Liber Vitae

Tady brzy najdete kompletní online vydání knížky Liber Vitae. Pokud jí chcete číst offline, tak si ji koupte jako ebook, nebo objednejte její tištěné vydání v eshopu (u objednávek nad 200,- neúčtujeme poštovné)  – anebo ho samozřejmě můžete koupit v knihkupectví.

 


4. Sam

Přítmí, hluk, zakouřeno, že nebylo vidět na krok. Těžká vůně haše se valila prostorem. Dým byl tak intenzívní, že by se dal por­covat a prodávat, a krom toho poskytoval všem přítom­ným dokonalejší soukromí než kdyby tu stály teflonové pa­ravany. Ono dál než na metr, natož k sou­sednímu stolu, nikdo nedohlédl.

Samozřejmě, že i haš byl ilegální, ale od doby, kdy byla před lety zavedena přísná prohibice, se haš a konopí vůbec staly oblí­benými a hlavně celkem tolerovanými. Na rozdíl od chemických sajrajtů všeho druhu.

Ministerstvo správného životního stylu dělalo, že o exis­tenci nebo minimálně reálné podobě těhle podniků ani v nej­menším netuší, a všichni vzali na vědomí, že mimo ně je kouření přísně zakázané a přistižení zločinci nerespektující Zákon jsou internováni do pracovních táborů.

David věděl, že i policie je dobře informovaná, kde se na­cházejí velké pěstírny, ale ustálil se modus operandi, že velkoproducenti odvádějí naturální dávky odpovědným dů­stojníkům, a šušká se, že i některým vlivným lidem z vládnoucí­ho klanu. A tak se všichni tvářili, že nic takového jako haš snad ani nikdy neexistovalo. O drobném ilegálním pěstování doma ve skleníku už se nemluvilo vůbec. Výroba alkoholu totiž paradoxně byla mnohem komplikovanější a její zákaz šel mnohem snáz uplatnit než se popasovat se zákazem kanabi­su.

U stropu se líně otáčel velký předpotopní ventilátor, který nejspíš pamatoval vznik vesmíru.

David se Samem seděli v koutě a sharovali obrovský bong, od kte­rého se vždycky vyvalil další a další dým. David se snažil udr­žet nad konzumací kontrolu, ale jeho společník nasával tak plný­mi doušky, jak to jenom bylo možné.

Od vedlejšího stolu cvrlikala trvalá zvuková clona chicho­tu několika mírně načatých dívek. Sam se zhluboka nadechl a s pocitem evolluční převahy si povzdechl, „Na ženský společnosti neni nejhorší, že všechny furt mluvěj argotem, kterýmu nerozumim. Ale že všechny furt mluvěj.“

Sam byl svalnatý mastodont, žádné vlasy, trochu odulá tvář. Po­myslet si, že Sam vypadá trochu jako buran, člověka nutilo k defi­nování si pojmu buran. Nešlo nevidět metrák a čtvrt v benchpressu. Ku­podivu Davidův kamarád. Ne­pře-kvapivě poli­cajt. Tedy bývalý. Párkrát se mu přihodilo, že při zákroku praskalo víc kostí, než liberální předpisy povo­lovaly. Pro Sama to nikdy nepřestalo být křivdou, protože když člověk vyrazí mimo rezidenční čtvrť, chce to rozhodně flexi­bilnější pravidla, než ta, která kdysi vtělili do služeb­ních předpisů.

A koneckonců, chtít po Samovi čtení předpisů, je proti­mluv v každém jednotlivém slově onoho obratu zvlášť, natož dohro­mady.

Koukal na list papíru s fotkou Sofie „Celkem pěkná kunda. …docela sjízdná. I když… na muj vkus taková moc intelekt­uální“ Sam zavrtěl hlavou „jak má někdo takhle chyt­rej po­hled, to je mrd na hovno.“

David se chytal za hlavu „Dyť je to Hasmedova dcera!“

Sam přikyvoval „No tak to už vůbec nejde dohromady. Ta­kovej zmrd a tohle jeho dcera? Tý bych se vyhnul!“

„Na tom se shodneme. Až na to, že já se jí nemůžu vy­hnout, musim jí najít, páč je v pěknym průseru.“

„V průseru seš ty, chlape!“ vyhodnotil Sam situaci.

„…mi teda řekni, co mam dělat. Copak já mam nějaký kontakty na černou zónu?! Nevíš jak se tam dostat?“

Sam se zatvářil tajemně.

„To bejvalo. Fakt ne. Vod toho ruce pryč.“

David se ale nedal odradit „Ty bys to jako kšeft nevzal?“

Sam vrtěl hlavou „Kdyby šlo do tuhýho, tak ti helfnu, ale tohle já dělat nemůžu, spousta lidí mě zná. I šurta by se to hned domákla. A já bych někomu z těch zmrdů přerazil pazou­ru a zas by se to řešilo…“

Davidovi to bylo úplně jasné. Je potřeba správně definovat motivace. „Myslim, že tady by ses nemu­sel bát. Vysvětlili bysme Hasmedovi, že sis pučil chlapa, co ublí­žil jeho dceři, a myslim, že zrovna Hasmed by si od tebe s gustem ne­chal sepsat, cos mu proved. Hele, když zpřerážíš hnáty těm, co mu unesli dceru, to by sis u Hasmeda vlastně dost šplhnul. Kdo ví, třeba teď bude chtít vyměnit velitele gardy za někoho vostřejšího…“

Sam zaváhal „…no… jedině tak.“

Další šedé ráno. Přes špinavá okna se draly matné paprsky svět­la. I smog z odpadu hořícího na předměstí byl ten den snesi­telnější.

Zvenčí do bytu doléhalo muezzínovo volání k modlitbě.

David se s odporem k pošetilé činosti probouzel a protřel si oči.

Kouknul na stolek – tam se válela řada jemným písmem po­psaných papírků a sešitků, podobně umolousaných a evidentně použí­vaných. A mezi nimi různě dlouhé obyčejné tužky. Vrchní papí­rek vzal do ruky a dlouze se na něj zadíval a přemýšlel o obsahu. Strčil si ho do kapsy mezi doklady a zvedl se. Pak se rozmyslel, papír znova pozorně přečetl a snažil se zapamatovat si obsah co nej­důkladněji. A papír peč­livě odložil na stolek a zatížil ho špi­navým talířem, který tu zů­stal od bůhvíkteré večeře z před­minulého týdne.

Doploužil se ke kávovaru. Bohužel ten má na displeji výhrůžný pik­togram, ze kterého bylo Davidovi jasné, že něco asi tak úplně ne­funguje.

Otráveně se oblékl a vyšel z bytu.

Jen co zaklaply jazýčky zámku, padly Davidovi do oka dveře k souse­dům.

David přistoupil blíž. Byly provizorně vyspravené prkny. Hla­sitě na ně zaťukal. Po chvilce se otevřela malá škvírka a ozval se sou­sed.

