České houfnice v Azerbajdžánu. Na koho asi budou střílet?

No ano. Budou střílet na Armény v Karabachu. Že tam není válka? Ale kdeže. Na velikonoce 2016 tam Azerbajdžán útočil tanky a bitevními vrtulníky a obyvatele nejbližší příhraniční vesnice, kteří nestačili včas uprchnout, azerbajdžínští vojáci vyvraždili stylem, za který by se nemusela stydět komanda SS.

Narazil jsem dokonce na pár reakcí, že je to dobře, protože pomůžeme osvobodit, nebo vrátit Azerbajdžáncům Karabach. Pravda, reagovali tak nejspíš lidé, kteří o regionu tušili maximálně, že je někde na východě. Ale že někdo může na věci nahlížet takhle, mě inspirovalo k aspoň základní informaci, oč jde.

Pojďme vystopovat, jak to vypadalo v historii.

Azerbajdžán se na mapě objevuje poprvé v 11. století. Tehdy se daly do pohybu kmenové svazy Oghuzů (Turků) do té doby žijících ve Střední Asii. Seldžučtí Turci ovládli Bagdád, přisvojili si titul chalífy a vpadli i do Palestiny. Menší kmenový svaz Azerských Turků se v té době usadil jižně od Kavkazu. Panství Seldžuků se brzy rozpadlo, ale Azeři už zůstali.

Ještě v 18. století je najdeme na pomezí Arménie a Persie (Hranice Perského impéria jsou zde značeny žlutě). Z dnešního hlediska je zajímavé podívat na další historická fakta. Erzerum leží v západní Arménii. Kurdistán ještě nesahá k jezeru Van. Baku je ještě arménské. Což je pravda částečná – bývalo to hlavní město Albánského knížectví, a to bylo etnicky poměrně pestré. Tvořili ho příslušníci několika menších kavkazských etnik, včetně Arménů. Šlo o křesťanský stát s velmi silným arménským vlivem. Kdybychom to českému čtenáři zkusili nějak velmi velmi hrubě připodobnit – tak jako České království tvořily země Čechy, Morava a Slezsko a za Lucemburků Lucembursko, Arménii tvořila Západní Arménie (jádro státu), východní Arménie, Albánie a Kilikie (vzdálenější enkláva na pobřeží Středozemního moře).

V 18. století byla Západní Arménie a Klikie pod nadvládou Osmanské říše, Východní Arménie včetně kavkazské Albánie pod nadvládou Perské říše. A Persie ovládala i Azerbajdžán. Jak z mapy vidíte, je mnohem jižněj, než byste ho dnes hledali.

Během 19. století východní Arménii ovládlo carské Rusko. A začal pomalý migrační produ Azerbajdžánců na sever. Přestože jsou šíitší muslimové jako Peršané, od počátku byl jejich vztah napjatý, protože v době seldžucké vlády se jak Seldžuci tak Azeři vehementně snažili poturčit obyvatele obsazených území – a Peršané jim to nezapomněli.

Ke konci 19. století migrace spojená s populačním boomem Azerů způsobila existenci „Nového Azerbajdžánu“. Ten ležel severovýchodně od „Starého“ , zhruba od Baku na jih. Demografický vývoj naavíc směřoval k tomu, že v tomto „Novém Azerbajdžánu“ i někdejší historické Albánii se Azeři stávali majoritním obyvatelstvem.

Velký zvrat přišel v roce 1908, když v Turecku zvítězila ultranacionalistická islamistická Mladoturecká strana a začala razit myšlenku vybudování „Velkého Turecka“, říše všech Turků. Jakkoli byla tahle vize nereálná, odstartovala masakry všeho netureckého obyvatelstva. Na území Osmanské říše došlo v roce 1915 ke genocidě Arménů, Řeků a Pontů. Jenže klid nebyl ani na území „Nového Azerbajdžánu“, přestože šlo o území kontrolované carským Ruskem. Ve všech oblastech s výrazným podílem azerského obyvatelstva propukly pogromy a hromadná vraždění Arménů, které způsobily útěk přeživších z pobřežních oblastí do hor. V Baku a dalších městech tak získali majoritu Azeři.

