>Máme pětisté padesáté výročí návratu diplomatické mise Jiřího z Poděbrad po Evropě. V Poděbradech probíhají oslavy této události, což je hezký způsob, jak podobné výročí uchopit. A všude se píšou úvahy o tom, jak předešel dobu a snažil se založit vlastně Evropskou unii, jen o pár století dříve. Je to rozšířená představa. Ale je pravdivá?

O Jiřím z Poděbrad si ze školy asi pamatujeme, že byl kališník a přesto se stal jednomyslně zvoleným panovníkem. Občas se dodává, že po něm nastupovali už jen cizáčtí králové, kteří k nám vlastně vůbec nepatřili. Jenže není pravda ani jedno.

Jiří se do vysoké politiky dostal během doznívání husitských válek, je pravda, že byl kališníkem, ale patřil k „umírněnému“ křídlu, tedy k odpůrcům Táboritů – je pravděpodobné, že se v mládí účastnil bitvy u Lipan – na straně vítěze. V následujícím období vypočítavě a cynicky lavíroval mezi nejrůznějšími proudy a budoval své mocenské postavení.

Po smrti císaře Zikmunda se legitimním králem stal jeho zeť Albrecht II. Habsburský, manžel jediné Zikmundovy dcery Alžběty. Právně bylo nástupnictví ošetřeno jak při svatbě, tak vlastně už dávno před tím – ve Vyšegrádské smlouvě, kterou kdysi inicioval Jan Lucemburský. Jenže v Čechách byl mocenský chaos a Albrecht by ho mohl vyřešit jedině silným bouchnutím do stolu za pomoci vojenské síly. Neudělal to proto, že jako prioritu (správně) vyhodnotil válku s Turky a odjel bojovat na Balkán. Bohužel tam zemřel a dědicem se stal jeho syn Ladislav Pohrobek. Ladislav byl tedy po mámě Lucemburk, po tátovi Habsburk. Jak vypovídá jeho přídomek, králem se stal hned při narození a tedy neuměl a nemohl své dědictví obhájit.

Učebnice často říkají, že Jiří byl zemský správce, který zájmy Ladislava Pohrobka chránil. Pravda je ale trochu jiná – Jiří se probojoval do čela skupiny šlechticů, kteří královskou moc dokonale privatizovali a zpočátku dědický nárok Ladislava zcela odmítali. Až později, když hrozilo, že vypukne další kolo občanské války, našli tento kompromis.

Když Ladislav zemřel, byly legitimními dědici trůnu Ladislavovy sestry – Anna (vdaná za sasského vévodu Viléma) a Alžběta (polská královna a litevská velkovévodkyně vdaná za krále Kazimíra Jagellonského). Další v pořadí byl Ladislavův strýc Fridrich Habsburský. Jenže ani jeden z nich nedisponoval vojenskou silou, aby od moci odstavili Jiřího z Poděbrad, a tak s výjimkou Fridricha na trůn rezignovali. Česká šlechta zvolila Jiřího opět jako kompromisní dočasné řešení: Jiří nezískal dědičný královský titul a vlastně se jen v čase odložila debata, jestli trůn zdědí Jagellonci nebo Habsburkové – přičemž obě rodiny měly tento nárok jak díky Lucemburské krvi v žilách, tak díky Vyšegrádské smlouvě.

Jiří z Poděbrad se stal tedy králem díky velikému kompromisu a potlačení všeho, co se vymykalo nejracionálnějším a svým způsobem nejstátotvornějším přístupům. Legitimnější kandidáti na trůn mu ustoupili, aby umožnili návrat Čech k míru. Jiří se přitom zejména katolické části panstva zavázal k mnoha ústupkům, které nejspíš nikdy nechtěl plnit – a ani neplnil. Velmi rychle se proto s katolickou šlechtou dostal do konfliktu, a ten poznamenal celou dobu jeho vládnutí. A mimo jiné vyústil v situaci, kdy velká část šlechty zpochybnila legitimitu jeho královského titulu. Pro formát blogu není dost místa na detaily, ale pro dnešní výročí je tohle právě ta klíčová informace.

