Montsegur, hrad svatého grálu

Pověst říká, že jeden z pánů Carcassonne měl šest dětí a tak zatímco prvorozený syn převzal vládu nad hrabstvím a Carcassonne, dalších pět dostalo „syny“ Carcassonne – tedy další hrady. Jedním z nich byl hrad (a vesnice) Foix. Pokud víme, byl založen roku 1046 a páni z Foix, lenníci a příbuzní hlavní větve Trencavelů získali i dnešní Montségur (doloženo listinně).

Kdy a kdo ho postavil? Občas se udává datum 1204 kdy Raimond de Pereille nechal na radu a žádost své ženy opravit opevnění (castrum) a přestavět (zpustlé) budovy na Puy de Montségur. To tedy znamená, že opevněný hrad tu stál už pěkně dlouho, protože zmínka dává tušit, že Montségur (kterému říkáme Montsegur I.) byl tou dobou vlastně zchátralou stavbou.

Mimo to je zajímavé to datum – ta obdivuhodná žena řadu let před vypuknutím války tušila, že se k ní schyluje…

Té hoře se tady odnepaměti říká Puy de Montségur (okcitánsky Pug). Odnepaměti tu prý bylo posvátné místo, kde se uctívalo Slunce, po rozšíření kultu Mithry se tu uctíval Mithra, což je na druhou stranu totéž. Jediné doklady o této kapitole dějin hory máme z 19. století, tak věřte, nevěřte… Z fotky asi vidíte, jak je její vrchol přístupný… zkrátka moc ne. Vydáte-li se tam, čeká vás pěkný výstup a to i přesto, že z druhé strany hory je to lepší. Montségur je pro Francouze dost divné jméno, že. Oni tu také žádní nežijí, Montségur je hrad v Pyrenejích a místňáci se s hrdostí považují za Okcitánce – a to i přes to, že dnes používají (většinou) Francouzštinu jako mateřský jazyk (asi 10 milionů obyvatel jihu Francie ovšem dodnes jako svou národnost nejraději udává Okcitánskou…) a i kdyby – jestli neumíte Francouzsky, rozdíl moc nepoznáte (přirovnání kulhá, leč čeština-slovenština…). Montségur je stejně podezřelé.

Jméno Montségur má dvě etymologie – jedna zní, že jde o bezpečnou horu (Mont Sécur).

Jiná etymologie říká, že šlo původně o Mont Sigur, neboli hora (grofa?) Sigura, což byl Gót. Gótové tu totiž žili (žijí), už od začátku pátého století, kdy si nástupci Alaricha udělali hlavní město z Tolosy a o něco později vpadli přes Pyreneje na Hispánský poloostrov a z větší části ho ovládli. V polovině šestého století se kolem Carcassa usadila druhá velká vlna Gótů, a to sice těch, kteří přežili apokalypsu války v Itálii – z obyvatel Itálie to byl prý cca každý desátý. Přesto úspěšně pochybuji, že (kníže?) Sigur sídlil na tomhle tak nepředstavitelně nepřístupném místě; ledaže by to nebyl kníže a vládce, ale poustevník. To totiž netušíme. Gótští grofové (později používali titul vikomtů) však určitě sídlili v Carcassonne.

Na druhou stranu tu máme svědectví archeologie – současná hradní stavba (tzv. Montsegur III.) pochází až ze 14. století, poslední Dobří křesťané bránili nikoli tento hrad, ale castrum, což v Languedoku znamená opevněnou vesnici, byť na shodném místě. Základy některých budov „katarského“ Montséguru můžete dodnes vidět a zychycují je i plány současného hradu.

V době, kdy byl obýván albigenskými, stál tzv. Montsegur II. Jak zhruba vypadal, vidíme na obrázku Dnes z něj přetrval ten velký donjon a základy budov rozeseté po vrcholu hory. Naopak nestála tehdy ta pentagonální jednoduchá hradba,kterou vidíme na fotkách dnes.

Dobří křesťané bránili toto castrum, což v Languedoku znamená opevněnou vesnici, byť na shodném místě. Základy některých budov „katarského“ Montséguru můžete dodnes vidět a zychycují je i plány současného hradu. Uličky vedly serpentinovitě dolů. Barbakán byl pak mimo tento snímek vlevo a mírně dolů.