„Jo, to ste vy… já se lek.“

Znělo stěhování nějakých kusů nábytku a odstra­ňování ba­rikády za dveřmi, až se dveře otevřely trochu víc. No dobře, tak asi na třicet centimetrů. Ale to stačilo, aby se David mohl protáhnout do předsíně. Byt vypadal trochu jako by soused právě sanoval následky zemětřesení. Tedy, bylo to jen malé místní šet­ření vedení pro podezření z negativních myšlenek a nedo­statku pozitivní tolerance. Otázka je, jestli zemětřesení by po sobě nezanechalo menší spoušť.

„Mír s váma sousede!“ pozdravil ho David.

Na sousedovi byla vidět včerejší hlasitá a jednostranná debata s vyšetřovateli – mo­nokl, zavázaná ruka, nateklá tvář. „Vypadám jako strašák, ale to si ne­všímejte, na doktora nemam poukaz, tak se snažim ňák dát do­hromady sám.“

David se trochu ztišil „Du se zeptat úplně neslužebně, ne­bojte…  i když mam teda asi divnej dotaz.“

„No jestli budu vědět, rád vám poradim.“

Protahli se úzkou předsíní, která sloužila i jako skladiště. V bytě bylo evidentně víc věcí než prostoru a některé fyzikální zá­kony tu nešly brát doslova.

Sedli si v maličké kuchyňce ke stolu.

Nad stolem se na zdi mihotal obraz jakési přihlouplé es­trády. Davida potěšilo, že aspoň někdo sleduje program, který jejich úřad připravuje „Jak se vám to líbí?“

Soused nejdřív nechápal, o čem je řeč, a pak mu svitlo „Jo ten bl­bákov? Já vůbec nevim, nesledujem to. To se nedá.“

David se zarazil „Aha, já myslel, že jo, když to tu běží.“

Soused vrtěl hlavou „To si nedovolim vypnout, voni by to po­znali a já nechci mít další voplejtačky.“

David si uvědomil, v jak jiném světě se ocitl.

Ve vedlejší místnosti sousedova žena uspávala dítě a vy­právěla mu pohádku. David se zaposlouchal. Soused postřeh­ne Davi­dovo soustředění a odvedl jeho myšlenky na jiné téma. „Chcete udě­lat něco k pití… dokud jde proud?“

„Díky, já se stejně jenom přišel poradit.“ David se opatrně roz­hlédl a pokračoval polohlasem „Potřebuju vy­jednat něco …soukromýho a vede to do černý zóny. Jenže netušim, kde je hledat.“

Soused se polekal „S tim nechci nic mít! Nezlobte se. Já žádný kontakty nemam, sme úplně vobyčejný lidi. Nevim, proč ta kont­rola včera řádila… jestli mě někdo udal, protože si tře­ba dělá zálusk na muj flek …ale s těma já nikdy nic ne­měl! Musej bejt někde mimo horní město, ale to ví každej.“

David vytahl papírek a špačkem špatně ořezané tužky na něj zapisuje poznámku Mimo horní město?

Soused ho sledoval „Vy píšete timhle písmem…? vlastně já za­pomněl…“

Davida otázka udivila „Vy ne?“

Soused rozhodně zavrtěl hlavou „Chraň Bůh! Podle na­řízení používáme pik­togramy. Ani děti už to neučim, eště by je člověk dostal do prů­švihu.“

David poslouchal a znovu si ověřil, že tohle je jiný svět, než který zná.

Najednou všechno zhaslo a byt se ponořil do matného pří­šeří, protože do sousedova bytu moc nesvítilo ani za plného slun­ce, natož v takhle pošmourném ránu.

Davida to polekalo. Ale soused je v klidu a vysvětluje „dyk to ři­kám… u nás de ráno proud od šesti do osmi.“

„Tak málo?“ nevycházel David z údivu.

„No… eště od šesti do osmi večer.“

David zalovil po kapsách a vyndal balíček. A pak druhý.

Soused je zvědavě zblízka prohlížel v šedých záblescích zbyt­kového světla. A pak polohlasně vykřikoval nadšenim „Su­šený maso? Léky?  …to je poklad! Dano, poď se podívat!“

Sousedka odložila spící dítě a nesměle šla blíž. Ale, když viděla balíčky, nadšeně se pustila do jejich prohlížení.

„Jako malej eště pamatuju lékárnu, ale od doby, co sou lístky na léky jenom pro pravověrný…“ komentoval Davidovi svoje nadšení „Když máte děti, tak to jinak sháníte na černym trhu…“

Sousedka mezitím mlčky prohlížela Davidovy dárky a vidi­telně měla radost. Uprostřed radování se ale zarazila a podezí­ravě koukla na svého muže „Neudělal si žádnej průšvih?“

David ji uklidňoval: „To je schválenej bonus, můžu vám za úřad dát certifikát, že odpovídá normám, samozřejmě splňu­je rituální standardy i předpisy Komise.“

„Rozumějte manželce, nám rozdělovna dost hlídá podíl cukrů, tuků, bílkovin… no, ve finále se ten hnus vlastně moc nedá jíst.“

Davida to překvapilo: „To vám Státní rozdělovna potravin nedodává suroviny určené dietologickou komisí?“

Soused se hořce zasmál: „Státní rozdělovna potravin rozděluje podle úplně jiných hledisek, než co kdo potřebuje. Táta řikal, že prej se kdysi jídlo i volně prodávalo, jenže prej to zrušili, protože lidi nejedli podle optimalizovanejch tabulek,“ zasnil se soused nad pohádkami svého dětství.

„Kerej ste ročník?“ vrtěl David udiveně hlavou.

„Kvůli tý lékarně? Já sem devatenáct, v říjnu.“

David při­kyvoval „To sme skoro stejně starý, já sem jednadvacátej, ale vy ste tu ne­žili vždycky, že ne?“

Sousedka Dana se dala do vysvětlování „Ne. Jsme tu jenom chvíli, ale muj strejc tu žil a úřady nám dovolily se sem po něm nastě­hovat.“

„Tomu rozumim, mně se vocuď taky nechce. I když teď mi na­bízej služební… ale já tu vyrost, nějak mi to tu drží.“

„Ale vy nemáte děti, že ne?“ vyzvídala sousedka.

David rozpačitě zavrtí hlavou „To sem nějak eště nestih. Mam teda docela slušný postavení. I když v pětačtyřiceti, to se asi čeká, ne?“

Soused si smutně uvědomil realitu „No, to sem zase nestih já.“

David se nad tím zamyslel. Co to jeho dobré postavení vlastně znamená. Dělal na řadě projektů, které ho zcela po­hltily a vyčerpaly, ale mohl by se výsledky kteréhokoli z nich pochlubit? Jsou příliš těkavé, nehmotné, neu-chopitelné. Těžko by někdo na světě mohl říci, že mu právě Davidova práce něco přinesla. Ale přesto ji udělal! Soused má rodinu, jaké vztahy kolem sebe má David? O rodiče přišel už jako malé dítě. S žádnou dívkou to nikdy nedotáhl dál za hranici naprosté povrchnosti. Nebyl na to čas, ani chuť, možná ani energie. Pro kolegy kolem sebe se sice stal opěrným bodem, synonymem nepostradatelnosti, ale je opravdu tak nepostra­datelný? Chodili by brečet k někomu jinému a možná by ko­nečně své problémy museli začít řešit sami.