Následovalo několik překotných let a snah situaci normalizovat, o kterých píšu v minulém článku. Bohužel vyústily koordinovaným vpádem Leninových bolševických armád ze severu a Ataturkových ze západu.

Arménům zůstala menší část východní Arménie. Celou západní Arméni, včetně hlavního města Van obsadili Turci a Kurdové. Na území „Nového Azerbajdžánu“ Lenin ustavil Azerbajdžánskou SSR a přisoudil jí rozsáhlé oblasti obývané po celé historické období Armény.

V roce 1923 je vše korunováno smlouvou v Lousanne, která vyhovovala především zájmům západních mocností, které si rozebraly vliv nad ropnými poli kolem Perského zálivu, a také Ataturkovi a Leninovi.

Kurdům upřela právo na vlastní stát, ačkoli jim ho zúčastnění celou dobu slibovali. Arménům sebrala naprostou většiinu jejich země – když už jsme nahoře připodobňovali k historickým zemím Koruny České, stalo se něco, jako kdyby z českého státu zbyla jen Morava s hlavním městem v Olomouci, a na Prahu nebo Říp jsme koukali jen dalekohledem přes hraniční ostanaté dráty. V této době má kromě mnoha jiných sporů kořeny spor o Karabach. Zatímco z oblasti Karrs a Nachičevan Arméni uprchli, v Karabachu zůstali po celou dobu Sovětského impéria.

Změnilo se to v roce 1994, kdy se Sovětsý svaz rozpadl a nastala příležitost opravit aspoň některé šílenosti způsobené Karrskou a Lousannskou smlouvou. Po krátké době tak Arméni z Karabachu vybojovali nezávislost na Azerbajdžánu. Po mezinárodním nátlaku se Karabach nestal součástí Arménské republiky, ale vytvořil vlastní Karabašskou republiku, kterou většina zemí považuje za samozvanou.

Od té doby se vleče neomluvitelný stav, kdy svět ohánějící se právy na sebeurčení mluví o „okupaci“ a odmítá uznat příslušnost Karabachu k Arménii. Ačkoli jde o historické území Arménie a je (a vždy bylo) kontinuálně obývané výhradně Armény. Na hranicích s Azerbajdžánem tu panuje stav trvalé latentní války. Za tichého přihlížení všech zemí, včetně české reppubliky. Karabach prostě není okupovaný, naopak, Karabachu se povedlo se od azerské okupace osvobodit.

Jak je možné, že k nám přitékají informace tak divně pokroucené? Vnímejme, jak probíhá v Barceloně boj za referendum o národním sebeurčení, či jak stejné referendum proběhlo v Kurdistánu. A jak absurdně západ pomohl Albáncům v ukradení Kosova.

Jeden z důvodů je banální: Peníze. Azerbajdžán má ropu. I Česká republika ji kupuje. A za peníze z ropy si azerbajdžánští politici kupují politiky západních zemí, včetně ČR. Možná si uvědomíte, že jedna taková kauza nedávno praskla. I když odhalila jen střípek, docela to stačilo.

Druhý důvod je vojenský. Azerbajdžán je pod ochranou Turecka. A Turecko je člen NATO. NATO se tedy k Azerbajdžánu chová, jakoby šlo o dobrého spojence. I Česká republika se tak chová.

Třetí důvod je islám a jeho vliv na půdě OSN. Azeři jsou muslimové, Arméni jsou křesťané. Na půdě OSN se proto nepovede prosadit žádná opatření chránící Arménii. V tom je postavení Arménie velmi podobné postavení Izraele.

A vrátím-li se k těm houfnicím – zachytil jsem komentář, že do rukou Al Kaidy jsme je neprodali, tak co. Ve skutečnosti v tom není velký rozdíl. Prodali jsme je agresívnímu islámskému státu, který s nimi napadne Arménii. Jestli je to jenom pouhý obchod a peníze nesmrdí? No to opravdu nevím, tyhle budou rozhodně brzy umazané od krve.