Donjon, který hradu dominuje je jedinou původní stavbou. Nádvoří, které je k němu přistavěné je s jistotou pozdější. Přestože na jeho místě stály jiné budovy a materiál na dnešní stavbu byl téměř jistě použit z původních domů. Opevnění bylo patrně méně mohutné, zato rozlehlejší.

Castrum Montségur bylo pro zdejší kraj hodně netypické a jeho dispozice dokládala mimořádnost situace, za které bylo stavěno. V tomto kraji totiž castrum pravidelně znamená ne hrad na skále – jak ho známe třeba ze střední Evropy, ale právě opevněnou vesnici v jejímž středu stojí pěkný kamený dům („donjon“) pána. Berme prostě v potaz, že stejné pojmy se v různých krajích užívaly k označení různých staveb. Původní Montségur byl mnohem rozlehlejší, přesně v uStěny současného hradu na Pogu.vedeném duchu – na vrcholu hory se na malých teráskách krčila řada malých domků stěsnaných kolem několika maličkých uliček. To vše bylo obehnáno hradbou doplněnou kameným předbraním (barbakánem). Sám papež ho několikrát nenávistně jmenoval jako dračí hlavu. Možná, že tušil, oč běží.

Na samotném Montséguru žilo kolem tříset katarských Dobrých křesťanů a v době obléhání navíc asi pětset mužů najaté posádky (řada z nich byli pravověrní katolíci…). Podobné to bylo na Quéribu nebo Puivertu (hrad Lucifera) a několika dalších hradech. Komu ta čísla nic neříkají: Bylo tu nepředstavitelně přelidníno.

Královští vojáci tu a tam podnikli tažení po okolí, kde pak loupili a vraždili, ale lidi z vesnic se před nimi většinou schovali, k obležení či útoku proti katarským hradům se nikdo neodvážil a vesničané obránce podporovali a zásobovali. Montségurští vojáci přitom podnikali výpravy i do vzdáleného okolí a bojovali proti královským a hlavně proti dominikány vedené inkvizici. V roce 1242 taková mise pobila skupinu inkvizitorů v Avignonetu. Často se tyto výpravy popisují jako zoufalá msta, ale cílem zpravidla bylo zničení archivů inkvizičních protokolů, které mohly dominikánům sloužit k obvinění množství dalších lidí.

Roku 1244 Francouzi hrad oblehli nebývalou silou kolem 10.000 mužů. Počet je možná přehnaný, ale je tak uváděn a jisté je, že vojsko bylo opravdu silné a početné.

Na počátku obléhání se stala historka, ve které figurují některé postavy z naší hry Albigenští 1262.

Když přijelo královské vojsko, snažili se utábořit na místě, kde je zhruba dnešní parkoviště pod hradem. Jenže tam stál tábor 30 templářských rytířů. A ti se královským v podstatě vysmáli. Řekli, že na té louce zůstanou a ať si královské vojsko jde tábořit jinam. Z našich postav zde byl Bertrand de Rennes.

Proč to udělali? Vždyť to byli stejní katolíci, jako královští nebo dominikáni a nikde nemáme doklad, že by stranili nebo pomáhali katarům. Jenže…

Bertrand byl ze zdejší šlechtické rodiny. Měl velmi slavné předky. Nějaký velitel královského vojska pro něj byl stejně jenom zbohatlík, kariérista a ve srovnání s historií pánů z Rennes, která ovšem sahala stovky let zpět, j akkoli vlastně chudých, byl nýmad. Poskok francouzského krále, který byl u templářů zadlužený už tehdy a templáři ho nevnímali jako důstojnou autoritu. Navíc: Languedoc byl až do bitvy u Muretu součástí království aragonského, nikoli francouzského.

Templáři dominikány neměli v lásce, to, co dělali dominikáni, se jim z principu nelíbilo, křesťanům teklo do bot ve Svaté zemi, a místo aby se vydali bojovat proti Arabům, vraždili se tu mezi sebou pro důvody, které templářům připadaly malicherné.

Templářům velmi pravděpodobně, vlastně skoro jistě, nešlo o pomoc albigenským, ale o to, aby urazili a potupili velitele francouzského vojska. Představte si, jste velitel královského vojska, za vámi táhne armáda a vám zastoupí cestu 30 rytířů.

