Poslední velikonoce
Historický román odehrávající se v západní Arménii na velikonoce 1915.
Azarianovi jsou dobře zajištěnou arménskou rodinou. Panu Azarianovi dobře funguje přádelna ve městě Musch, jednom z center západní Arménie, která je součástí Osmanské říše. Chystá se otevřít pobočku svého podniku v Istanbulu, jejímž vedením nejspíš pověří svého nejstaršího syna. A prostřední dcera, hlavní hrdinka příběhu, Narine, které bude po velikonocích osmnáct, je nadaná na jazyky a hudbu, a jakmile bude plnoletá, splní si sen a pojede studovat na konzervatoř do Vídně. Idyla ale nepotrvá věčně.
Čtenáře čeká prožití velikonoc 1915 – a během nich začátek genocidy – spolu s Azarianovými. Knížka je převyprávěním sto let starých historických příběhů.
Poslední velikonoce ukázka PDF
249,- tištěná ISBN 978-80-86065-21-2 (koupit můžete v eshopu https://cestycasem.cz/product/posledni-velikonoce-book/)
89,- ebook epub ISBN 978-80-86065-22-9, PDF ISBN 978-80-86065-23-6 (koupit můžete v eshopu https://cestycasem.cz/product/posledni-velikonoce-ebook/)
Začtěte se do ukázky:
Na horách svítalo.
Po široké rozhlehlé stráni se jako bělavé chomáčky líně brouzdalo stádo ovcí. Aramig jim nevěnoval moc pozornosti. Z vrcholu pozvolného ale majestátního kopce se díval do dálek. Všude hory. Nádherné zelené svahy, rokliny, lesy. V dálce se na východě v horkém vzduchu tetelil šedavý obzor. Aramig pomalu bloudil pohledem po obzoru a nasával vůni probouzejícího se dne a trávy, která se po ránu zbavovala třpytivé rosy.
Na severu se hory skláněly do široké nížiny pokračující k městu Musch a potom někam daleko k obzoru, kde se zvedají další vrchy.
Miloval ten rozhled. Kvůli téhle svobodě se rozhodl k něčemu zdánlivě tak pošetilému, že se místo velkolepých plánů pustil do chovu ovcí na stráních nad městečkem. Pro ten klid, pomalý rytmus, nádherný vzduch, nekonečnou svobodu – a tahle rána.
Bečení ovcí se rozléhalo strání, stejně jako cinkání jejich zvonců. A ta aromatická vůně trávy, ze které slunce ještě nestačilo vytáhnout všechnu vodu! Po tváři hladily závany vlahého teplého větru, který ještě nebyl horký a vytvářel příjemný přechod mezi nočním chladem a prosluněným dnem.
Usadil se vždycky na takové malé skalce na vrcholu, ovce nechal pást dole na svahu a užíval si okamžik, kdy slunce vyskočí nad obzor a celou krajinu ozáří zlatavými paprsky.
„Škoda, že nechceš přijít, ráda bych tě tam viděla,“ zkoušela Aramiga přesvědčit Narine, mladá dívka sedící o kousek vedle. Zírala do dálek a nastavovala tvář prvním slunečním paprskům,
„Tam bude i ten panák Ismet, že jo?“ ujišťoval se Aramig.
„Křivdíš mu,“ zlobila se na něj, „je to moc milej a pozornej kluk. Umí se chovat.“
Aramig se zasmál. „Jednou to dotáhne daleko, jako jeho otec.“
Narine se zamračila. Nechápala, proč se to Aramigovi nelíbí. „Tebe vůbec neláká něco dosáhnout?“
Aramig pokrčil rameny. „Já nikdy nebudu obchodník jako strýc,“ obhlížel hory „Radši sem tu a připadám si tady jako na půl cesty mezi nebem a zemí.“
„To já bych ráda něčeho dosáhla! Aby si mě muž jednou moh za něco vážit,“ zasnila se Narine.
„Ismet?“ nešlo přeslechnout jemný sarkasmus v jeho hlase.
„Možná,“ připustila.
Aramig nad tím jen vrtěl hlavou.
„Až se vrátíš, oslavim to s tebou, ať už budeš slavná operní zpěvačka a žena velkého beje, nebo jenom moje malá sestřenka Narine,“ usmál se na ni, aby napravil tu narážku kolem přítomnosti Ismeta na oslavě. „A neboj, přijdu ještě v úterý.“
„Na partii šachu? To ste zavedli krásnou tradici,“ usmála se Narine.
Vánek k nim vzduchem zanesl hlas muezzína. Vytrhlo je to ze zasnění a přimělo podívat se dolů do údolí.
Dole se v závětří hor choulilo město Musch. Střechy a úzké uličky. Obrovská budova katedrály. Paprsek slunce zazářil na kopuli minaretu. Muezzín se znovu ozýval. Aramig si smutně povzdychnul. Čas ranního snění se nachýlil a bude muset vyrazit dolů.
Rychle očima přeběhl přes město na protilehlý svah, kde první záblesk slunečního svitu zatančil na šedohnědých kamenech zříceniny hradu Haspet, který tu nechal už ve starověku postavit král Orontes na ochranu města Musch před Alexandrem.
Je čas jít do města, pomyslel si. Vstal a sešel pár kroků ze svahu dolů ke svému stádu. Udeřil několikrát holí do země a hůl ve svislé poloze podržel jako znamení na své ovce. Stádo postupně poslechlo dennodenně opakovaný pokyn a pomalu se dalo do pohybu dolů k cestě. Dívka ho soustředěně sledovala, pochopila, že se půjde domů.