Proběhlo mu hlavou, že je asi opravdu výkonný a spolehlivý a že ve svém zaměstnání výborně funguje. Stejně jako toustovač, lednice nebo kávovar. Možná ještě lépe. Ale je tohle smyslem jeho existence?

Zavrtěl hlavou, aby zahnal vlezlé myšlenky a zvedl se k odchodu „Zkusim se podívat, co se dá udě­lat s tim vašim případem. Teda, to je jenom mezi náma, chá­pete to, že jo.“

Sousedům to bylo jasné „Kdyby mě napadla nějaká rada, řeknu vám. Ale asi sme na to moc obyčejný lidi.“ povzdechl si sou­sed.


5. Dín

David vyšel z domu a pečlivě prohrabal svazek lístků po­známek, které doma shrábnul ze stolu. Byl soustředěný a za­mračený. Pak zas svazek schoval do kapsy a vyrazil ke své obou­chané kraksně s rezavějí­cím pří­davným plechováním, kterou už někdo začal obkládat pyt­li se zaručeně netříděným odpadem.

Žádný řidič, ochranka, nic takového. Soukromě provo-zovaná auta byla samozřejmě proti víře, ale David patřil do okruhu lidí, u nichž státní zájem připouštělo výjimku a David za to rád, protože možnost jezdit se hodí.

Strčil do čtečky svojí čipovou průkazku a na ohmataných tlačítcích vyťukal cíl. Chvíli se nedělo nic, ale pak nad čtečkou blikla zelená ledka a auto nastartovalo. To byla nezbytná procedura, přes kterou se řídil veškerý provoz. Zaregistroval tak do policejního systému svou jízdu, systém schválil cíl i trasu a během jízdy bude kontrolovat, jestli se neodchýlil od schválené trasy. Kdyby se tak stalo, vypnul by se motor a auto zastavilo.

Zavedení tohoto mechanismu bylo významným krokem, který přispěl k celkové bezpečnosti. Policie získala instntní kontrolu nad pohybem všech vozidel a tedy je nebylo možné ukrást. Navíc by vám neschválili cestu místy, kde hrozí významnější riziko nebo je dopravní zácpa. Nehledě na rozumnou bezpečnostní kontrolu pohybu všech lidí na silnici.

Po nastartování stroj zasmrděl směsí benzínu a mazutu a několikrát nad­skočil plechovým racho­tem. Elektromobily skončily s haváriemi velkých elektráren před mnoha lety. Bengál, který Davidovo vozidlo ztropilo, vylekal pár lidí, kteří pro­cházeli nedaleko, protože zvuk ná­padně připomínal kulo-metnou palbu, jejíž štěkot nesoucí se ulicemi ještě leckdo pamatoval. Přídavné plechování jen tak tak neupadalo a neu­teklo v hrůze před řach­tajícím motorem, ale pak se ta věc přece jen dala do pohybu.

Davidovo pojízdné obludárium proskákalo ulicemi a ocit­lo se ve čtvrti, kam by člověk jen tak nezašel. Motor před jedním z ošunťelých domů vy­dal zvuk zdech­nutí, a auto se za­stavilo. David měl natěstí zkušenost, že zatím vždy i poté znovu nastar­tovalo, tak se o zlověstnost heknutí při zhasínání moto­ru nesta­ral.

Místo toho opatrně sledoval, jestli někde neuvidí pode­zřelý pohyb, který by představoval nebezpečí.

O kus dál se poflakovala parta nějakých výrostků, ale Davi­dovi ne­věnovali pozornost, tu a tam šlo překvapivě pár lidí po chodníku. Tenhle kout města evidentně nebyl tak opuštěný, jak stálo v úředních záznamech.

Kouknul nahoru: Stíny, které po fasádách kreslilo šikmé za­padající slunce, ale jinak nic nebezpečného.

Když tu kolem partičky procházela mladá žena, která se ně­jak zapomněla pořádně obléci, či co. V šatičkách dávno vy­šlých z módy a odporujících vyhlášce o veřejné mravnosti. A hlavně, co, proboha, dělala sama na ulici. Jakoby nevěděla, že je na to paragraf.

David nesly­šel, co se tam řeší, partička i žena byly naštěstí dost daleko, ale jenom sle­doval děj. Kluci se do ženy nejspíš navá­želi a pak se pokoušeli ji odtáhnout prč, asi aby na ulici dál nepohoršovala. Ona je tloukla taš­kou. Někdo z nich jí str­hával sukni. Jenže vtom z domu vyběhli dva míst­ní chláp­ci, zřejmě otec se synem a pustili se do nich. Násle­dovala ne­falšovaná pou­liční rvač­ka, ke které se sbí­hali lidé.

David využil toho, že pozornost celé ulice je zaměřená někam jinam. Vy­skočil z auta, zamkl ho a zrychlenými kroky zamířil k jedněm domovním dveřím. Rozrazil je a vrhl se do scho­dů.

Zaklepal na dveře jednoho z bytů. Rozhlížel se kolem. Dům vy­padal trochu jako vy­bydlený skvot. Ale živočišný rej znící všude kolem říkal, že není a naopak tady se čile žije.

Dveře do bytu vypa­dají, že párkrát odolaly útoku Hunů, byly něko­likrát opravované a pomalované tagy.

David klepal znova. Dveře se pomalu a opatrně otevřely. Ze škví­ry překvapeně zíral dredatý napůl oblečený, bohém­sky vy­padající usměvavý bezelstný  chlapík.

„Kde ty se tu bereš?! Tady?!“ zazubil se na Davida Dín.

David se na obyvatele bytu usmál. Dín vypadá stále stejně „Potřebuju s něčim poradit a nemoh sem volat…“

O patro výš se ozval strašlivý povyk. Jakási italská manžel­ská hádka tam přetekla z bytu na chodbu. Přes strop proznívalo, jak na sebe jakási dvojice hystericky řve, občas se to smí­sí s pádem něja­kého rozbitého předmětu, a schodiš­ťovým zrca­dlem prolétlo dolů něco co vypadalo jako pár bot ná­sledovaný čímsi, co možná byl vysypaný odpadkový koš. David aspoň stačil během letu zaznamenat, že to smrdí úsplně stejně jako kdyby v koši týden hnil certifikovaný halal kebab.

Přidal se dětský pláč, bouchly dveře a vzápětí se chod­ba rozez­ěla zesíleným mužským řevem podkresleným kopáním do dveří.

Dín vtáhl mírně šokovaného Davida dovnitř.

„Sou trochu hlučnější, ale krev eště netekla. …Seš tu slu­žebně?“ Dín se trochu obával, co sem Davida přivádí.

David zavrtěl hlavou. I když vlastně, kdo ví, jak tu je. Tak úplně jenom kamarádská návštěva, jejíž jediný cíl je sprás­kat se pašovanou kořalkou, to není. Ale z pozice svého úřadu sem také nepřichází. Tak snad moc nelže.

Dínovi se zřetelně ulevilo.

