Jdu vás pozvat na tajemný hrad zvaný Zelená Hora, schovaný za hradbou Corbier, nedaleko Quillanu. Vysloužil si označení Luciferův hrad a Polanski na něj proto situoval závěr svého filmu Devátá brána.

Puivert (okcitánsky Puégvérd) patří mezi plejádu katarských hradů v předhůří Pyrenejí. Dominuje krásnému údolí a o výškových poměrech cosi napoví tento zážitek: Když jsme tu byli poprvé, jeli jsme zadýchanou Felicií do prudkého stoupání ke hradu a pod námi údolím letělo letadlo.

Původně se jmenoval Quercorb, stejně jako vesnice pod ním. Puivert se mu začalo říkat až postupně a v překladu to znamená „Zelená hora“.

Jádrem a nejstarší částí hradu je donjon. Má úctyhodné rozměry – půdorys 15x15m a výšku asi 35m. Původní hrad se skrýval hlavně za tímto donjonem. Zde měli majitelé hradu své „parádní“ místnosti – síň hudebníků a nádhernou kapli. Obytný palác byl k donjonu připojen, ale moc se z něj nezachovalo. Čímže je donjon na Puivertu tak zajímavý? Kromě rozměrů i svým nádherným kamenickým zdobením, ke kterému se ještě dostaneme.

Hrad byl dle archeologického výzkumu postaven nejspíš v polovině jedenáctého století, podobně jako nedaleké Foix. První písemná zmínka je mnohem mladší, z roku 1170.

Stavebníci hradu Puivert, páni de Congost byli vzdálenými příbuznými rodu Trancevel. Za katarských válek byli obviněni z albigenské (katarské) hereze. Hrad díky tomu patří mezi bojiště křížové výpravy proti albigenským. Ani Puivert samozřejmě křižáky nezastavil.

V listopadu 1210 byl hrad obléhán Simonem de Montfort. Během obléhání křižáky obránci vzdorovali statečně a pro křižáky bylo až nepochopitelné, že tak slabě opevněný hrad dokáže tak účinně odolávat jejich skvělému vojsku. A tak se mezi křižáky rozšířila legenda, že na hradbách je mezi obránci osobně přítomen Lucifer. Stejně se však po několikadenním masívním bomardování prakem odhodlali k zdrcujícímu útoku na hradby. Vzali je útokem, na žebříky, na hradby… a ke svému zděšení nalezli prázdný hrad. Nebyl zde vůbec nikdo. Obránci nejspíš zjistili, že dojde k útoku a byli si dobře vědomi faktu, že namají šanci tento útok odrazit a tak uprchli. Nejspíš použili nějakou skrytou branku v zadní části hradu, kdo ví. Ale legendu o Luciferovi to samozřejmě potvrdilo jak mohlo máloco.

Rodina Congost uprchla a pokračovala v boji proti vetřelcům.

V době válek proti albigenským byl pánem hradu Bernard de Congost. Jeho manželka Alpaïs se stala katarskou parfaite před svou smrtí v roce 1208. Bernard zemřel po obdržení katarského consolamenta na Montseguru roku 1232. Jeho syn pokračoval v boji: účastnil se na akci v Avignonetu 1242 a pomáhal bránit Montsegur v letech 1243-4. A byl pak jedním z těch, kdo byl posléze pod hradem upálen.

V roce 1213 daroval Simon de Montfort hrad jednomu ze svých pobočníků – Lambertovi de Thury. Ale později ho zcela zištně přidělil jinému ze svých důstojníků -Thomasovi Pons de Bruyère. V rodině de Bruyère pak Puivert zůstal trvale.

Režisér Polanski skoro jistě znal tuhle legendu, proto na Puivert situoval závěr filmu Devátá brána a kdo jste ho viděl, dojde vám, že Johny Depp tu nemohl potkat nikoho jiného než Lucifera v těle zajímavé dívky.

V této věži se odehrávala jedna ze závěrečných dramatických scén filmu Devátá brána.

Malým zklamáním pro romanticky založené je zjištění, že v době obléhání křižáky tu ještě nestálo celé to velké nádvoří s trojicí věží v průčelí – hrad byl mnohem menší a rozuměla se jím ta dnes hůř zachovaná část schovaná za donjon. A samozřejmě samotný donjon.

Výhled z donjonu na zadní trakt hradu. Za donjonem stál palác se soukromými pokoji majitelů hradu, hospodářské budovy, které pánům z Puivert poskytovaly dokonalý servis. V popředí ruiny paláce, kde nejspíš v přízemí byla kuchyně, v prvním a druhém patře soukromé pokoje pánu de Puivert, ve druhém možná podkrovním patře ubytování služebnictva a části posádky. Vzadu zadní nádvoří, kde byly stáje a sklady, nad nimi v patře další část ubytování posádky. Bohužel tato část hradu je nejhůře zachovalá.

Velké vstupní nádvoří nechal opevnit Thomas de Bruyère III. (vnuk křižáckého dobyvatele) a jeho manželka Isabelle de Melun.

Dnešní hlavní nádvoří viděné z donjonu. V době křížové výpravy tu patrně bylo jen dřevěné dočasné opevnění, za které stahovali i s nejnutnějším majetkem, možná i s hospodářskými zvířaty, vesničané z údolí. Puivert se v dobách ohrožení změnil v takové miniměstečko.

