kam sahá naše vědomí (podpořené dnes i výzkumem DNA), byli smíšeni jak s kmeny Baltů, tak s Góty, Švédy nebo naopak s řadou nomádských kmenů ze stepí, s nimiž střídavě kooperovali a střídavě válčili. Bohatství (a s ním obyvatelstvo) se tedy kumulovalo podle Dviny a hlavně Dněpru – v jehož okolí navíc do nedohledna ležely úrodné lány. Kdyby historie šla pěkně lineárně a bez přemetů, nejspíš by navždy Kyjev zůstal hlavním městem Ruska, a města na severu – jako třeba Novgorod nebo Moskva – zůstaly chudými výspami kdesi na severní periferii uprostřed lesů.

Ale historie provedla velice nečekaný přemet – na počátku 13. století do Černomořských stepí přitáhli Batúchánem vedení Mongolové (u nás známí spíš jako Tataři) a celé to nejbohatší a nejúrodnější území ovládli. Bohužel i po několik následujících staletí drancovali, vylidňovali a slibně nakročený start ukončili. Rozsah škod, které natropili, se jen těžko vyčísluje, mezi ty nejhorší ovšem patří to, že civilizační vývoj tu o nějakých 200 let prostě zabrzdili.

Stojí za úvahu uvědomit si souvislost, že k tomu došlo bezprostředně poté, co Benátčany vedení křižáci reálně zničili Byzanc v roce 1204 a Kyjevská Rus ztratila svého patrona a zásadního politického spojence v Konstantinopoli.

Z ruského státu se této decimující hordě ubránila právě jen ta chudá města poschovávaná v lesích na severu. Jednak proto, že les nebyl právě přívětivým prostředím pro asijské nomády, a jednak proto, že tato severní města nestála chánům zlaté hordy za soustředěná velká tažení. Lákavější bylo zacílit na západ, do Evropy, do Persie, a na další bohatá území.

Tak se velmi zjednodušeně někdejší Kyjevská Rus rozpadla na odolávající Rusko na severu a Tatary podrobenou Ukrajinu na jihu.

Rusové nikdy nepřerušili svou zásadní politickou vazbu na Byzanc. A v okamžiku, kdy Tataři přijali islám a spojili se s Osmanskými Turky, je spojoval i společný nepřítel. Byzantinci v boji proti Osmanským Turkům hledali spojence, kde mohli. Ze všech sil jim za doby své vlády pomáhal i císař Zikmund a později jeho zeť Albrecht. Ale neuspěli. Ruská knížectví naopak za ta dvě staletí zesílila a mezi moskevským knížetem Ivanem (Janem) III., který ruská města sjednotil pod vládu Moskvy, a byzantským císařem se rodil plán na společné vojenské operace, které by pomohly jak odrazit Tatary z Ukrajiny, tak Turky od hradeb Konstantinopole. Ale nestihli je realizovat, Konstantinopolis, neboli Cařihrad (Císařské město) padla.

Zatímco my dnes pád Cařihradu bereme jako jeden z fatálních historických milníků, současníci to viděli jinak. Věřili, že jde o krátkodobou a dočasnou prohru, a stejně jako po vyplenění Konstantinopole křižáky přijde vzkříšení. Z císařské dynastie ovšem zbyla jediná dědička – princezna Zoé Pelaologovna, neteř posledního byzantského císaře Konstantina XI., v Rusku známá jako Sofie. S ní se Ivan III. oženil a společně pro své potomky uplatnili právo na císařský titul. Až ho vybojují zpět.

Ivan III. dokončil sjednocení Ruska, definitivně porazil Zlatou hordu (přičemž se spojil s krymským chánem), manévroval při jednání s Osmanskými Turky, a ačkoli si v Rusku vysloužil přídomek Veliký, Konstantinopol z nadvlády Turků neosvobodil. Stejně jako dnešní Ukrajina zůstala i nadále pod nadvládou Tatarů, Konstantinopol zůstala obsazena Turky – a císařský (carský) titul prázdnými slovy. (Mimochodem analogicky ještě dlouhou dobu po zániku křižáckých států v Levantě si římskoněmečtí císaři psali k titulům titul Krále Jeruzalémského.)

V roce 1505 nastopil na knížecí stolec syn Zoé a Ivana III. – Vasilij III. V roce 1514 pak ve smlouvě s císařem Svaté říše římské použil poprvé titul „car i gosudar vseja Rusi“. Čímž bylo míněno (byzantský) císař a pán všech ruských knížectví – neboli ruský velkokníže. Šlo tedy o dva tituly vztahující se k dvěma různým státům. Až později, za panování Vasilijova syna Ivana IV. „Hrozného“ začaly být směšovány a vžilo se spojení ruský car (císař). Ovšem právně carský (císařský) titul zůstal vždy spojený s nárokem na byzantský trůn. Kdyby se tedy Romanovci vrátili na carský trůn, mohli by se právně dožadovat vydání Cařihradu coby legitimní císařové Byzance. Hlavně to ale neříkejte před Putinem, nebo z toho bude průšvih.