Dín Davida vtáhnul z temné předsíně do pokoje, který dý­chal fas­cinujícím kouzlem prostoru, který lavíruje mezi dílnou elek­trokutila a popelnicí. Pod oknem byl prostor, kte­rému bylo pří­hodnější říkat pelech než postel, všude se vršily divné věci, pra­covní stůl vedle postele byl zavalený kráma­ma, nářadím, všude se válely nejrůznější součástky promí­sené s pánským i dámským prádlem. Na okenním parapetu mezi troskami ně­jaké elektro­niky vesele rostou a kvetou rost­linky chilli. Jejich červené plo­dy vypadají, že jsou schopné zabíjet pouhým pohledem a Dín si je pěstuje místo poplašné­ho za­řízení, které by mu jeho čur­bajz hlídalo před vetřelci.

Bytem se nesla pestrá směsice ostrých pachů. No, prav­da, Dín si nikdy nijak zvlášť nezakládal na čistotě a úklidu. Nevi­ditelná mlha chilli a cibule se tu ve vzduchu po­valuje možná už dost dlouho, aby stačila získat státní občan­ství. David za­slzel a cítil, jak bude mít po odchodu od Dína dokonale uvolně­né duti­ny. K tomu nezaměnitelná vůně pájky a zápach mnoha elektro­nických zařízení, která se nej­spíš různými vadami v zapojení změnila v generátory černé­ho dýmu a modrého jis­kření. Ale stopy po požáru Dínův byt nenesl, takže to evidentně vždy dob­ře dopadlo – aspoň za­tím. A když David nasál, bylo mu také jasné, že Dín má spolehlivý a vydatný zdroj kvalitní gandžy.

Za maličkými dveřmi vedle postele zurčela sprcha.

Na ulici pod okny pokračoval řev rvačky.

David okouzleně vstřebával ducha toho místa. Dín nohou roz­hrnul hmotu věcí na zemi a dělal Davidovi místo, aby měl kam šlápnout.

Nakonec si David sedl na židličku a Dín na jakousi bednu, z které cosi smetl na podlahu. David se rozhlížel. „Furt v tom je­deš?“

Dín se ujišťoval, že se nemusí bát „A nepráskneš to na mě?“

„Ale hovno,“ zavrtěl David hlavou, „se známe snad dost dlouho, ne? abysme tohle museli řešit.“

„Jasně, mam totiž spoustu nenahlášenejch nápadů, pro­tože bych je jinak musel hned zdanit a rozumíš, že na to nejsou love.“

David mávl rukou, „V klidu.“

Zvenčí se ozvaly dva výstřely, jen okamžik na to se zdálky rozez­něla policejní siréna. Dín, aniž by to komentoval, vstal a zavřel okno, aby je ten kravál nerušil. „Napadá mě, neuměl bys mi vy­moct nějakej dispenz, furt se bát kdy příde kontro­la, jestli ne­dělám něco, vo čem úřad neví, to je fakt na hovno.“

David se stále rozhlížel a prostor ho fascinoval „Když se dostanu přes jeden průšvih, tak snad jo.“

„To by bylo skvělý!“ radoval se Dín předem.

Jejich hovor přerušila nahá slečna, která vyrazila ze dveří z kou­pelny. Udělala dva kroky a strašně se lekla, když po­chopí, že je tam návštěva. Zaječela a vrhla se pro deku, do které se za­motala. S obavami sledovala Davida, který v tom prostředí ve svém vzhledném obleku přece jenom na první pohled působil jako velryba v temném lese.

„Klid Sari!“ uklidňoval ji Dín.

„To neni kontrola?“ špitla dívka zpod deky.

„To je David, je to sice magor, ale muj kámoš, už léta.“

Oba je to rozesmálo, Sára se trochu zklidnila a sedla si.

Dín zvážněl „Vlastně mi můžeš moc helfnout Dej­ve, Sári je tu … no vlastně načerno, fotřík to nedovolil, kdy­by jí tu chytla šťára, sme v hajzlu. A ty přece děláš na tom stát­ním úřadě, ne?“

Zvenku probleskoval modrý majáček policejní hlídky. Rá­mus na­štěstí už není přes zavřená okna slyšet.

David zvážněl „Zatim jo. …A rád bych zůstal, rozumíš ne? Hele, úplně upřímně, ty děláš nějaký zakázky pro černou zónu?“

Dín se lekl „Ses posral? Nezdaněnej sex, nepřihlášený ba­terie… okej, ale s nima mě fakt nespojuj! …ne, já dělám pro pracháče. Tu a tam chce někdo oživit nějakej krám, nebo tak. Stojí to za hovno, ale mě to baví.“

Pokojem zatřáslo dunění. Nebylo jasné, jestli došlo k sérii vý­buchů plynu v kavernách pod domem, nebo se o patro výš splašil načerno chovaný slon. Všichni se mimoděk po­dívali na strop. Nahoře se žilo naplno. Dusot třásl stropem a dolehl přes něj i nějaký křik. Dín mávl rukou „Tyhle sou úplně v klidu. Jest­li po­třebuješ něco rozchodit, hoď to sem, pro tebe všechno. A jestli mi pomůžeš s tou Sarah, to bych ti byl fakt za­vázanej!“

David si pomyslel, že jméno Sarah zní jako kdyby patřila k tomu proskribovanému arabskému kmeni odpadlíků od víry. Jejich poblouznění vůdci říkali, že Palestina se jmenuje Iz­rael a jejich před­kové odtud pocházejí. Ale rači to nebude ří­kat na­hlas, jednak nechce Dína vylekat a jednak by sem zby­tečně za­vlekl citlivé téma a nebude Sarah hnojit myš­lenky. Už tak mají starostí viditelně dost. David se proto svě­řil s tím, co po­třebuje „Potřebuju se dostat do černý zóny. Ale šurta to nesmí vě­dět. Umíš s tim něco udě­lat?“

Dín si hvízdne. Byl z toho celý přepadlý a marně přemýšlel. Sa­rah ale celou dobu visela Davidovi na očích. Pak trochu bázlivě špitla „Díne, co Sahhad?“

Dín se zamyslel a pak přikývl. To by šlo. „Jo, znám týpka, co hraje ve fakt divnym klubu.“

„Ilegál?“ zbystřil David.

„Zakázaný jídlo. Alkohol. Tanec.“

„Zbraně, teroristi?“

Dín vrtěl hlavou „Neblázni. …řekni, že deš za Sahhadem, pustěj tě, je tam známej.“

To zní jako dobrý začátek, pomyslel si David „Jak se tam dostanu?“

„Je to v bejvalý industry zóně. Brownfield jak víno. Pod jednou halou, nakreslim ti to. A nezapomeň, Sahhad je topič.“

Davida to překvapilo, co je to za hloupost? Ale utkvělo mu to v hlavě.


6. Tajný klub

David trochu s obavami vyšel ven z domu a zvolil svižné dlouhé kroky, aby byl z dosahu dřív, než pár z vrch­ního podlaží vysype přes zábradlí další bordel nebo z ji­ného bytu někdo nevyhodí třeba mrtvolu.

