Neučme se romsky, naučme Romy česky
Na ministerstvu v Karmelitské došli k pozoruhodnému nálezu: Romské děti špatně prospívají a málo si rozumí se svými vrstevníky. Ani dospělí nerozumí Romům. Co s tím uděláme? Zařadíme romštinu mezi vyučované jazyky. Mohli bychom také nařídit psát dvojjazyčně česko-romsky, aspoň jména ulic a názvy obchodů. Nebo ne, romsko-česky, aby menšina nebyla diskriminována.
První totální omyl Karmelitské je pominutí početnosti menšin. Žije u nás mnohem více imigrantů z Ukrajiny a dalších tzv. bývalých zemí SSSR. Na druhém místě bychom měli jmenovat Vietnamce, kteří se zde usadili. Na třetím místě pak budou imigranti z Balkánu, hlavně bývalé Jugoslávie. A to jsem nejmenoval Slováky, které coby člověk narozený v Československu, stále vnímám jako že jsou u nás tak trochu doma, a Poláky, kteří žijí hlavně v Moravsko-Slezském kraji. Nic proti Romům, ale pokud bychom měli zavádět jako volitelný předmět jazyk nějaké u nás žijící menšiny, měla by to být ukrajinština (nebo ruština) a vietnamština.
Nemluvě o úvaze, kdyby se naše děti měly učit o jazyk více, který by to byl? Na prvním místě angličtina, ta je v dnešním světě obligatorní. Na druhém romština? Sotva. Jako rodič bych po škole chtěl na druhém místě němčinu nebo španělštinu. Pro fajnšmekry francouzštinu a italštinu. A když nějaký „exotický“ jazyk, asi ruštinu nebo čínštinu. Jako rodič nevidím jediný důvod, proč by se mé děti měly učit romsky. Vzdělání je investice, ne hračka politiků,
Ale to je jen začátek myšlenkových lapsů z Karmelitské. Druhým bodem je principiální myšlenka integrace (kdo se chce dočíst víc, odkážu na Inkluzívní školu). Integrace je princip podle kterého se menšina integruje do života většiny. Není to asimilace (opuštění vlastních specifik) a nemusí být vždy spojena s adaptací (získáním schopnosti menšiny žít uprostřed většiny). Integrovaná menšina dokáže žít ve většinové společnosti, aniž by jí působila obtíže a byla na ní závislá. (Všimněme si, že Vietnamci, Ukrajinci a další menšiny u nás se velmi rychle integrovaly. Romům se to nepodařilo za patnáct staletí.) Jedním z klíčových prvků je ovládnutí jazyka – Čech, chce-li se odstěhovat do Spojených států, musí nutně začít tím, že se naučí anglicky. Jako naprostou absurditu bychom brali, kdyby očekával, že se Američané kvůli české komunitě začnou ve školách učit česky. Chtějí-li se Romové integrovat, musí se naučit dobře česky. Požadavek, aby se přizpůsobila většinová společnost – a začali jsme se učit romsky – je úplně zcestný.
Třetí selhání autorů nápadu spočívá v abstrahování od reality. Autoři onoho nápadu si nestačili všimnout, že dnešní školáci mají tolik toho k učení, že při konstrukci učebních a vzdělávacích plánů už ani nestihneme akcentovat to důležité, ale stále víc se začínáme zaměřovat na to, abychom je naučili se učit, být aktivní… Přidat do tohoto komplikovaně se vyvíjejícího organismu další předmět je minimálně lehkomyslné.
Nemluvím o tom, kdo by takový předmět asi tak učil? Má paní ministryně 4.000 romských vystudovaných učitelů (na každou ZŠ jednoho)? Nebo je třeba na základě tohoto nápadu vypsat evropský grant, ve kterém se utopí a do soukromých účtů různých nadací a neziskovek přelijí stovky milionů, abychom po několika letech mohli konstatovat neúspěch? Nebo chce zavést romštinu jako povinný seminář na pedagogických fakultách? (A nedošlo jí, že většina absolventů těchto fakult při zření stavu školské soustavy prchá jinam?) Mimo jiné je takový nápad prostě neproveditelný a pokus o jeho uvedení do života bude stát daňové poplatníky hromadu vyhozených peněz.
A konečně – a sem oko ministryně asi opravdu nedohlédne – takový nápad je strašlivě nebezpečný. Princip pozitivní diskriminace posouvá o 1.000 procent za hranici současnosti. Kdyby k jeho realizaci mělo dojít, nezvýší se porozumění mezi oběma etniky (to by o něj musely stát obě strany), nezlepší se vzdělanost mezi Romy, ale dojde k obrovskému, skokovému nárůstu podpory extrémistů a zostří se hrot protiromských nálad. Takový projekt je jednou z cest, jak zaručeně vyostřit a zhoršit vzájemné vztahy mezi většinovou společností a Romy.
