Mýtus středověké hudby
To jsem si tuhle vykoledoval CD středověké hudby. Konkrétně výběr z Guillauma de Machaut. Tedy obal je bezchybný a v bukletu je pár dobových obrázků, které ještě neznám. Nahrálo ho jakési momentální sdružení slovutných umělců, kteří si odskočili ke středověku. Jsou dost slavní a slovutní, aby všem ukázali, jak se to teprve dělá správně (dokonce na to dostali grant, který jim tiše závidím). Nejmenuji je. Aby nevznikl pocit, že závidím moc. Z CD totiž zní tak neskonalá romantická hrůza, že kdybych jmenoval, určitě by mě zažalovali už za tenhle odstavec. Máte pravdu – středověk je výborná obchodní značka a schová se pod ni lecos.
Aby nevznikl pocit, že jsem škarohlíd: Mám to rád, když přijedu na hrad a tam někdo hudlá, je to bezvadný budič atmosféry. Absolutě tyhle kvazistředověky respektuju jako „mosty“ – první setkání, které časem povede k tomu začít pátrat po opravdovém středověku.
Prvním mostem často bývají nejrůznější „chorály“. Přesněj („středověká“) duchovní hudba. A budu jmenovat hned jejich největší protagonisty – benediktinské mnichy ze Silosu. Ti tuhle hudbu totiž v 20. století proslavili, prodali miliony nosičů, přispěli k zájmu o středověk. Ale zpívají středověk? Ani omylem. Zpívají sice duchovní písně, samozřejmě pocházející ze středověkých sborníků, ale o rekonstrukci jejich středověkého znění rozhodně nejde. Aby to nevypadalo, že je haním – ono je ani nenapadne, že by o něco takového jít mělo. Zpívají písně pro potřeby své liturgie. Jde o kompletně moderní liturgii, uvědomme si, že od středověku prošla několika církevními reformami. A jde o kompletně moderní způsob zpěvu. Je to krásné, souhlasím. Nežijme ale v iluzi, že slyšíme totéž, co ve středověku. Kdybychom chtěli dělat aspoň malou exkurzi do středověku, měli bychom spíš zamířit na blízký východ do mešity, do řeckého kostela na Balkán, nebo aspoň v sobotu do synagogy.
Středověká liturgie se totiž vůbec nepodobala té naší, a co na ní znělo, byste v prodejně CD sotva řadili kamsi mezi „ambient“ a „new age“. Byla velmi temperamentní, emotivní, ve značně rychlém tempu a až do 13. století bylo běžné, že se při ní tančilo a bubnovalo, protože několik bubeníků bylo v kostele běžnějším jevem než varhaník. Ale k tomu se ještě vrátím.
Dalším mostem jsou ty různé „středověké“ kapely na různých slavnostech, středověkých hospodách atd. I ty jsou na hony vzdáleny středověké hudbě.
Co hrají? Inu zčásti opravdu středověkou hudbu, ovšem v naprosté většině případů z notových přepisů, které pořídili národní buditelé ve druhé půlce 19. stol. A ti, protože o věci sami moc neznali, přepisovali naprosto, řekl bych, uvolněně. Rytmus a frázování se v polovině případů ani nepodobají kritickému přepisu, který z autentických materiálů umíme přečíst dnes. V nemalé části případů hrají hudbu, o jejímž nestředověkém původu ani netuší. Zcela běžně se tam míchají písničky z 16.-18. století, některých případech – zvlášť jde-li o německý středověk, jde o zcela moderní melodie napsané na kompilát původních textů (od nichž se nám melodie nedochovala). Kde kdo by přísahal na původnost skotské písně o dvou havranech. Pravdou je, že text je kompilátem, který poskládal G. Byron z útržků středověkých textů a „opatřil“ ho nápěvem z počátku 18. století. Půlka „středověkých“ kapel ji má v repertoáru.
Nemluvím o tom, že netuší o zdobení, melismatech a dalších pěveckých finesách, které se až do 19. století nezapisovaly, protože vycházely z tradice i složitých interpretačních pravidel – které středověkému hudebníkovi byly stejně přirozené, jako tomu modernímu vzdálené. A jen na okraj – slyšeli jste někdy varhanní rejstřík „vox humana“ na barokních a renesančních varhanách? Při představě, že touhle technikou se zpívalo, dnešní zpěváci i západní mniši v hrůze utíkají, protože takové bečení odporuje všem našim dnešním estetickým ideálům. Stejně jako středověká střevovými strunami ostruněná a autenticky naladěná fidula se zvukově pohybuje víc mezi saxofonem a nenamazanými dveřmi, než že by měla cokoli společného se zvukem moderních houslí. A středověký posluchač by se k tomu všemu nejspíš otřepal nad moderními houslisty s jejich vibratem.
Na co takové kapely hrajou? Má to kovové struny, pražce natlučené do hmatníku…? Ano, struny ze 16. století a pražce ze století devatenáctého.
Začnou píseň krásným tklivým d-moll? To přece byla tónina typická pro středověk, nebo ne? Opravdu těžko. Harmonický souzvuk, akord, poznala evropská hudba až na přelomu 16. a 17. století (a neevropská jej nasákla až ve 20. století pod naším vlivem). Jakákoli akordická hra je ve středověké hudbě naprostý nonsens. Stejně jako neznali mollové nebo durové tóniny. Užívali desítky (nejběžnějších bylo prvních 8) tonálních modů, které vycházely z přirozeného ladění a opět velmi rafinovaně posilovaly účinky melodie.
Tonální prostor, ladění, to nás od středověké hudby dělí na míle. Moderní laik (co laik, i většina muzikantů) nezapochybuje o tom, jak ladit: Vždyť máme ladičky, klavíry… Ouha! Všechno špatně. Všechny ty vymoženosti počítají s temperovaným laděním, které jak víme vzniklo v 18. století. Je zvláštní tím, že všechny intervaly jsou v něm od sebe stejně daleko, dá se v něm transponovat – a na druhou stranu všechny intervaly s výjimkou oktáv jsou falešné. Některé neúnosně. Středověký hudebník by nás za temperované ladění hnal vidlemi.
Že to laik nepozná? Ale samozřejmě pozná! Pokud poslechnete muezzína svolávajícího k modlidbě, bude vám jasné, že to není naše tonální soustava. Na Blízkém východě dodnes hudbu cítí ve starých tonálních modech. Jejich hudba neprošla tou cestou, jakou naše. Jenže, jde-li o středověk, oni jsou tisíckrát blíž.
Středověkou hudbu by měli hrát lidé, kteří to vědí a hrát (zpívat) ji umí. Když slovutný umělec zahraje a zazpívá s vážným úmyslem „cosi středověkého“, činí se směšným. A smutné na tom je, že autoritou své osobnosti přesvědčuje ostatní, že tak je to správně.
Středověká hudba je výlet do jiného světa, jiného myšlení, jiného estetického ideálu. Nestačí najít romantický přepis středověkého songu, chce to odvahu se vzdát „jistoty“ svých představ o tom, co je středověká hudba, a zkusit hledat tu pravou.
A aspoň malou laskominu na závěr: Koukněte http://tasbeha.org/ Najdete tam pořádnou porci koptské liturgie. (Kterou můžete bezplatně a legálně stahovat a stahovat… každý den další.) Je na ní výjimečné, že po stránce formální i víceméně hudební zakonzervovává stav liturgie z nejrannějších křesťanských časů. Co uslyšíte, se středověké liturgii blížíí stokrát víc než vše, co jste si s visačkou „středověký chorál“ pořídili kdykoli předtím.
Napsat komentář