Na jaře loňského roku se mi stala taková věc: V noci za mnou přišla jedna dívka přesvědčovala mě, že mám napsat její příběh. Pochopil jsem, že se odehrával se v Arménii v roce 1915. Protože o té jsem do té doby celkem nic moc nevěděl, tak jsem ráno začal hledat informace. A pak jsem mezi přátele na Facebooku rozhodil dotaz, jestli někdo nemá nějaké arménské kamarády, protože mi bylo jasné, že budu potřebovat poradit a nasměrovat. A dostal jsem několik tipů. A od nich pak jednak spoustu dalších informací, nasměrovali mě na další zdroje a o některých dneska s velkou vděčností mluvím jako o svých přátelích.

A tak, vybavený spoustou znalostí, tisíci fotografiemi a načtenými historickými příběhy jsem začal psát příběh Narine Azarian. Ve skutečnosti se jmenovala trochu jinak a jméno jsem jí pro knížku změnil, abych se nemusel striktně a dokumentárně držet jejího příběhu a mohl si přidat některé epizodky, které jsem načetl jinde. A také tomu všemu dát vlastní literární tvář, což bych při přísně dokumentárním stylu nemohl. A napsal jsem si kostru a začal psát. A pak to najednou nešlo. Vůbec. Kolikrát jsem za den nedokázal napsat víc než pár vět a musel jsem od toho utéct s pocitem, že jsem se zbláznil, nebo že mě dohonily mé zdravotní problémy a prostě už nikdy psát nebudu. Několik měsíců ta knížka ležela a nic.

Jako spásná myšlenka mě přitom napadlo Co zkusit něco jiného? A začal jsem psát Liber Vitae. Ta se odehrává většinou právě obráceně – v roce 2065. A některé části také mnohem mnohem dřív. Nejdřív to byla taková lehká dystopická žánrovka, ale postupně se mi stávala stále spletitější a různé příběhové cestičky se mi krásně sbíhaly, proplétaly a vlnily, takže aspoň podle mě je to trochu jinde než úplně čistá žánrovka. Pár lidí mi vynadalo, že je to příliš filosofie a ty nitky jsou lynchovsky nepochopitelné, ale myslím, že nejsou. Je to úhledná logická stavba a většina čtenářů se přiznala, že v jednu chvíli přišlo Aha! A pak přemýšlení, jak to, že na to nepřišli dřív.

Tak jsem věděl, že psát jsem nezapomněl a vrátil se do Arménie. Obrazně i doopravdy. A k psaní Narinina příběhu.

Obě knížky jsem dotáhl do konce loni na podzim. Liber Vitae jsem si pak vydal i tištěnou (první vydání zmizelo a mám ho posledních pár kousků), obě jako ebook. A čas běžel a letos v létě jsem po další cestě do Arménie obě trochu odladil a souběžně dal do tiskárny. Vypilované, učesané, oblečné do nové obálky. To je fér, ne? Vznikly současně, tak ať se obě současně i knižně narodí. Což bude první týden v listopadu.

Mimochodem, ta dívka na přebalu knížky Poslední velikonoce se v mém příběhu také mihne. Je také skutečná (i když dneska dávno mrtvá), pocházela z města Mardin, a tetování, které má na tváři, patří k symptomům toho, co se v knížce děje. A město na zadní straně přebalu se jmenuje Ani. Bylo srovnané se zemí a zbyla z něj jen torza několika budov.

Poslední velikonoce

SaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSave

245 Celkem čtenářů 3 Dnes čtenářů
http://sedmavlna.cz/wp-content/uploads/2017/10/dvě-knížky-pro-blog-1024x793.jpghttp://sedmavlna.cz/wp-content/uploads/2017/10/dvě-knížky-pro-blog-150x150.jpgAdminEsejeVšechny rubrikypsaní knížekNa jaře loňského roku se mi stala taková věc: V noci za mnou přišla jedna dívka přesvědčovala mě, že mám napsat její příběh. Pochopil jsem, že se odehrával se v Arménii v roce 1915. Protože o té jsem do té doby celkem nic moc nevěděl, tak jsem ráno začal...Tomáš Houška - blog o hlavně budoucnosti, i když občas k ní docházíme přes historii