Ocitl se na úzké večerní ulici. Opatrně se rozhlížel a sle­doval stí­ny. Bylo dávno po rvačce, kdoví, jak to skončilo. I hlídka už byla pryč. Po chodníku se poflakovalo pár postav, ale jinak nudná ti­chá ulice. Pak rychlými kroky proel ke svému autu, nasedne a za chvíli už jeho chrochtající nestvůra odskákala z místa pryč.

Po chvíli děsuplné jízdy zastavil. Padala tma, ale domy zů­stávaly temné a prázdné. Vystoupil a obhlížel místo. Nikde nic, jen vítr ob­čas někde bral torzo odpadkového pytle a s šustěním ho hnal uli­cí mezi vraky opuštěných aut. Davidovo obrněné ježdítko mezi ně snadno zapadne.

Zamkl ho a vydal se ulicí. Černé popraskané pytle tlejí­cího smradlavého bordelu kam oko pohlédne. Vraky aut. Zá­pach spá­lených pneumatik a pečlivě netříděného bordelu.

Celé ulice vybydlených domů přecházejí v někdejší in­dustriální zónu. Obludná vrata velkých skladova­cích hal zívaly prázdnotou. Odstavné plochy a kdysi par­koviště plná spe­dičních kamionů se dávno proměnila v neko­nečné hektary skládek ko­munálního odpadu. Jeřáby dávno vykvetlé v rezavý šrot vrzající nad zónu. Toulavé kočky a psi se rochnily v nekon­ečných hroma­dách odpad­ků a hledaly tam něco k žrádlu.

David procházel opuštěným industriálem. Potrhané ploty a jinak ani hlásek. Opuštěná země nikoho.

Proplétal se mezi budovami k někdejšímu depu metra. Za­vzpomínal – ještě když byl dítě, žilo to tu čirým ruchem. Kdeže je ta doba!

Tichá noc, jen zdálky doléhají zvuky města.

David šel dál. Našel si stinný výklenek ve zdi, kde ho nikdo nemohl vidět, a peč­livě odtud sledoval, co se kolem děje. Něko­lik stínů se kolem něj mihlo a poté zmizely stejně jako peníze ve státním rozpočtu. Na rozdíl od těch bylo vidět, kam mizí: dovnitř, do zchátralé budovy.

David vešel do opuštěné setmělé haly. I když už léta letoucí nesloužila původnímu účelu, stále dýchala vyjetým ole­jem a strašila černými mastnými koláči na podlaze i stěnách. Kroky se tu roz­léhaly prostorem a David šátral očima, kam se dát.

V jednom koutě si všiml dvou týpků. Na první pohled nešlo o montéry, kteří by tady snad něco opravovali – kdyby tedy pro­padli v čase do doby, kdy tady bylo ještě co opravovat. Dneska by se tu spíš uplatnil bagrista, který by celou halu str­hl a bul­dozerem zplanýroval, aby na pozemku šlo postavit něco funkční­ho.

Když k nim přišel, bylo mu jasné, co jsou zač. Obrovské svalna­té postavy, se kterými nikdo nechce mít problém.

Jeden z nich na Davida zvědavě koukl, ani nemusel říkat svůj dotaz. David se snažil zareagovat co nejsuverénněji „Mam schůzku se Sahhadem.“

Gorila se zašklebila „To je jako kdo?“

Davidovi docvaklo, co mu to vlastně ten Dín říkal „ehm …topič.“

Gorily přikývly „Dvě kila.“

David se zatvářil suverénně a nabídl gorile svůj čip. Chlapík se zatvářil, jako, že je David úplný tupec „Ty vole, to fakt ris­kuješ, platit tu timhle?“ David nechápal. „Řekni dole ob­sluze, ať ti tu zříděj tichej účet!“ David přikyvoval „Nojo, jasně, já vim.“

Druhý vy­hazovač sou­citně podal Davidovi lístek „Okej, seš známej Sahhada, tak di, ale kdybys tu platil timle, budeš v průseru na to šup.“

„Moc dík, zařídim“ projevil David vděk a schoval lístek. Vlastně ani nechápal, proč ho dostal, ale budiž.

Chlap mu otevřel malá nenápadná dvířka, jimiž do haly problesklo trochu nažloutlého světla. Jakési schodiště, kte­ré vedlo dolů.

David se po něm pustil a nadšený z pocitu, jak se snadno dá dostat do ilegálního podniku, vyrazil do jeho hloubky. Schůdky se mnohokrát ovi­nuly kolem železného sloupu a vyplivly Davida kdesi v ji­ném světě.

Temný klub, zakouřeno tak, že bylo vidět sotva na pár kro­ků, bli­kající světla. Pach kořalky, potu, tabáku a sexu. Spousta lidí. Nutno říct, že na Davidův vkus většinou po­měrně divně ob­lečených. Dunící extatická hudba. Protlačoval se davem, který mu nevěnoval nejmenší pozornost.

Bylo tam nacpáno k prasknutí, část lidí popíjela pivo nebo víno, tu a tam někdo večeřel, ale většina očima sle­dovala pódium. Lidé tu byli opravdu hodně výstředně oble­čení, ženy velmi vy­zývavě, muži velice extravagantně. Mísily se tu nej­různější módní vlny, styly a inspirace.

David se snažil nevypadat jako úplný jeliman, ale celé to prostředí ho fas­cinovalo, procházel dál sálem a snažil se oči­ma do­pátrat, jak se dostat k šatnám, aby mohl promluvit s tím Sahha­dem.

Jeviště bylo osvícené bodovými lampami, které do za­kouřeného ovzduší vyřezávaly svítící kužely a osvětlují dění na pódiu. V jeho zadní části tušil postavy kapely. Ta měla na svědomí hud­bu, která prostupovala celým prostorem až do morku kostí.

Středem pozornosti bylo bondage představení, které před­váděla dvo­jice dívek vpředu. Hlavní hvězda večera působila jako ztě­lesnění živo­čišnosti ve všech směrech. Měla přidrzlý trvale lehce iro­nický úsměv i tón hlasu. Byla smyslně a rafinovaně ob­lečená-neoblečená ověšená cingrlátky a nábojovými pásy. Ta druhá byla naopak oblečená pouze do černého šátku, kte­rým měla za­vázané oči, a do tenoučkých černých kalhotek. Tedy pokud k oblečení nebu­deme počítat jako prst silné ko­nopné provazy, jimiž byla svázaná.

David se přidal k divákům. Sám ze sebe byl překvapený, že ho může vzrušovat něco tak dekadentního, jako když jedna dívka na jevišti svazuje druhou dívku, která je ke všemu prak­ticky nahá. Kdyby mu to vyprávěli, měl by to za cosi čis­tě ob­scénního a zvráceného a nechal by všechny zúčastněné vyšetřit a sepa­rovat na uzavřeném oddělení mravnostního žaláře. Jenže s ne­chutí si uvědomoval, že ho to vlastně baví. Několik okamži­ků sledování té podívané nabouralo jeho jistoty.

