Knížecí vyvražďovačka
Když se mluví o masakru mezi politickou elitou, kdy jedna knížecí rodina vyvraždí druhou, zní to dnes jako cosi strašně drastického a současně vzdáleného. Jakoby se během historie změnilo něco jiného než forma. A přečteme-li si Shakespeara, ztratíme i mindrák z toho, že by to byla naše národní specialita. Nebyla. I když Přemyslovci v této disciplíně patřili k přeborníkům. Konečně, proto zůstali u moci.
Letos máme 1.000 let výročí od jedné podobné řežby. Její průběh byl celkem tuctový, ale účastníci nikoli a jejich příběh mě zaujal.
Ze školy si asi většina lidí vzpomene, že Přemyslovci nechali vyvraždit „konkurenční“ knížecí rodinu Slavníkovců, z níž přežil jediný – svatý Vojtěch. Paradoxem dějin je že se událo za Boleslava II., kterému přisoudili přídomek „Pobožný“. Vraždění Vršovců už hodně zavál čas, neb z této rodiny nepochází žádný světec. Ale kdože byli Vršovci?
Boleslav I. během své vlády zásadně změnil charakter vlády v českém knížectví. Zatímco jeho bratr Václav zůstával čímsi jako předákem mezi kmenovými knížaty, Boleslav kmenová knížata zlikvidoval, jejich hradiště zabavil a k jejich správě dosadil své zasloužilé družiníky. Něco jako nejstarší šlechtu. U nich bylo jasné, že jejich moc pochází od Boleslava a jsou mu zavázáni a tedy v žebříčku lenních vztahů podřízeni.
Přetrvaly dvě výjimky – Slavníkovci a Vršovci. Tedy až do září 995, kdy oddíly Vršovců – ať už na popud Boleslava, nebo jen s jeho souhlasem – zaútočily na Libici a Slavníkovce povraždili. A Vršovci se zmocnili velké části jejich panství. Ke konci 10. století tak existovalo knížectví Přemyslovců, ale jižní a východní Čechy ovládali Vršovci, jejichž moc nebyla řádově o moc menší než moc přemyslovská. Kde bylo jejich původní sídlo, o tom se vedou debaty a asi nikdy už to nezjistíme, po vyvraždění Slavníkovců se usadili nedaleko Litomyšle na hradišti Vraclav.
Boleslav III. byl paranoidní opilec a nejvíce se bál vlastních bratrů. Aby ho nemohli ohrozit, nechal Jaromíra vykleštit a Oldřicha zavraždit, což se naštěstí nepovedlo. Jaromír uprchl k císaři. Přeživší Vršovci zorganizovali v Čechách povstání a pomohli Jaromírovi v uchopení vlády. Nějakou dobu byl v Čechách chaos a vystřídali se u moci jak Jaromír, tak jeho bratranci Boleslav Chrabrý a Vladivoj. Ani ten ale nebyl žádnou spásou, v roce 1003 se pravděpodobně upil k smrti. Pak se na nějakou dobu vrátil Boleslav III., kterého do Prahy dosadil Boleslav Chrabrý.
A coby paranoidní opilec se začal mstít. Uspořádal velkolepou masopustní hostinu a pozval na ni všechny velmože země. Plán byl prostý – během hostiny do síně vpadli Boleslavovi ozbrojenci a povraždili neozbrojené hosty. Spouštěcím signálem byla první vražda, první obětí – byl vlastní Boleslavův zeť, právě z rodu Vršovců, kterému sám Boleslav rozťal hlavu. Ale několik členů rodiny Vršovců tohle krveprolití přežilo, protože nebyli přítomni.
Ti přeživší rozpoutali proti Boleslavovi povstání a pomohli na trůn Jaromírovi. A dostali se opět mezi nejvyšší nobilitu země. Tedy právě do roku 1014. Tehdy se vlády řekněme vojenským převratem zmocnil Oldřich a nezachoval se o moc laskavěji než jeho nejstarší bratr – Boleslava III. nechal oslepit a všechny spojence Jaromíra povraždit. Mezi nimi na prvním místě všechny Vršovce. A pak také nechal povraždit celé poselstvo od německého císaře a poté od polského krále. Inu, Přemyslovec.
Ale zpět k Vršovcům – ani druhé masopustní vraždění roku 1014 nebylo důsledné. Zavražděn byl lídr rodu Božej a většina rodiny. Nebuďme prosím překvapeni, že včetně žen a dětí. Vršovci sice zmizeli z dvorního okruhu, ale ne navždy. Víme, že přežil jediný – Smil.
Kam zmizel Smil nevíme, ale ve druhé půlce 11.stol. už se v Praze na knížecím a později královském dovře objevuje (snad Smilův syn) Mutina a znovu se dostává do nejbližšího okruhu kolem panovníka. Mutina se postupně stal tajemníkem a čímsi jako kancléřem Břetislava II.