Pro leckoho může být tato fotka dalším důvodem k cestě do hor: Pod hradem stojí nejen stejnojmenná vesnice, ale je tu také toto přírodní jezero s krásně čistou vodou a kemp, kde můžete bydlet. Ano, je to jedno z posvátných „druidských“ jezer. Druidové se v okolí ukrývali ještě dlouho po okupaci Římem, možná ještě dlouho po rozšíření křesťanství. Jestli jste milovníci druidů a napadají vás teď ty nejfantastičtější myšlenky, nepřehnali jste to, tahle stopa je správná.

Koho překvapuje charakter okolí hradu, musíme říci na vysvětlenou: Jsme sice na jihu, a jenom kousek odtud jsou všudypřítomné vinice, ale jsme také na horách a i tady v údolí (které je ve skutečnosti spíš náhorní planinou) už máme slušnou nadmořskou výšku přes 600m.

V roce 1279 se zdejší páni pokusili upravit terén kolem tohoto přírodního jezera a způsobili tím protržení hráze a zatopení městečka Mirepoix, které je asi 30km po proudu. A tak to napravili a hráz opět zvýšili a zpevnili.

Puivert považovat je výjimečný z celoevropského hlediska a to nejen z pohledu architektury, ale překvapivě i z hlediska hudby. Vidíme brilantní kamenickou práci. Ve 4. patře donjonu, kde je salle des musiciens, síň hudebníků, najdeme nádhernou a unikátní výzdobu. Síň je nazvaná podle osmi velmi jemně a precizně zpracovaných soch hudebníků i s nástroji. Svorníky klenby slavnostního sálu jsou totiž zdobeny bustami hudebníků s autentickými nástroji z přelomu 12./13. století a to v měřítku 1:1.

Puivert, nejspíš právě zde, hostil setkání trubadúrů ve 12. století. Velká setkání troubadůrú se zde konala v letech 1170 a 1185. Zúčastnili se jich například vikomt z Carcassonne a Loba, paní z Cabaret, a nejspíš i celý další výkvět nejslavnějších trubadúrú té doby – mezi kterými nechyběl třeba Bernard de Ventadorn. Leckteré dnes slavné písně okcitánských trubadúrú, které vám hrála nějaká dnešní „středověká“ kapela, možná právě v této síni poprvé zněly před publikem.

Z nástrojů vidíme dudy, flétny, tambourin, rebec, loutnu, gittern, přenosné varhany, žaltář a niněru.

Jaké bylo nástrojové obsazení dvorních kapel jiných trubadúrů, nevíme, ale o pánu de Congost z Puivert víme, že měl 8 profesionálních hudebníků pokrývajících celé spektrum instrumentária. A protože v Languedoku bylo mnoho mocnějších, bohatších a hudbou proslavenějších rodin, můžeme předpokládat, že taková kapela nebyla nic výjimečného. Tedy v Languedoku. Ve střední Evropě by s nadhledem mohla soutěžit s kapelou císařského dvora – a nejspíš vítězně. Pro informaci hudbymilovný král Václav II., označovaný za minnesangra, se pyšnil trojicí profesionálních hudebníků na svém dvoře a podobně na tom byl jeho děd Václav I., který v Praze hostil elitu německého minnesangu.

Busty jsou tak perfektní, že podle nich hudební nástrojaři tvoří kopie středověkých hudebních nástrojů.

Ve vesničce Quercorb pod hradem také v jednom nenápadném domě najdete muzeum středověké hudby occidentu, kde těch nástrojů najdete plné regály – a pokud jde o středověk, pražské hudební muzeum je proti Quercorb vyloženě popelkou.

Muzeum vysvětluje umění trubadúrů a jejich světské středověké hudby. Instrumentarium reprodukuje pokoj hudebníků v pevnosti hradu Puivert. Sochy osmi hudebníků byly zkopírovány, takže můžete lépe sledovat středověké nástroje. Tyto nástroje našly druhý život přes archeologické interpretace soch a dovednosti současných hudebních nástrojářů.

A pro ty, co ještě netuší …zaujal-li vás příběh albigenských, pokračujte na webu www.albigensticz

Původně publikováno na: http://houska.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=451735

831 Celkem čtenářů 2 Dnes čtenářů
https://sedmavlna.cz/wp-content/uploads/2017/01/451735_article_photo_fwZ5aQa0_900x.jpeghttps://sedmavlna.cz/wp-content/uploads/2017/01/451735_article_photo_fwZ5aQa0_900x-150x150.jpegTomášHistorieStará hudbaalbgenští,historie,staré nástroje,středověká hudbaJdu vás pozvat na tajemný hrad zvaný Zelená Hora, schovaný za hradbou Corbier, nedaleko Quillanu. Vysloužil si označení Luciferův hrad a Polanski na něj proto situoval závěr svého filmu Devátá brána. Puivert (okcitánsky Puégvérd) patří mezi plejádu katarských hradů v předhůří Pyrenejí. Dominuje krásnému údolí a o výškových poměrech cosi...Tomáš Houška - blog o hlavně budoucnosti, i když občas k ní docházíme přes historii