Představení končilo, když ta „pistolnice“ Natálie dokonale spoutanou a bezmocnou dívku zavě­sila do prostoru a nechala ji otáčet se na kroutícím se svazku provazů. Natálie ji párkrát polaskala. Dala do toho veškerou smyslnost, kterou si umíme představit a zlomy­slně jí svítily oči, když viděla, co to dělá se spoutanou dívkou i zíra­jícím publikem. Z davu zazněla výzva „Natálie, vošukej jí!“.

Natálie učinila pár kroků k mikrofonu „Na to tu dneska bu­dou jiný!“ Sál bouřil ovacemi a Natálie poslala davu vzdušné polibky.

Hudba mezitím maličko přitvrdila a dlouhou gradující mezi­hru změnila v refrén. Natálie se postavila k věkovitému mik­rofonu a dala se do frenetického zpěvu, až tuhla krev v žilách.

David konečně uviděl záchytný bod – servírku v typických ša­tičkách, za které by ji mimo tenhle divný svět okamžitě če­kalo uvěz­nění.

Ukázal jí malý papírek. Na něm bylo jediné – Sahhad.

Servírka smutně pokrčila rameny. David byl zklamaný. Ale o pár stolů blíž k pódiu si všiml číšníka. V něm doufal v další na­ději a tlačil se davem k němu.

Ukázal lístek číšníkovi, a ten konečně reagoval a gestikuluje směrem k jevišti. David pochopil, že je to basista, a děkoval.

Na jevišti mezitím dohrála hudba a sál bouřil dalšími ova­cemi.

Natálie s mikrofonem v ruce poškádlila zavěšenou dívku a ob­rátila se na diváky „Tahle princezna tu ještě počká… My totiž jdeme vylosovat jednoho spešl výherce modré tomboly!“

Sálem otřásal další výbuch nadšení. Davida zastavila ne­prostupná tlačenice, tak nespěchal a zadíval se, oč půjde.

„Nejdřív potřebuju jednu asistentku! Kdo se hlásí? Tady ta sleč­na přímo dole? Výborně.“

Za obecného potlesku na jeviště po schůdkách vyšla drobná dívka s obojkem na krku, David by řekl velmi necudně oblečená.

„Koho mam dneska jako pomocnici?“

Dívka nesměle špitla „Theli.“

„Theli bude losovat!“ oznámila Natálie vítězně publiku.

A Natálie zavázala Theli oči šátkem. Bubeník začíná tiše ví­řit a postupně přidává na síle.

Jakýsi asistent zatím Natálii přivezl na kolečkách stůl s osu­dím. Natálie Theli navedla ruku dovnitř. Natálie mrkla na Theli a pošťouchla ji, a ta, stejně nesměle jak přišla, zalovila v osudí. Vy­táhla jeden líste­ček. Natálie na něj koukla a usmála se „Ví­tězem je…“

Theli si sundala šátek z očí a pomalu sevydala po anglicku zmizet mimo kužely re­flektorů. Ale Natálie ji energicky chytila za očko na obojku a při­táhla zpět „Nenene. Svojí pomocnici budu eště potře­bovat. A žádný sun­davání šátků sme si taky nedomluvili.“

Theli omluvně sklopila oči.

Natálie se sehla na zem, kde má ještě několik sbalených panenek provazu. Jednu rozbalila a než Theli stačila zapro­testovat, spoutala jí ruce za zády. Pak jí znova zavázala šátek přes oči „Tvoje chvíle eště příde, čekej.“ A tak Theli stála a čekala.

Natálie se vrátila k lístku vytaženému z osudí „Vyhrává vstu­penka sto sedumdesát devět!“

Všichni se ztišili a kontrolovali své vstu­penky.

„Modrá sto sedumdesát devět!“ povzbuzovala Natálie hle­dání „Kdo je šťastný výherce?“

David nejdřív sledoval, co se děje, ale pak ze zvědavosti koukl na svůj lístek. A lekl se.

Vstupenka sto sedmdesát devět byla jeho. Trochu zpani-ka­řil a přemýšlel, že svou výhru zapře, pro­tože přece nechce být ná­padný. Ale lidé v davu kolem něj si jeho čísla všimli také a ukazovali „Tady!“

Natálie byla nadšená „Vítěze máme támhle. Zdá se, že je to ten nenápadný sympatický pán! Poďte si sem pro svou vý­hru!“

Davida dav dostrkal k pódiu a on sám byl trochu rozpači­tý a nervózní, ale co se dalo dělat. Teď už by to nějakým od­porem je­dině pokazil, tak bude muset hrát jejich hru a vy­brat svou vý­hru. Ocitl se na pódiu vedle drobné Natálie.

„Vás tu vidim poprvé,“ uvítala ho Natálie „jakpak se jmenuje ví­těz pro tenhle měsíc?“

„David.“

Sál bouřil potleskem a David se snažil prohlédnout skrz palbu svě­tel, které ho oslňovaly, ale neviděl v sále vůbec nic. Po skráni mu stékala kapička potu, protože reflektory nejen svítí, ale i pěkně pálí.

„V tom saku byste se upek, než si výhru vyberete!“ A aniž se zeptala, vlastně už Davida ze saka svlékla a sako od­hodila do­zadu svému pomocníkovi. David byl překvapený, ale ani se ne­stihl bránit. Natálie se mu pověsila na rameno a skoro mu zašeptala do ucha „Seš zvědavej?“

David přikývl. Sálem se ozval smích, což Davida tro­chu znervóznilo. Natálie se obrátila na diváky „Přichystáme Davi­dovi pře­kvapení?“

Dav se opět rozbouřil souhlasným voláním a začal skandovat Překvapení! Pře­kvapení!

Natálie si rozvázala šátek uvázaný kolem krku a dala Davi­dovi přivonět „Voní ti?“

David nemohl nesouhlasit, bylo to vzrušující, ta dívka mu krásně voněla. Přikývl. Natálie se na něj šibalsky usmála, objala ho a zezadu mu šátkem zavázala oči.

Pak ho dirigovala, jako by ho sváděla „Nastav ruce! Takhle…“

Když David nastavil ruce, tak jak si přála, Natálie sebrala ze země další panenku provazu, rozbalila ji, a přehodila Davidovi přes ruce smyčku. Dřív než se David vzmohl na odpor mu provaz několikrát obtočila přes ruce. David nejdřív chtěl odpo­rovat, ale pak si uvě­domil, že vlastně chce hrát tu hru, pro­tože to bude za dané situace nejmíň nápadné.

Natálie pokračovala v představení „Počkej, dárek teprv při­jde.“ utahovala přitom uzlík, aby se David nevysmekl z její­ho pečlivého úvazu a volný konec přehodila přes kruh, který visel od stropu. Tam ho pečlivě přivázala, aby se z kruhu nese­smekl. Stála přitom na špičkách, jak nejvíc uměla a tiskla se k Davi­dovi tělo na tělo. Cítila jeho dech a rozpaky a usmála se. David cítil, že Natálie je vtělení nespoutané radostné živočišnosti. Dokona­lá schopnost žít plachou vteřinou současnosti a kaž­dým pórem si ten okamžik naplno užít.