Řeknete si, proč je prostě nenechal rozehnat. Ale ve středověku bylo hodně věcí jinak. Francouzi s sebou měli sice na 10.000 vojáků, ale často kdovíjak vycvičených, templářů bylo sice 30, ale byli tehdejší elitou. Některé z nich předcházela pověst až mytických bojovníků, kteří ve Svaté zemi pobíjeli nepřátele útočící v neuvěřitelných přesilách. Už samotný moment, kdy se takhle postaví královskému vojsku vypovídá něco o jejich sebevědomí. Vojáci z nich měli obrovský respekt a sami templáři si to dobře uvědomovali. Jestli někomu dneska zní jako nemožné, že by těch 30 mohlo rozehnat desetitisícovou armádu, jim to nejspíš tak absurdní nepřišlo.

Navíc to byli templáři – Kristovo vojsko podléhající přímo papeži. Francouzi dobře věděli, že papež jim sice jejich činnost zde posvětil, ale že to bylo z ryze pragmatických důvodů a na straně templářů je veliká morální převaha.

Zkrátka stalo se, že couvli a jeli se utábořit na jiné místo. Na hlavní přístupovou cestu k hradu. Ta byla sice snáz dostupná, skála nebyla tolik příkrá, ale ze stejného důvodu byla opevněná několika pásy pevných hradeb a jádro hradu bylo kryto velkým barbakánem.

Říká se, že templáři pak během obléhání vskrytu pomáhali katarům (když v roce 1313 vrcholil pogrom na Templáře, toto obvinění inkvizitoři často vznášeli), ale to nikdo neví. Spíš to není pravda. Ale to už nikdy nikdo nezjistí.

Několik měsíců zde vládla patová situace – k útoku proti hradbám se Francouzi neodvážili a k vyhladovění bylo daleko, protože v noci na hrad přinášeli vesničané potraviny. Prvním úspěchem útočníků bylo až dobytí barbakánu počátkem roku 1244. Tento kousek se povedl oddílu najatých Basků, kteří v noci slezli skalní stěnu a přepadli obránce. Následující noci byli pobiti při protiútoku obránců Montséguru, ale barbakán byl už ztracen a obsazen Francouzi. Ti sem přenesli rozebraný prak, sestavili ho a obléhání vstoupilo do nové fáze.

Pro obránce hradu se situace stala beznadějnou, docházely zásoby, přibývalo raněných. Na jaře roku 1244 to vzdali a sjednali s Francouzi podmínky kapitulace, vojenské posádce – pokud šlo o katolíky – bylo povoleno odejít, přítomní kataři byli předáni soudu – a tedy druhý den po kapitulaci upáleni zaživa v dřevěné ohradě. Paradoxně dřív než stačil dorazit narbonnský inkvizitor Francois Ferrier, který strašně zuřil, protože ztratil možnost tuto katarskou elitu vyslýchat.

Není to všechno. Noc předtím z hradu odešli čtyři muži a podle všeho, co víme, s sebou odnesli Svatý Grál. Možná i pokladničku s penězi, ze kterých pak žila jedna komunita v Itálii. Některé z leggend praví, že pro ty uprchlíky nahoru přišel komtur templářů a pomáhal jim pak uprchnout, ale je to jen další nikdy nepotvrzená legenda.

Jak svatý grál vypadal? Aha…

Také čekáte pohár, nějaké zlato, knihy nebo dárek od ufonů? Marně. Nikdo to neví, už se nikde nikdy neobjevil. Zde počínají staré okcitánské legendy, které poměrně bezduchým způsobem vykradl a špatně pomíchal Dan Brown.

Jak odešli z neprodyšně obleženého hradu? Slanili se po skalní stěně vysoké asi 600 metrů a pak skalním komínem a jeskyní.

Samozřejmě se to všechno prozradilo hned následující den, kdy hrad kapituloval, a Francouzi nepříčetně řádili a pročesávali okolí celé týdny. Marně, o těch čtyřech už jsme nikdy nic neslyšeli. Byl-li s nimi komtur templářů, zase se tiše vypařil, stejně jako jeho rytíři, kteří se upálení katarů neúčastnili. Když přijeli inkvizitoři, už tam prostě nebyli.

