Prezidentská volba prý rozděluje společnost a kdo ví, jestli vlastně není špatně, aby tak důležitou věc rozhodovali hloupí občané… Nebo je to jinak?

Nebudu psát o volbách a kandidátech Budu psát o příčinách stavu, který dneska máme. Společnost České republiky je ostře rozpadlá na dvě skupiny. Ani ne tak podle jednotící myšlenky nebo ideologie, ale podle vnímaných hrozeb. Politická reprezantace – jejímž vrcholem je osoba prezidenta – není příčinou tohoto stavu, ale jeho produktem. Přestože důežitých hrozeb bychom mohli vyjmenovat mnoho, ty, které dělí společnost, jsou patrné z grafiky:Vnámání globálních hrozeb

Hrozby

Na jedné straně tu máme vnímání hrozby návratu komunistické totality, jak ji známe z předlistopadového období – které je spojené s růstem imperiálních ambicí putinovského Ruska. Ačkoli přísně vzato tyto dvě hrozby spolu nesouvisí. Sentiment po „starých dobrých časech reálného socialismu“ v mnoha lidech přetrvává, ať proto, že jde o skupinu občanů, kterým se za minulého režimu žilo snáz (že ne lépe, to už zapomněli) nebo skupinu mladých lidí, kteří starý režim nepoznali, a mají o něm nereálné romanticko-utopické představy.

Rusko možná tento sentiment využívá, ale současný ruský režim ve skutečnosti s komunismem ani reálným socialismem nemá nic společného. Kdybychom ho chtěli někam škatulkovat, měl by nejblíže k oligarchicko-fašistickému režimu, který je na hranici stavu, propadne-li se do klasické totality, nebo se zvrátí k demokratické cestě. Tak jak ji Rusko krátce zkusilo za Jelcina v devadesátkách. Trochu předbíhám, ale Rusko v současném světě nemůže být ani výrazným hráčem proti islámu, protože z evropských zemí má nejvyšší podíl muslimů (asi 17%) a pro nemuslimy nepříznivý demografický vývoj.

Druhá velká skupina společnosti vnímá (různou měrou) trojici odlišných hrozeb.

Z nich jmenujme nejdříve současný obrovský boom šíření islámu. Přičemž největším rizikem není jeho maličká extrémní odnož v podobě islámského terorismu, ale sama nábožensko-politická podstata islámu. Islám v sobě zakonzervoval ve svém jádru model ranně středověké tribální společnosti, která není kompatibilní se sekulárně demokratickou civilizací, kterou jsme v našem okruhu během staletí vybudovali my. Ukazuje se jako dlouhodobě nemožná koexistence obou myšlenkových světů. Buď evropská civilizace zůstane taovou, jakou ji známe – sekulární demokratickou s respektem vůči individuálním právům každého a shodným respektem k oběma pohlavím, nebo se převrátí do světa islámského. Přičemž demografický vývoj a migrační proudy posilují riziko druhé cesty, v některých zemích (třeba Švédsko nebo Francie) kriticky.

Čímž jsme u rizika dalšího – neřízené migrace. Do Evropy proudí statisíce lidí, kteří o životě v Evropě mají mizivé a zkreslené představy. Nepřicházejí se integrovat ani spoluvytvářet evropskou společnost, přicházejí ji převrstvit společností vlastní. Občanské války, před kterými malá část z nich utíká, ale jen přenesou do Evropy. Stejně jako pokles životní úrovně, zdravotní situace, zhoršení bezpečnostní situace – z toho omezování občanských svobod a zhoršení společnského klimatu.

Obě předchozí hrozby by byly zanedbatelné, kdyby nevycházely z reálné socialistické eurounijní politiky. A ta je spojena s trvale rostoucí byrokratickou zátěží, ze sublimací občanských práv a svobod, zyšováním přerozdělení a umlčování opozice nálepkováním. Import imigrantů závislých na přerozdělení je přitom pro levicovou eurounijní politickou elitu výhodný, protože si v nich přivážejí své budoucí voliče a imigrace bude dál vychylovat jazýček na miskách vah směrem k levici – dokud se nezačne společnost i na úrovni politiky štěpit na víceméně sekulární evropskou versus islámskou. Reálně dnes už velmi obtížně vysvětlíte dnešní generaci 20+, jak vypadala svobodná společnost v devadesátkách, kdy se narodili. Unijní systém buduje novou výrazně levicovou totalitu pod praporem zvyšování „dobra“ a ražení ušlechtilých cílů.