Když byla hotová, mávla na kohosi vzadu a ten kruh vytáh­nul kou­sek výš.

Publikum tleskalo. Začínala hrát hudba, nejdřív v pomalých osti­nátních motivech, které se těžce valily prostorem a zahuš­ťovaly ho tak, že nebylo co dýchat, aniž by člověk nenasál ten rytmus a nepropadl mu.

Natálie Davidovi rozepnula košili. Pomalu, smyslně, a když mu jí rozhalila, přivoněla si.

Pak přivedla Theli a přinutila ji kleknout si před Davida. Pub­likum nic nevidělo, protože Davidovi vlála dolu rozepnutá koši­le, ale všichni jasně věděli, že mu Natálie rozepnula poklopec a Theli do­nutila, aby ho orálně uspokojila.

David by se nejraději vypařil, protože se odehrávalo cosi, co po­važoval za vrchol potupy, ale v tuhle chvíli se nedalo vů­bec nic dě­lat. A navíc ho to vlastně vzrušovalo, takže se tomu pod­dal. Na­tálie se usmála, když viděla, že se mu to líbí.

Zatímco ho Theli uspokojovala, přivinula se Natálie k Davi­dovi, obejala ho a začli se líbat. Nikdy v životě se David takhle nelíbal.

„Užij si tu chvilku!“ Šeptala Natálie Davidovi do ucha. „Při­poutala sem tě proto, aby ses nemoh bránit vlastní slasti. Abys neměl jinou možnost, než si jí vychutnat.“ Přitom ho objímala a hladila, a David nevěděl o ničem než o těch dvou dívkách.

„Jednou mi to třeba oplatíš!“ Slibovala Davidovi vzrušená Natálie. Protože ona nehrála, ani nemanipulovala, ona to vzrušení prožívala s Davidem. Líbali se s Natálií vášní hraničící s šílenstvím a v okamžicích, kdy David zkusil uniknout a pootevřel oči, díval se do očí k vrcholu vzrušené Natálie, která se rozhodla okamžik Davi­dova vyvrcholení prožít s ním. Pro tu chvíli pro ně žádný sál ani klub ani nic dalšího neexistovali. Byla tu jenom Natálie, její rty, její ruce a její vůně. A také ta spoutaná dívka, která před ním klečela, a zatímco se David líbal s Natálií, Theli dělala vše pro jeho uspokojení.

Extatičnost i hlasitost hudby sílila a sál byl dokonale elek­trizovaný děním na pódiu, až ho posouval mezi ší­lenství a mystický rituál. Všichni spoluprožívali, co se v palbě reflekto­rů odehrávalo, šílené vzrušení jich obou.

Vrchol si prožili společně s Natálií a oba se nedokázali ubránit polohlasnému výkřiku. Nejdřív sál zůstat v napjatém tichu vybičovaném k infarktu, ale po chvilce přišlo uvolnění a dav bouřil jak zfanatizované tribuny fot­balového stadionu. Davidovi přišlo, že se celý svět zbláznil a že ho tenhle zážitek přivedl do nějakého jiného rozměru, do kterého zatím nikdy neměl možnost zavítat.

Probral se v chodbě v zázemí. Nejraději by vzpo­mínku na to, čeho se právě účastnil, co nejdokonaleji vytěs­nil z pamě­ti. Naštěstí se to stalo ve společnosti, kde ho nikdo ne­znal, on nikdy nikoho neviděl, a už nikdy víc se tu neocitne. Leda z po­zice svých úředních povinností, protože tohle dou­pě by se roze­hnat mělo.

Samozřejmě až poté, co najde Sofii a dostane ji z rukou únosců. Nebo by se to nemělo rozehnat? Vlastně na tom ne­bylo nic ne­příjemného. Děsivé pro Davida bylo jenom srovnání s tím, čím David žije. Jak moc se zvyklosti tohohle místa liší od všeho, v čem vy­rostl.

Vlastně by bylo možná lepší, kdyby se David ještě na tohle místo párkrát vrátil aby ho mohl líp studovat. Jestli má porozu­mět lidem, v jejichž zájmu se celé jeho pracovní úsilí odvíjí, měl by asi porozu­mět i téhle temné stránce města.

Chodba byla úzký špatně osvětlený a dýmem zahalený prostor, kde se sem a tam hrnuli různí lidé, přenášejí nějaké věci, které byly Davidovy ukradené. Horký nevětraný vzduch byl prosycený potem všech přítom­ných, dechem vína a divokých skupinových orgií, které se tu nejspíš provozují způsobem, který si David po svém zážitku na jevišti nechtěl ani dál představovat.

Mátožně vrávoral chodbou v zázemí, upravoval si kalho­ty a zastrkával do nich špatně zapnutou košili – a snažil se nepřeká­žet. Několik lidí, kteří tu postávali, Davidovi ra­dostně kynulo, a dávali najevo, že se jim jeho číslo líbilo.David vypadal, že se ještě úplně nevzpamatoval a nejra­ději by se vůbec neviděl.

Na chodbě byla řada různých dveří – jed­ny otevřené a míhají se tam postavy muzikantů. David k nim došel a na­hlédl.

Jeho oči se potkaly se Sahhadem, snědým chlapíkem, kte­rý měl vyholené vlasy do avantgardního účesu. Že je to Sahhad, bylo Davi­dovi nějak jasné. Něčím mu ladil s Dí­nem. Prostě tohle musí být on. „Sahhad?“

Sahhad byl překvapený, kývnul a jde ke dveřim.

David polohlasem vysvětloval „Posílá mě Dín.“

Sahhad chvíli přemýšlel a pak mu to došlo a stejně polo­hlasem zareagoval „Aha, jo už vim… řikal.“

David z kapsy opatrně vytahl pomačkanou fotku Sofie a ukázal ji Sahhadovi. Ten se zadíval a evidentně nebyl rád. Za­vrtěl hlavou „Fidáijové někdy unášej lidi, to jo. Aby měli ru­kojmí. …hele di vod toho. Tu nechceš hledat.“

Kouknul na Davida, jakože jeho pátrání neni dobrý ná­pad. Z hlasu mu přitom zněla taková divná naléhavost, že David po­chopil, že Sahhad asi nebude chtít víc k Sofii říkat, ale že ví, o koho jde a nejspíš vůbec o ví věci víc. A fotku mu rovnou rukou strkal do kapsy kalhot, protože ji už nechtěl vi­dět.

„Ty víš kudy?“ snažil se David vytáhnout to, co potřeboval nej­víc.

Sahhad zaváhal a zavrtěl hlavou „Sou věci, kerý nechceš vě­dět.“

Aha, pomyslel si David. Takže ví. Ale nechce říct. Vzdych­nul si.

David vytaháhl z kapsy tak deseti dekový balíček jem­ného bílého prášku a vsu­nul ho Sahhadovi do dlaně. Ten za­váhal. Pak si balíček opatrně pro­hlédnul zblízka a vyzkoušel, jak se obsah v pytlíčku hýbe a jaké hází odlesky.