Celá staletí podnikavci v okolí hledají poklady, knihy a hlavně Grál, který ti tři vynesli z hradu. Ve třicátých letech minulého století tu pátralo i tajné nacistické komando, ale také marně. Prostě odchodem z Montseguru se po něm slehla zem.

Pokud to tak opravdu bylo, byla by pravda i legenda, která o Montséguru praví, že to je hrad Grálu, tedy hrad, který Grál uchovával celá ta staletí.

Podle některých pověstí se Grál později dostal do rukou Lucemburků a dnes je uložen ve zdech velké věže na Karlštejně. Což je sice zcela nepodložené, ale zdá se, že v čelní stěně velké věže opravdu nějaký zazděný a dosud neotevřený prostor pro sakrální poklad je, ale pravděpodobně nebude vůle kvůli tomu kopat do zdí Karlštejna.

Někteří osvícenější lidé se takovému hledání už odpočátku smáli a říkali, že Grál byl buď skutečně potomek Ježíše v přímé linii (což podle legend byli všichni příslušníci rodu Trancevel a je to mnohem méně bláznivé než na první pohled vypadá).

Aby to nebylo jednoduché, po některém ze svých předků prý byli podle rodové tradice vikomti z Carcassa totiž i potomky Ježíše Krista a Marie Magdalské, v přímé linii. Marie Magdalská po Ježíšově (smrti?) odešla s Josefem Arimatejským na druhý konec Impéria, tedy právě sem. Marii Ježíš žádal o střehnutí Života… a podle pověsti právě Josef Arimatejský ukryl a opatroval Svatý Grál. Tedy číši s krví Ježíše. A není takhle náhodou Ježíšovo dítě nádobou s jeho krví, tedy Svatým Grálem? Určitě znáte, jak na obrázku vypadá děloha… Nakreslete si někdy vedle ní Grál, jak ho znáte z mnoha obrázků… A samotný obrat San Gral považují mnozí za kryptogram Sang Réal, nebo královská krev.

Třetí, nejpravděpodobnější verze je, že šlo o žehnání rukou, posvěcení, předávané v přímé nepřetržité linii počínaje Ježíšem (Ježíš žehnal přiložením ruky na srdce). V tom případě by z hradu uprchli čtyři tajní parfait a vůbec by nebylo nemožné, aby tento druh grálu přežil v skryté komunitě až do dnešní doby.

Montsegur je z hradů albigenských nejslavnější a nejmystičtější. Respektive je to jeden z nejmystičtějších hradů vůbec.

Kupodivu ale Montségur nebyl poslední baštou albigenských – ještě dlouho se skrývali na Quéribu. Pak se prostě postupně vytratili a rozplynuli se ve světě.

Mimochodem velká komunita katarů neboli albigenských prchla ve víru války i k nám do Čech – usadili se v několika vesnicích na Jindřichohradecku (třeba v Nové Včelnici a okolí) a v našem prostředí se jejich potomkům říkalo Adamité. Ale to už je jiná historie a vrátím se k ní někdy příště.

Současný Montsegur je velice jednoduchá stavba – donjon v severozápadním cípu (ten jediný tu možná stál už za dob Dobrých křesťanů), pentagonální nádvoří které s k němu přimyká a dnes už nedochovaný barbakán. Zdejší okna opravdu hrají zvláštní hru se Sluncem, o které píšou příručky… nic na tom nemění, že byly postaveny až půlstoletí po obsazení Francouzi.

Je to moc zvláštní pocit: Jakobyste mohli cítit dech života, vnímáte lidi, kteří tu kolem chodí, slyšíte jejich provensálštinu, vidíte ošetřovat raněné obránce a slyšíte dopadat kamenné bomby vrhané velkým prakem. V tomhle rozměru světa už to není… ale čas přece neexistuje, protože celý vesmír byl stvořený najednou.

Samozřejmě, že jste na Dračí hlavě. Ne ledajaké, dvanáct staletí se tu ukrýval Grál. A Slunce… se tu uctívá dodnes. Zvídavým někdy prozradím, jak se toho dá účastnit.

Pokud vás zaujal příběh albigenských, pokračujte na www.albigensti.cz

Původně ublikováo na: http://houska.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=452036