432 Hz aneb božská frekvence průměrného pomeranče
Jedna z nejmarnějších cest, jak se pohádat s hudebníky, kteří hrají starou hudbu, je zeptat se: „A proč neladíš na 432 Hz?“ A zkuste jako muzikant něco vysvětlovat.
Schytáte výklad o harmonii vesmíru a léčivé vibraci zeměkoule. Tu a tam někdo přidá i plochou Zemi a chemtrails. A někde mezi tím stojí muzikanti, kteří si jen unaveně povzdechnou a ladí podle toho, co jim vyhovuje – nebo co řekne dirigent.
Co říkají staré manuskripty, potažmo přímo nálezy dochovaných nástrojů?
Máme vyobrazené harfy a lyry z Mezopotámie, krásné kousky ze 3. tisíciletí př. n. l. Struny mívaly ze střívek, hedvábí, rostlin. Devět, deset strun, někdy víc, někdy míň. Vypadá to elegantně – jenže nikde žádná digitální ladička.
Máme i tabulky z Ugaritu a Nippuru, které jsou docela na férovku prvními pokusy o hudební teorii. A překládat je bylo čiré peklo, vám povim. Sedm tónů, pojmenovaných išartu, kitmu a podobně. A ano, je to v zásadě něco jako stupnice. Ale ne, fakt to neznamená, že intervaly v ní jsou rozložené stejně jako na moderním piáně a že už tehdy mudrci věděli, že a’ má vibrovat přesně na 432 Hz, protože jim to našeptával vesmírný šaman. Dokonce ani neznali naše temperované ladění, intonovali modálně.
Celá starověká i středověká hudba totiž byla relativní. Kantor prostě nasadil, kde se mu chtělo, a sbor se chytil. Ráno zpíval hlouběji, večer výš. Unavený kantor intonoval níž, sebevědomý výš. Výsledkem bylo – světe div se – že finalis (tedy tónika) byla plovoucí. Prostě D je D, ať už zní na 350 Hz nebo na 460 Hz.
Kde zní komorní a’ netušili, protože žádné takové a’ neznali. A nepotřebovali. Soubory byly o pár členech a ti se nějak dohodlli. Z praxe vám povím: Většinou se všichni podřídili buď dechařům, protože dechy se bez frézky a soustruhu přelaďují jen málo a nepohodlně, anebo tomu, kdo má nejvíc strun. Protože těžší než přeladit takovou theorbu je maximálně přeladit theorby dvě. (No dobře, o cemballe nemluvim.)
Až do 19. století prostě nebylo žádné jednotné ladění. Každé město, každý orchestr měl vlastní představu a ta jenom v Evropě lítala +- až dva tóny, natož o homeopatický rozdíl mezi 445 a 432. Až když se orchestrům začalo zajídat dohadování, dohodli se na obecně platném standardu. Tím bylo ukotvení a’=440 Hz. To není božské ani Goebelsem nařízené pekelné číslo, to je prostě praktická dohoda muzikantů z půlky 19. století, aby se kvůli věčnému přelaďování a půltón sem, půltón tam, nemlátili smyčcema po hlavě.
Když se rozšířily kovové struny měli někteří romantičtí dirigenti nápad, že budou ladit trochu výš, jenže se zapomněli zeptat zpěváků. A věřte, že když zpíváte na doraz svému rozsahu, tak posun partu o půl tónu nahoru zatraceně cítíte na únavě hlasivek. Takže tím vyvolali reakce ze strany zpěváků a zpěvákům vyšel vstříc Verdi, který roku 1881 přešel do protiútoku a naopak začal požadovat podladění o čtvrt tónu dolu: na 432 Hz. Což je historicky jediná zmínka o tom božském kmitočtu. (Jak tušíte, ostatní dirigenti se mu na to vykašlali.)
Mimochodem, dnešní (to slovo je důležité) hráči staré hudby běžně používají 415 Hz (baroko), někdy 392 Hz (renesance a středověk). A funguje to skvěle – nikdo z nich při tom nezemřel na nedostatek vibrací lásky.
432 Hz je pro řadu příznivců Atlantidy „přirozené ladění“, ale je to čistě moderní mýtus. Neexistuje žádná historická praxe, žádný důkaz, že by se v minulosti lidé ladili právě tam. Je to zhruba o čtvrt tónu . A od té doby se kolem něj točí celá subkultura – trochu jako kolem horoskopů.
Takže pokud chcete věřit, že vaše kytara rezonuje se srdcem kosmu, klidně si ji nalaďte na 432 Hz. Ale neříkejte, že tak ladili už Sumerové, Egypťané nebo Mozart. Ne, neladili. Neměli k tomu ani důvod, ani techniku.
Mimochodem – jako kytarista vám povim na rovinu: Kytara se naladit z principu nedá. Jestli na klavíru temperované ladění nějak zkousneme, u kytary je to zhusta pravý očistec. Viníkem jsou pražce, které by pro každou strunu a každou tóninu měly být rozmístěné jinak. A protože nejsou, tak kytara naladěná jakž takž pro tóninu E zapůsobí jako mučící nástroj v okamžiku, kdy přejdete do C. (Ano, má to řešení, vytrhat pražce a hrát bez nich.)
Hudba je prostě o relativní intonaci a schopnosti přizpůsobit se. Vždycky byla. Absolutní čísla přišla až v moderní době – a jejich jediným cílem bylo, aby houslisté z Vídně ladili stejně jako houslisté z Paříže a neporvali se na pódiu. 432 Hz je hezké číslo. Ale stejně hezké číslo je třeba 427, nebo 438. Ani 500 nevypadá zle, zvlášť když ho objevíte v peněžence. Jste-li metalák a chybí vám na kytaře sedmá struna, dejte klidně i Mariánský příkop a’ = 370 – a zpěváci a zpěvačky vás budou milovat.
Jestli si o tom chcete přečíst víc, píšu o tom docela podrobně v knížce Svět podle Ašéry.
