Politické hnutí převlečené za náboženství

Podíváme-li se do dějepisu, pochopíme, jak moc tenhle způsob myšlení byl cizí našim předkům ve středověku a podíváme-li se na mapu světa, pochopíme, jak moc je cizí ve velké části světa i dnes.

Nám připadá jasné, že společnost a stát jsou sekulárním prostorem. Abych předešel nedorozumění – nikoli ateistickým, ale sekulárním. (Kdo by potřeboval přesnější definování termínů, doporučím web Albigenští >>) Tedy prostorem, v jehož rámci může každý svobodně vyznávat libovolné náboženské přesvědčení či být přívržencem jakékoli duchovní cesty a ostatním lidem to bude víceméně jedno. Aby to mohlo fungovat, musí být stát od víry důsledně odstřižený. Stát a společnost musí fungovat na principu občanském, a víra je cosi ve zcela jiné kategorii.

Protože jsme tady v Evropě měli už plné zuby náboženských válek, respektive válek, v nichž se náboženství stalo efektivně zneužitou záminkou, došli jsme k obrovské náboženské toleranci. Mnoho lidí se dnes bojí, že se naše civilizace odduchovněla, ale není to pravda. Jednak, ač řada z nás není křesťany, vyrostli jsme ve světě, v němž křesťanství tvoří jeden z klíčových kořenů.

Etické imperativy jako Nepokradeš, Nezabiješ… jsme sice kdysi převzali už z judaismu, ale dnes jsou pro nás čímsi absolutně jasným, je to neoddělitelná součást naší civilizace. Krom toho, Evropané vůbec nejsou světem, který by ztratil duchovno, jen u nás duchovno nabralo formy a projevy, které se zásadně liší od duchovního světa třeba ve středověku. Naše duchovno je velice intimní, individuální a nemáme potřebu ho hlasitě předvádět. Tedy až na výjimky. A slovo víra pro nás má velice duchovní a křehký význam. Je to něco, co si zaslouží velkou úctu, do čeho nikdo nemá právo krafat a na co má každý právo.

A tady je kámen úrazu. Jakmile se někdo zaštítí pojmem víra, vytváří si obrannou hradbu, která je pro nás nepřekročitelná a neodvážíme se jeho právo na víru zpochybňovat. My tušíme, že právo každého končí tam, kde začínají práva druhých lidí. Věci jako listinu práv a svobod považujeme za nepřekročitelné a pro nás srozumitelné. Pro svět islámu je to ale úplně jinak. Listina práv a svobod je zajímá jen potud, dokud je možné argumentovat, že mají právo na svou víru a provádění svých náboženských rituálů. Ani ve snu je nenapadne uvažovat nad tím, že většina z nich je v přímém rozporu s touto listinou nebo, že tam, kde se dostanou k politické moci, Listinu práv a svobod zahazují do koše mezi svými prvními politickými opatřeními.

Naše pojetí víry je vlastní právě jen nám. A je zcela vzdálené světu současného islámu. Svět dnešního islámu je myšlenkově někde tam, kde Evropa byla před papežským schizmatem a husitskými válkami, o reformaci ani nemluvě. Islamista řekne víra, ale myslí politický systém. A nevnímá, že by mezi tím mohl být rozdíl. Pokud my říkáme, že v Evropě má každý právo na svou víru, on v tom slyší, že má právo na to prosadit tu svůj politický systém, své zákonodárství, svou civilizací nahradit tu naši. Protože tu nechápe. Pro něj je čímsi absurdním a neúplným, jako by byla pro fanatického křesťana ve středověku.

Všimněme si, oč jde nejen v dnešním Iráku nebo Sýrii, ale oč jde v průběhu celého arabského jara. To není námi chápaný politický boj, to je civilizační střet mezi pojetím státu odděleného od víry (který by respektoval právo na víru a její svobodu) a čistě politického konceptu teokracie, náboženské vlády.

Islamistům nejde o svobodu víry, nejde jim o disputace o podobě víry, nejde jim o Boha nebo vztah k Bohu, nechtějí lidem pomoci v hledání duchovních cest – jde jim o politickou moc a nekompromisní likvidaci odpůrců této (teokratické) politické moci.

Zatímco dnešní křesťanství je záležitostí čistě duchovní, dnešní islám (stejně jako středověké křesťanství) jsou záležitostmi kompletně politickými. A je věc našeho naprostého nepochopení tohoto civilizačního rozdílu, pokud k islámu přistupujeme jako k jakémukoli jinému náboženství. Islám je politická ideologie. A to ideologie velice ostře vymezená, ideologie s absolutním mesianistickým komplexem (cítí se nejen oprávněna, ale přímo povinna se replikovat a šířit) – a tedy spravedlivě odklízet všechno, co teokracii stojí v cestě. Islám je politická ideologie stejně dravá a nesnášenlivá jako komunismus, fašismus nebo nacismus. Fašistofob, to zní fakt divně. Co je špatného na strachu z fašistů. Vrahofob zní také ujetě. Zato islamofob je dobrá nálepka. Bojí se islámu, je to jistě netolerantní primitiv. Nic cool, free ani hipsterského.

Kdybychom si nejrůznější požadavky, které islám vůči Evropě a jejím obyvatelům vznáší, jen maličko upravili a místo víry napsali, že jde o politické přesvědčení, okamžitě bychom viděli, oč jde. Viděli bychom v plném světle vizi, která je tak nepodobná jakémukoli jinému náboženství a tak podobná politickému extremismu, že bychom ani na okamžik neváhali a postavili ji na roveň nácků.

Jenže je oblečená do kabátu „náboženství“. To jí v našem světě dává nejlepší obranné mimikry. Bojovat proti fašismu, to je správné. Bojovat proti „náboženství“ je xenofobní. Vždyť ho přece vyznávají i slušní lidé. Ano. Většina muslimů jsou slušní lidé. Mezi komunisty nebo fašisty také byla spousta chytrých a slušných lidí, kteří se jen nechali stáhnout davem. Nic to nemění na tom, že komunismus nebo fašismus byly a jsou nesnášenlivé politické ideologie neslučitelné s naší civilizací a systémem hodnot, který vyznáváme.

A na islámu není nejstrašnější, že ho prosazují militantní bojůvky, které svým odpůrcům uřezávají hlavy a vystavují to na youtube, protože ti nepředstavují většinu muslimů a ani za většinu muslimů nemluví. Na islámu je nejhroznější systém hodnot, které jsou jeho implicitní součástí. Od islámu nás nedělí víra. Od světa islámu nás dělí pět staletí vývoje.