Lenin – ikona hodného vůdce komunistické revoluce v Rusku
Že Lenina adorovali komunisté a před rokem 1989 jsme se o něm učili pohádky podobné životě světců, to jsem bral jako součást tehdejšího prolhaného režimu. Že si tenhle mýtus osvojili i novodobí mládežníci z řad naší levice, to mi přišlo fascinující. Napadají mě jediná dvě vysvětlení – buď jde o totální křiváky, kteří se snaží obhajovat neobhajitelné, nebo jim prostě schází vzdělání a informace, které se sice dají dohledat, jim je ale ve škole nikdo nenabídl a o skutečném životě svých ideových hrdinů nemají ponětí. Ostatně podobně fascinující a nepochopitelné je pro mě to, že stejní lidé, kteří spílají předlistopadovým komunistům, současně adorují nejen Lenina, ale i Marxe nebo Che Guevaru.
A tak jsem si řekl, že s rizikem, že nesu dříví do lesa, o těch třech modlách mladého komunisty, totiž pardon piráta, postupně napíšu pár slov.
Pro ty, které to minulo – car a jeho vláda v Rusko odstoupili už v dubnu 1917. Na listopad byly vyhlášeny řádné parlamentní volby. Protože bylo jasné, že v nich komunisté nezískají absolutní moc, zorganizovali nám známou Říjnovou revoluci. Ne proti carovi. Proti možnosti vzniku demokraticky zvoleného parlamentu, ve kterém by byli v menšině. Pro připomenutí – pravděpodobně by zvítězila koalice dvou levicových uskupení – menševiků a eserů, což bychom mohli přirovnat k dnešní sociální demokracii a „venkovským“ socialistům. Volbám revoluce přesto zabránit nedokázala, a zatímco komunisté fakticky za pomoci střelby přebírali politickou moc, sešli se zvolení poslanci a začali připravovat ústavu.
Aby se to nepovedlo, nechal je Lenin 19. ledna 1919 rozehnat střelbou. Část poslanců uprchla, část byla postřílena. A teď ale stejně byla potřeba prosadit bolševickou moc v celém bývalém Rusku. Protože to nešlo s tak velkým nadšením, jak by si komunističtí bolševici přáli, skončilo to občanskou válkou, která si vyžádala odhadem 7-12 milionů většinou civilních obětí.
Protože se komunisté stále obávali, že by mohlo dojít k povstání a odporu, nechal Lenin zřídit ČEKU, tajnou policii, která začala likvidovat všechny potenciální odpůrce režimu – většinou bez jakéhokoli soudu. V jejím čele stanul Leninův věrný spolupracovník Dzeržinskij. ČEKA rozpoutala rudý teror a kromě bezprostředního vraždění pro odpůrce režimu zřizovala tábory – GULAGy. Jen během Leninovy vlády povraždila asi 200 000 až půl miliónu lidí. Když se objevily protesty proti popravám a krutému zacházení zejména s dětmi, Lenin poznamenal: „Ať psíčci buržoazní společnosti poštěkávají a kňourají nad utracením každého nežádoucího štěněte.“
Komunistická bolševická vláda byla tak nenáviděná, že 30. srpna, byl zastřelen náčelník petrohradské Čeky a o pár hodin později byl postřelený sám Lenin. Atentátnice byla mučena a o čtyři dny později popravena. Lenin přežil, i když nejspíš s trvalými zdravotními následky. Obojí se Leninovi stalo záminkou k rozpoutání další vlny teroru, při které bylo během krátké doby popraveno 60 000–200 000 lidí.