Všechny tyto hrozby jsou přitom reálné. I když možná nejsou všechny stejně akutní a nejsou všechny stejně nebezpečné.

Důsledky v rozpadu společnosti

Otázka je jejich vnímání společností. Většina společnosti vnímá jen jeden jejich okruh a druhý přehlíží. Ten průnik je nejspíš ještě menší než ukazuje infografika. Přestože ve zdravé společnosti by naopak největší díl společnosti představovali ti, kdo víceméně hrozby sdílí a liší se spíš jen v tom, jakou prioritu kterým přiřazují.

Přičemž se denně setkáváme s tím, že ti, kdo nevnímají hrozby spojené s nárůstem byrokratické moci unie velmi nevybíravě ostrakizují ty, kdo daný okruh hrozeb vnímají. Obecně rozšířený mýtus je, že Unii-Islám-Migraci odmítají jen lidé nevzdělaní, hloupí, venkované, důchodci – zatímco ti vzdělaní pochopili, že Unie je skvělá se vším všudy.

Má to konotaci stojící za drobnou odbočku. Mladí lidé, zvláště ti s humanitním vzděláním a posléze zaměstnáním ve státní správě a světě NNO, větší měrou (aspoň zatím) inkasují výhody systému Jezdí s Erasmem studovat do zahraničí, získávají pracovní pozice v rostoucí úřednické vrstvě a NNO atd. Naopak například pro OSVČ tento systém znamená jen houstnoucí řetěz povinností a trvalý nárůst zátěže. Střední třída je unií drcena ekonomicky, eticky i společensky. Míra, jakou člověk z podstaty své práce přispívá do daňového systému, nebo z něj čerpá, významně ovlivňuje jeho vnímání společenské reality.

Názorová různost je přitom přirozená a potřebná. Umrtvená debata o příčinách těchto postojů, je katastrofální. Pro zastánce unie a jejího socialismu jsou „ti druzí“ nácky, fašouny, hlupáky, s nimi se nevyjednává, média která tyto názory prezentují, je správné vytěsnit z veřejného prostoru, protože za tím vším stojí Putin. Na sociálních sítích se bojuje likvidací profilů, banováním, mazáním z přátel, dnes už ostrou cenzurou, voláním poopravdové všudyřítomné ruce  cenzora vybraného „těmi správnými“. Protože „ti jejich“ nemají názor, ale zjevenou Pravdu. Zatímco „ti druzí“ jsou pomýlení a nezaslouží si než zesměšnit a vytěsnit z veřejného prostoru, v lepším případě laskavě převychovat – za státní peníze vedenými kampaněmi a správně formulovanými průřezovými tématy vzdělávacích plánů.

Smutný fakt je, že ti, kdo nejvíc volají po lásce a proti komunismu, vlastně nejurputněji kormidlují společnost do socialistické totality, o které jsme si mysleli, že už je pryč. Totality kde se třídí správný a nesprávný politický postoj, kde je velmi vysoká míra ekonomického přerozdělení (je přece třeba financovat tolik dobrých a potřebných věcí!), rozhodují komise a úředníci a osobní a občanské svobody jsousprostým slovem. Bohužel hlavním městem takového režimu dnes není Moskva, ale Brusel. A politickým mainstreamem dnes není pravice nebo levice, ale dva silné velmi výrazně levicové proudy, které bychom mohli označit za „staré“ komunisty a „mladé“ probruselské neomarxisty.

Všimněme si, že reálná pravice je dnes okrajovou – a i dva kandidáti do druhého kola to dokazují. Dva zřetelně a výrazně levicoví kandidáti. Stejně jako třetí, čtvrtý a pátý. Pravicový volič má v tuhle chvíli na výběr jestli podpoří „nové“ nebo „staré“ komunisty. Anebo to odmítne, protože nechce dodávat svým hlasem legitimitu ani jednomu. Čímž bude napadán za to, že nepodpořil „menší“ zlo. Ale ono žádné menší zlo není. Reálně tu bohužel máme skupinu vnímající jedno zlo a nevnímající druhé – anebo naopak.