Aramig mrkl na Narine, která se sebrala a volným krokem sledovala ovčáckého psa, který rozvážně dirigoval stádo dolů ze stráně. Naposled se zastavil a přehlížel střechy městečka. Nemusel spěchat, stádo se jen lenivě začalo houfovat na stráni směrem k cestě dolů. Snadno je ostřejším krokem dojde. Ale ještě si užíval ten pohled.
Vycházející sluníčko pomalu zalévalo i bílé domy a z toho všeho vystupovala třpytící se střecha kostela. Hezký pohled, pomyslel si a klidným krokem vyrazil za svým kolébajícím se stádem.
Narine se bezstarostně vracela ulicí.
Na zápraží domu seděla skupina tureckých sousedů Azarianových, a když na ně Narine přátelsky zavolala „Iyi gynler!“ a oni s úsměvem odpovídali „Gunaydin Bayan!“ Tak vážně ho ale zase nemysleli. Jen co Narine přešla, jejich tváře zase ztuhly a zorničky se stáhly do úzké škvírky. Nad nimi klepla o rám okenice, jak kdosi zavíral okno.
Dům Azarianových vypadal zvenčí trochu nepřístupně, ale uvnitř byl pohodlný a zařízený s vybraným vkusem Narininy matky, paní Azarianové.
Do zahrady vedla brána z bílého kamene,
protože paní Azarianová byla přesvědčená, že vchod musí rodinu dobře reprezentovat. A dveře bývaly často otevřené, protože Azarianovi tím chtěli ostatním dávat najevo své pohostinství.
U Azarianových bylo rušno,
Halu obíhaly měkké a pohodlné divány, na kterých bylo pečlivě rozložené různé oblečení. Vzduch byl provoněný spoustou květin, pečlivě barevně sladěných do nádherných kytic, které místnost dekorovaly. Poposedávaly tu elegantně oblečené dámy – a mezi nimi vévodila paní Azarianová.
Na podlaze haly i pokojů domu byly krásné, většinou perské koberce, a stěny zdobily ručně tkané tapisérie. Paní Azarianová si dávala záležet, aby si dům svým luxusem v ničem nezadal s bohatými orientálními domy Turků. Vše bylo ale dokonale vyvážené, ničeho nebylo příliš a jednotlivé předměty k sobě stylem i barvami ladily.
Na kamenné římse v čele místnosti byla ikona s Madonou, která se v rodině Azarianových předávala celé generace. Pocházela z Byzance a jeden z předků Azarianových ji odtud vyvezl, když v Konstantinopoli vypuklo šílenství ikonoklasmu. A tím ji zachránil. Teď tady zdobila halu a dokládala staletí starou tradici rodiny.
Paní Azarianová si snila o tom, že až děti dospějí a samy budou mít vlastní potomky, budou se tu všichni párkrát do roka scházet a užívat si společně té atmosféry. A samozřejmě, také milovala ty salonní schůzky se svými přítelkyněmi, kdy domlouvaly různé, většinou kulturní akce.
„Já bych nezačínala tím divadlem, to bych naopak zařadila až úplně na konec,“ dohadovala se s ostatními jedna z účastnic.
„Ale jestli se na něj pak ještě soustředí,“ namítala druhá.
„Co myslíte, paní Azarianová?“ hledala u ní podporu pro svou představu.
„Na začátek bych dala ten pěvecký sbor ze školy. A chtělo by to nějakou krátkou píseň i kurdsky a turecky, aby to vyjadřovalo, že tohle město je tu pro všechny,“ vysvětlovala svou představou paní Azarianová.
„Bude to někdo zapisovat?“ zeptal se někdo a jedna z účastnic se přihlásila. „Já to napíšu, sestavíme program.“
„A navrhněme i plakát s programem, který vyvěsíme na dveře,“ pokračovala paní Azarianová.
„Trojjazyčně!“ byla nadšená dáma, která zapisovala.
Když Narine vešla, překvapila ji živá debata, cvrkot a ruch, který tu probíhal. Narinina matka tu pořádala sešlost skupiny místních arménských žen. Narine už to znala, když se blížily nějaké větší svátky, organizovala matka s těmi přítelkyněmi různé akce – jako dobročinný bazar, pěvecké vystoupení dětí ve škole a podobně.
Když matka zaregistrovala, že Narine vešla, podivila se, „Já si říkala, že spíš nějak dlouho, ale nechtěla jsem tě v neděli budit.“
Narine se usmála. „Byla jsem za Aramigem. Chtěla jsem ho přemluvit, aby na velikonoce přišel na oběd.“
„A?“ byla matka na výsledek zvědavá.
Narine zavrtěla hlavou. „Vadí mu… no já ti pak povim.“ Zarazila se, protože vlastně nechtěla před těmi cizími ženami přiznávat, jaký spor s Aramigem vedou.
Matka si povzdechla: „Aramig dělá strýci jen starosti.“
Narine přikývla a prošla halou. Matku nechala jejím starostem o dobročinný bazar. „Jdu se oblíct do kostela.“
Matka se lekla a podívala se na velké hodiny mezi okny. „Páni! To už je tolik?!“
Trochu delší ukázku najdete pod odkazem v PDF: Poslední velikonoce ukázka.
Další články o Arménii a vzniku knížky
Krátké vyprávění o tom, jak knížka vznikala >>
Příběh Arménie – povídání o arménské historii
Jak vypadala historie soužití Arménů a Turků
Malý report ze křtu knížky 25.11.2017
http://orer.eu/cz/ցեղասպանությանը-նվիրված-չեխերեն-գրք/