Lenin ale intenzívně pracoval na realizaci Marxova plánu na světovou revoluci. Na to konto odmítl mírovou smlouvu ze Sevres, která zaručovala nezávislý stát Ukrajincům a kavkazským národům (Gruzíncům, Azerům, Arménům a Kurdům). Ukrajinská vláda, která se začala formovat už za první války, vůbec nedostala šanci. Na Kavkaze se Lenin spojil s Tureckem. Nejdřív komnunisté vpadli do Gruzie, kde nechal Lenin vystřílet zdejší parlament, pak na bratrské „pozvání“ azerských soudruhů vpadla do Azerbajdřánu a odtud do Arménie – přičemž souběžně napadlo Arménii Ataturkovo Turecko. Po porážce Arménie sepsal s Tureckem Karskou dohodu, ve které legitimizoval předchozí genocidu Arménů a západní půlku Arménie přenechal Turecku (je okupovaná dodnes), stejně jako se s Tureckem dohodl, že nepodpoří vznik samostatného státu Kurdů. Leninova aktivita na Kavkaze a a Ukrajině je mimochodem dodnes ohniskem napětí a velké historické křivdy.
Lenin inicioval vznik komunistické internacionály a v řadě zemích Evropy podpořil místní komunistické skupiny a pomohl jim připravit a provést pokus o protivládní puč. Vznikla tak „sovětská republika“ na pomezí Maďarska a Slovenska (kterou rozehnala československá a rumunská armáda), došlo k pokusu o komunistický puč v Itálii, který jako reakci vyvolal vznik nejdříve domobran a později Mussolinim vedené fašistické armády, došlo k několika zcela neúspěšným pokusům o puč ve Francii a především v Německu. Podobně jako v Itálii, činnost Thalmanem vedené komunistické strany v Německu jako reakci vyvolala budoucí podporu nacistům.
Souběžně, aby mohl tyto pučisty přímo podpořit, vyslal komunistickou rudou armádu proti Polsku. Polsko mělo být proměněno na další socialistický satelit a z Polska chtěl Lenin pokračovat vpádem do Německa. Což mu překazila statečná obrana Poláků, kteří ubránili Varšavu. Celé to válečné dobrodužství si vyžádalo desítky tisíc mrtvých a opakované zplundrování velké části dnešní Ukrajiny a východního Polska. Poté Lenin pochopil, že se mu původní Marxův plán na světovou revoluci nepodaří realizovat a opravil ho ve smylu „vybudujeme komunistické režimy, kde to jde, a ke zbytku se vrátíme později“.
Čímž se rozešel s částí skalních marxistů a s Trockým, který o žádném „později“ nechtěl slyšet a vytvořil ideu „permanetní revoluce“ a ještě tvrdšího postupu k jakémukoli odporu. (To pro ty, kdo by chtěli hodného pána hledat v Trockém.)
Do roku 1920 komunisté násilím zlomili odpor kozáků. Odhaduje se, že bylo přímo zabito nebo odsunuto do Gulagů (a tam zavražděno) asi půl milionu kozáků a jejich rodinných příslušníků.
Katastrofální následky komunistické vlády se velmi rychle projevily v ekonomice, kdy se země propadala do hladomoru a chaosu. Došlo ke vzpouře krondštatských námořníků, což byli mimochodem do té doby nejfanatičtější zastánci komunismu a ke vzpouře je přivedl obyčejný hlad a zima. Tato vzpoura byla brutálně potlačena, ale mezitím si hladomor v Povolží vyžádal odhadem šílených 5 milionů obětí – a vyvolal další povstání venkovanů. I to bylo na Leninův příkaz utopeno v krvi a kolem 250.000 lidí bylo popraveno nebo odvezeno do Gulagu.
Poté se Lenin systematicky zaměřil na likvidaci církve. Nechal vyrabovat kostely a přímo vyzval k vraždění všech kněží. Z Leninových instrukcí Čece: „Čím větší množství reakcionářských kněží a reakcionářské buržoazie bude v této záležitosti zastřeleno, tím lépe.“ Při téhle vlně násilí byly zavražděny nejen tisíce kněží a mnichů, ale i do té doby přeživších příslušníků inteligence, nemluvě o nevratných škodách na movitých i nemovitých historických památkách.
Víc už nestihl. Zemřel v březnu 1924 na následky mrtvice.
A nastoupil Stalin a s ním pak hladomor na Ukrajině, řádění Ježova a Beriji… ale to sem nepatří. Nám stačí sečíst si bilanci, kterou jsme uvedli výše. Ta jde totiž celá na vrub Leninovi. Tomu hodnému pánu, co to myslel dobře.