Za této okolnosti totiž Jiří opravdu potřeboval, aby jeho královský titul potvrdila aspoň nějaká autorita v cizině. Proto vypravil diplomatickou misi, do jejíž čela se postavil Lev z Rožmitálu, Jiříkův švagr. Myšlenka na jakousi všekřesťanskou koalici, která by mohla odolávat osmanské hrozbě na jednu stranu byla velice lákavá a svým způsobem potřebná. Ale ani Jiří nebyl tak neuvěřitelně naivní, aby si myslel, že něco podobného může vzniknout, natož že by on sám, kterého nerespektuje ani domácí panstvo, mohl takové koalici postavit do čela. Ale to ani nebyl skutečný cíl poselstva. Skutečný cíl byl politicky velice chytrý: Šlo mu o to, aby s ním o této myšlence okolní panovníci začali aspoň polemizovat. Protože i odmítavé stanovisko, které by mu poslali s respektem k jeho královskému majestátu, by bylo oním potřebným diplomatickým uznáním věcí v Českém království.

Výsledky mise byly nejednoznačné. Na jednu stranu se povedlo dát v Evropě vědět, že České království je země, kde nejedí malé děti a patříme do okruhu západní civilizace – což byla zcela protichůdná informace než ta šířená katolickou církví. Zpropagování naší země a navázání mnoha kontaktů bylo tedy úspěšné. Ona mise byla skutečně hlavně projektem propagandistickým, jen okrajově politickým. Že nevznikne žádná evropská federace ani koalice, to bylo jasné předem, a ani Jiřímu to nepřineslo žádné zklamání. Zklamáním ovšem bylo, že nikdo z evropských panovníků nepřistoupil na Jiřího hru. Nedostal totiž žádnou oficiální odpověď, kterou by doma mohl operovat v tom smyslu, že by se měl oč opřít a říci „Vidíte král ten a ten mě bere vážně, tak mě vážně koukejte brát i vy.“ Výjimkou byl francouzský král, který byl ochoten misi vzít jako výchozí bod budoucího jednání.

Ještě jeden přínos ovšem mise měla: Z cest vznikl skvělý cestopis „Z Čech až na konec světa“ – který se dobře čte i s odstupem pěti a půl staletí.

Vláda Jiřího z Poděbrad byla tedy komplikovaná i nadále, a přes opakované války s Uhry se reálně vztahovala na Čechy a ještě necelé. Moravu i Slezsko ovládl Jiříkův zeť, uherský král Matyáš Korvín. Země Českého království opakovaně sjednotili až Jagellonci. Jejich nárok na český trůn Jiří moudře akceptoval.

Nebylo by fér vidět v něm jen oportunistického chlapíka, který se pokusil založit královskou dynastii. V té části Čech, kde vládl, nevládl špatně. Ale je fér vnímat, že na trůn dosedl popřením práv skutečných dědiců, a že reálně se mu nikdy nepovedlo vládnout v celém království. A stejné je to s jeho misí. Její motto znělo hezky, ale o to nikdy nešlo. Jiřímu šlo o potvrzení jeho vlastní svrchovanosti. Výsledek mise měl být především informací pro domácí politickou opozici. Operovat touto misí s odkazem na to, jak předstihl dobu a vlastně chtěl budovat cosi jako Evropskou unii, je opravdu úplně mimo realitu. Nechtěl. Měl rozum.

Původně publikováno na: https://houska.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=410162

2280 Celkem čtenářů 6 Dnes čtenářů
https://sedmavlna.cz/wp-content/uploads/2017/01/Georg_of_Podebrady.jpghttps://sedmavlna.cz/wp-content/uploads/2017/01/Georg_of_Podebrady-150x150.jpgTomášEsejeHistorieVšechny rubrikyeu,evropská unie,historie,středověk>Máme pětisté padesáté výročí návratu diplomatické mise Jiřího z Poděbrad po Evropě. V Poděbradech probíhají oslavy této události, což je hezký způsob, jak podobné výročí uchopit. A všude se píšou úvahy o tom, jak předešel dobu a snažil se založit vlastně Evropskou unii, jen o pár století dříve. Je...Tomáš Houška - blog o hlavně budoucnosti, i když občas k ní docházíme přes historii