Ovšem po nástupu Svatopluka na trůn došlo k dalšímu vraždění (tedy už třetí) 26. 10. 1108 přímo v sídle Vršovců, Vraclavi. (Kupodivu opět nedůsledné) Záminkou byla nespolehlivost Mutiny, ale skutečným důvodem téměř jistě jen potřeba Svatopluka zbavit se nejmocnějších velmožů spojených s Břetislavem a upevnění politické moci. Opět byli pobíjeni nejen muži, ale i ženy, starci a děti. A Vršovci opět zmizeli z historie. Opět přežila jediná rodina, jejíž hlavou byl Vršovec – Dětřich – a opět nám na nějakou dobu úplně mizí ze zorného pole. Ale o generaci později se opět jako Fénix znovu objevují – Vršovec Nemoj se stal správcem v Litoměřicích a kolem roku 1160 i královským komorníkem.
Mnohem zajímavější jsou osudy moravské větve Vršovců (Dětřichoviců). Hruta – snad syn nebo vnuk Dětřicha se usadil na Moravě a potomci Hruty si nadále neříkali Vršovci, ale Hrutovici. Nejvíce proslul Dětřich Hrutovic (syn Hrutův), který byl v letech 1225-32prokurátorem znojemské provincie. Hruta měl evidentně řadu potomků a založil takvelmi rozvětvený šlechtický rodový klan, kam patřily rody z Bítova, z Boleradic, z Branišovic, z Bukoviny, z Holštejna, z Huzové, z Kněžic, z Loučky a z Újezda. Jejich původní domény se nacházely na Znojemsku a Bítovsku. Později se ale některé větve rodiny usídlili, jak slyšíme z přídomků, i jinde.
Nejvýznamějšími z nich se postupně stala rodina usazená v městečku Huzová a nedalekém hrádku Mutkov. Pavel z Huzové to na konci 13.století dotáhl na post moravského zemského podkomoří. Jeho synové Pavel a Vok už byli natollik zámožní, že si nedaleko postavili hrad Sovinec a od roku 1322 už se psali jako páni ze Sovince a z Huzové.
Páni ze Sovince pak patřili mezi nejváženější moravské šlechtické rody po 14. až 16. století, byť s různými přemety. Koncem 16. stol. ale zchudli a přestali se účastnit zemských sněmů. A jejich potomci se postupně změnili v „obyčejné“ sedláky na Uničovsku a Vsetínsku.
Zpět k té příhodě z roku 1014. Možná si uvědomíme paradoxy historie. Zdalipak by Svatopluka napadlo, že rodina, kterou se chystá zprovodit ze světa, tu bude ještě několik století poté, co jeho vlastní potomci sejdou ze světa rukou vrahů? Můžeme si pomyslet něco o Božích mlýnech.
Mně na tom příběhu přijde nejzajímavější jeden fenomén, mnohokrát potvrzený: Šlechtické rodiny se nezřídka ocitaly v tristních situacích, často zcela bez prostředků smeteni do pangejtu – a dokázaly se z něj opět dostat. Příběh téhle rodiny je totiž jen jeden z mnoha podobných, byť tady ho vnímáme zostřeně. Schopnost vstát z popela patří mezi několik jednotících schopností šlechtických rodin. Podobné příběhy totiž historie zná po celé Evropě a možná bychom zůstali v šoku, kdybychom zjistili rodinné linie dnešní politické elity v Evropě. A tak si na závěr dovolím krok stranou, krok který se už zdaelka netýká jen rodin šlechtických, ale všech:
To, co nobilitu dělá nobilitou, není zděděný majetek, ani zděděné či vyprotéžované postavení, ale vzorce hodnot a chování. Netlučte mě, že to zní moc pateticky, není to patetické, ale zcela racionální. Naši předci nebyli prostě jen těmi „před námi“, nebyli dokonce ani těmi, kdo něco vytvořil a nám to spadlo do klína, ale byli těmi, kdo nás – byť někdy na vzdálenost mnoha generací – naučili elementárním hodnotám. A to, že jsme po nich zdědili jimi vytvořené materiální statky (obce, města, státy) je jen vnějškovým projevem toho důležitějšího: Zdědili jsme schopnost tyto hodnoty užívat a především vytvářet. Samozřejmě nikoli samospádem, automaticky: Naši předci nám tuto schpnost podali a my jsme jejich lekci přijali.
A je naším závazkem vůči těm, kdo tu budou mnoho generací po nás, že jim nejen předáme tu zemi v lepším stavu, než v jakém jsme ji převzali od těch před námi, ale že je naučíme, jak se to dělá. Naši předci to těch posledních 1.000 let dělali, proto jsme tu my a máme možnost pokračovat. To, že jsme na své předky hrdí a uvědomujeme si své kořeny, nám dovoluje pokračovat v jejich díle a dává předpoklad k tomu, že naši potomci jednou budou moci být hrdí na nás.
Zdroj: http://houska.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=390459
Napsat komentář