Je mezi kandidáty rozdíl tedy aspoň v tom, že jeden podporuje slabé a utickované, zatímco druhý lidská práva ignoruje? Pravda je velmi smutná. Jeden kandidát nechce vidět, že komunisté v Tibetu porušují lidská práva, druhý nemá ani představu o tom, jak moc se porušují lidská práva v celé řadě islámských zemích. Tibeťané nebo Albánci v Kosovu mají právo na sebeurčení, jenže pak je nepříjemná otázka, proč ho nemají Katalánci, Rusové na východní Ukrajině nebo Kurdové. Ano, Tibet je okupovaný. Jenže to Kurdistán, západní Arménie, západní Sahara nebo Papua také. A mohli bychom pokračovat s velmi dlouhým seznamem. Hlasatelé Dobra projevují značnou nekonzistenci. Ano, pomozme respektování lidských práv – ale to znamená na celém světě stejným metrem. A podobných štěpících hran najdeme řadu. Tak se pracuje s mediáními kýči jako Tibet, práva LGBT menšin a mnoha dalšími.

V takhle dichotomicky rozštěpené společnosti se odehrávají prezidentské volby. Že prezident reálně nemá skoro žádnou pravomoc něco změnit ani v jednom směru, je vedlejší. Vpodstatě, přísně racionálně vzato bychom k tomu mohli přistoupit zcela bez emocí. Prezident reálně náš život ovlivní méně než náš nákup na víkend. Ale většina lidí propadne hysterii, mění si na Facebooku profilovky, maže přátele kvůli odlišnému názoru, aktivizuje své okolí (paradoxně shodnou sociální bublinu). Pro společnost jde o demonstrování politické moci jedné nebo druhé skupiny. Ať už dopadnou volby jakkoli, společnost bude rozdělená dál. Mimochodem představa prezidenta, který jako jakési božstvo stmeluje společnost, je úplně zcestná. Nikdy jsme takového neměli a nikdy takového nemůžeme mít. Každý prezident, který bude mít nějaké názory a postoje a bude je prosazovat, bude společnost dělit. Společnost by mohl nedělit prezident, který je všem ukradený. A takového si nepřeju – doufám, že ani čtenáři.

Jediné k debatě bude, jestli se společnost bude dál odsouvat od sebe a bude se nálepkovat, budou se mazat profily, cenzurovat média, precizovat korektnost vyjadřování, aby pokud možno neobsahovalo myšlenku, nebo jestli spolu ty dvě skupiny společnosti začnou komunikovat. A ke komunikaci je potřeba respekt a porozumění. Nemusí to znamenat souhlas. Komunikace také neznamená „ty druhé“ vychovat, správně poučit a vzdělat (svůj názor jistě mají jen proto, že to ještě nepochopili). A už vůbec není akceptovatelné jeden pohled na svět nařídit jako součást vzdělání nebo státem placené propagandy. Prezident nemůže spojovat svými (ne)názory. Ale měl by komunikovat. Stejně jako všichni ostatní. Zavřít se do své názorové bubliny je snadné, ale k ničemu.  Pokud druhému dávám najevu, že je hlupák, zločinec, nevzdělanec – protože jinak by své názory nemohl zastávat, žádná komunikace neprobíhá. Jen se připravuje občanská válka.

SaveSave

SaveSave

SaveSave

1110 Celkem čtenářů 1 Dnes čtenářů
https://sedmavlna.cz/wp-content/uploads/2018/01/hrozby-1024x587.jpghttps://sedmavlna.cz/wp-content/uploads/2018/01/hrozby-150x150.jpgTomášEsejeSpolečnostVšechny rubrikykomunismus,občanská společnost,prezident,rozpad společnosti,společnostPrezidentská volba prý rozděluje společnost a kdo ví, jestli vlastně není špatně, aby tak důležitou věc rozhodovali hloupí občané... Nebo je to jinak? Nebudu psát o volbách a kandidátech Budu psát o příčinách stavu, který dneska máme. Společnost České republiky je ostře rozpadlá na dvě skupiny. Ani ne tak podle...Tomáš Houška - blog o hlavně budoucnosti, i když občas k ní docházíme přes historii