Váhal a váhal. Pak šeptem dal Davidovi tip „Natálie. Patří k nim. …Aspoň si to myslim. A vim proč si to myslim.“

David se podivil.

Sahhad, i když nejspíš musel tušit, že ho David nepo­slechne, se stejně ho snažil od dalšího pátrání odradit „Je to divoký zví­ře. Drž se vod ní dál!“

David byl spokojený, měl informaci, kterou potřeboval „Dík!“

Sahhad se ještě místo loučení ujišťoval „Nikdy sme se ne­potkali, okej?“

David souhlasně mrknul, otočil se a zmizel Sahhadovi v přecpané zakouřené chodbičce..


7. Pátrání po Sofii

U Davida doma byl klid a David se naučil být vděčný i za tu míru civilizace, kterou mu poskytovalo jeho bydlení.

Sam listoval papírky, na kterých měl David poznámky, „do těch vašich udělátek sto nikam nepsal?“

„Blázníš?“ vrtěl David hlavou, „tohle je jediná věc, kerý vě­řim, že neni hacknutá.“

Sam se usmál.

Z obrovské tašky začal vytahovat svůj arzenál. Pistole, zá­sobníky, náboje…

„Šurtu do toho netahej. Nikdy nemůžeš vědět, kdo vod nich vy­náší těm hajzlům. A ty potřebuješ přežít a eště dovést tu holku fotříkovi.“

Podal Davidovi pistoli a tlumič. David si ji nešťastně ob­racel v rukách „To mi nestačí ta moje?“

„Neremcej, ta tvoje je taková holčičí kosmetika, po­třebuješ pětačtyřicítku.“

Před sebe přitom položil obrovskou těžkou pistoli.

„Že tě baví nosit tyhle vobludy, dyť je to velký, těžký.“

„A ze střílení máš namožený zápěstí,“ doplňil ho Sam „ale já to miluju.“

„To má nějaký výhody?“

„To je neposkvrněná a čistá láska. Její hlavní výhoda se menuje dvanáct sedum deva­desát devět. To kdyby se ti chtěl někdo schovat třeba za zeď, nebo tak.“

To byl pro Davida pádný argument. Koneckonců je to ráže, která k Samovi nějak sedí.

„Voni Izraelci věděli, proč to dělaj,“ pokračoval Sam.

„Počkej, Izraelci …Izrael přece neexistoval, to je jenom legen­da, kterou šířej fidáijové,“ protestoval David nad pově­rami, kte­rým Sam podléhá.

Ten se na něj bezeslova podíval „No, jestli tu bouchačku udě­lali duchové, tak eště lepší.“

Sam pokračoval jako by se nechumelilo, a tahal z tašky ne­průstřelnou vestu. Druhou podává Davidovi. Ten z ní byl ještě ne­šťastnější než z pistole.

Nakonec se oba navlékli do kevlaru a neprůstřelných vest, přes ně vestičky plné munice, závěsy na pistole …a navrch pláštěnky, aby to vše zmizelo, a pokud možno si nikdo nevšiml, jakým arzenálem se vystrojili.

Sam byl celkem spokojený. Mohl, protože on vypadal jako Go­lem z legend o ímámovi Mahidovi i bez téhle bagáže, ale David měl pocit, že má přímo na čele sví­tícím písmem seznam všech zakázaných zbraní, které měl právě u sebe, a snažil se představit si, jak by to vy­světloval při namát­kové kontrole.

A tak vyrazili na svou misi. David se Samem ověšeni svou výbavičkou se pustili dolů po schodišti domu.

Mimoděčně se míjeli s několika postavami, které mířily naopak na­horu. Vedoucí lékař od záchranářů s podivně starosvětsky stři­ženým vousem, lékařka, která je zahale­na až na dvě za­sněné blankytně modré oči, které se jen mihly. Za nimi dva zdravotníc­i s nosít­ky.

Davidovi bleskla hlavou nezodpovězená otázka Co tu sak­ra dě­lají? Stalo se něco někde ve vyšších patrech? Zkusí to po ná­vratu zjistit. Aby za někým vyrazili záchranáři s ce­lým ver­cajkem, to přece vůbec není běžné, a David si ne­dokázal před­stavit, kdo z obyvatel domu by se mohl těšit ta­kovému posta­vení, aby jim za to stál. Pokud věděl, tak byl sám jediný, kdo za­stává nějaký vyšší post ve státní správě a platí pro něj plná zdravotní pomoc. Nebo se plete, a něco důleži­té mu uniklo?

Samé otázky bez odpovědí. Davidovi ještě blesklo hlavou, jak mu učitel logiky vštěpoval do hlavy, že správně položená otázka v sobě skrývá odpověď, ale možná že si kla­de nesprávné otázky.

Ale kladl si je celou cestu k depu.

David se Samem obloukem obešli vchod do budovy depa a Sam vybíral místo, odkud budou mít vše pod kont­rolou.

Nakonec se mezi bordelem, hromadami šrotu a všemožných rezatých krámů pro­pletli na místo, které se Samovi docela zamlouvalo. Pohod­lně se tu zabydlel. Pak kromě noctovizoru vytáhl mastodontí bagetu. Tedy sluší se říci první bagetu pro tuto noc, protože jak David po­stupně pochopil, tak jak žádný vojevůdce ne­spoléhá na jeden plán, Sam nikdy nespoléhal na jednu porci jídla.

Byl odtud dobrý výhled na vchod do depa a sami nebyli vi­dět, protože všude kolem sebe měli pestrou haldu všeho možného.

Uvelebili se a čekali.

Sam občas čekoval cestu ke vchodu dalekohledem.

Stíny se protahovaly a slunce se sklánělo. Padla tma. To če­kání bylo nekonečné.

Sledovali vchod. Přicházeli různí lidé. Jednotlivě i po sku­pinkách. Vždycky se odněkud vy­loupnul stín a ten rychle prošel cestou mezi halami a zmizel v budově někdejší­ho depa.

Sam si s Davidem půjčovali dalekohled s noktovizorem. Větši­na tváří Davidovi vůbec nic neříkala. Na první pohled zce­la neza­jímaví lidé. Pánové, do kterých by přítomnost tady nikdo nehá­dal. Ženy předpisově zahalené. Občas páry. Ně­které David možná vi­děl dole v šantánu, ale nevypadali zají­mavě.

Uvědomoval si, že přichází Sahhad s dalšími muzikanty.

Natálie nikde.

David napínal oči nejvíc jak mohl. Ale viděl, že Sam je v to­mhle naprostý profesionál. Na chvíli tedy zavřel oči a myšlenky mu odletěly.


Část 1Část 2Část 3 – Další kapitoly zítra 🙂


Liber Vitae /Tomáš Houška

obálka Petr Boháček

(c) Tomáš Houška, 2016

Text je určený ke čtení online. Pokud jí chcete číst offline, tak si ji koupte jako ebook, nebo objednejte její tištěné vydání v eshopu (u objednávek nad 200,- neúčtujeme poštovné)  – anebo ho samozřejmě můžete koupit v knihkupectví.

282 Celkem čtenářů 1 Dnes čtenářů