Ještě, že budou volby a tu paní snad někdo nahradí. Doufám, že to nebude změna k horšímu. Život mě naučil obávat se, že i když to na první pohled vypadá, že k horšímu to nejde, budoucnost nás často vyučí.
P.S. (27.3..2010)
Nemám nic proti nepovinné romštině pro zájemce, ať už Romy či ne-Romy. Ředitel školy ji může nabídnout už nyní a nepotřebuje k tomu žádný velkolepý program ministerstva. Nemám nic proti Romům, nesympatizuju s nácky. Odmítnutí hloupého projektu neznamená podporu extrémismu, proboha, kde bychom žili, kdyby pouhý odpor k podobnému projektu měl znamenat onálepkování extrémistou. Naopak, jsem proti jakékoli formě rasové a etnické diskriminace – a to vč. tzv. pozitivní diskriminace, protože i ta je stejně hloupá a nespravedlivá.
Jsem proti monstrózním akcím, při se nichž výuku romštiny (byť nepovinnou) budou úředníci snažit vnutit školám plošně. Stejně jako nesouhlasím s plánem na vytvoření metodiky, jak „správně“ žáky informovat o Romech a jak ty informace implementovat do vyučovacích předmětů. Považuji to za bláznivé a populistické (viz vysvětlení výše). Nejde o to, že bychom o Romech ve školách měli programově ne-mluvit a informace o nich zatajit. Nechápu ale, proč bychom měli akcentovat informace o početně nevýznamné menšině, jejíž přínos pro naši zemi je mizivý, a stejným způsobem neakcentovat informace o našich sousedech, příp. o početně a významově mnohem důležitějších menšinách (Vietnamci, Ukrajinci), o jejichž historii a kulturním zázemí ví průměrný Čech ještě mnohem méně než o romské komunitě. Za naprosto nepřijatelný považuji plán říkat jen „hezké“ a pozitivní informace a cíleně vytvářet ve školách schizofrenní a pokrytecké prostředí, ve kterém bude učitel žákům vykládat věci, které jsou často v přímém rozporu s osobní zkušeností žáků i učitele.
Romy vnímám jako jednu z řady menšin v ČR. Musí se na ně vztahovat stejná práva a povinnosti jako na ostatní menšiny. Na všechny občany i ty, kdo o občanství žádají, se musí vztahovat stejné zákony. Máme také jeden úřední jazyk – češtinu – a nutnou podmínkou integrace do společnosti je zvládnutí češtiny. Jedna země – to může být kulturně a etnicky pestré prostředí založené na občanství, ale MUSÍ existovat jednotící prvek – zákony, před nimiž si občané jsou rovni bez ohledu na etnikum, náboženství atd. a dorozumívací jazyk (v České republice čeština). To není nic proti jakékoli menšině, to je prostě zákonitost, kterou když nebudeme dodržovat, tahle společnost nebude zdravá a nebude dobře fungovat.
Minulý týden přišlo ministerstvo školství s návrhem učit (nepovinnou) romštinu a do učiva vpašovat víc reálií o Romech, jejich kultuře. Namalovat jejich hezký obraz, aby je všichni konečně začali mít rádi. Nebyl jsem zdaleka sám, kdo vystoupil proti. Smířil jsem se s označením xenofobního rasisty, i když popravdě řečeno za rasistický považuju spíš návrh MŠMT. Ale nechci být jen kritikem, destruktorem, tak k předchozímu blogu přidávám něco pozitivního.
V ČR žije řada menšin – a z historicky úplně různých důvodů. Nejpočetnější jsou Poláci, Slováci, Ukrajinci, Vietnamci… a až potom Romové. Navíc u nás žijí překvapivě početné menšiny příslušníků dalších národů (Srbové, Chorvati atd.) „Cikáni“, (oni to většinou nebyli Romové, ale Sintové) k nám přišli ve středověku, zhruba během 14. století. Ovšem naprostá většina z nich během druhé světové války buď zahynula nebo migrovala dál na západ. K nám naopak v době poválečného chaosu přešli Romové ze Slovenska, Maďarska a Podkarpatské Rusi. To byli předci většiny našich současných Romů. Další várka Romů k nám přišla v devadesátých letech hlavně z Balkánu.
Že generalizace jsou vždy nepřesné a nespravedlivé vím – a používám je jen pro jednoduchost vyjádření. Mezi Romy je mnoho bezproblémových rodin, kterým se daří se integrovat. A s těmi nikdo nemá problém – a ani oni s majoritní společností. Mluvíme-li obecně o Romech jako o problémové menšině, myslíme ty, kteří se o integraci nesnaží.
A teď k jádru věci: Mezi Romy je obecně vyšší počet krádeží, vyšší počet násilností, větší nekonzistence s právním systémem ČR. To je fakt a není na něm nic rasistického, rasistické by bylo tvrdit, že to je determinováno dědičně a vyplývá to logicky z jejich původu. Mezi Romy je také mnohem běžnější, když děti ani nedokončí základní vzdělání a Romům, kteří mají maturitu, či dokonce vysokou školu, všichni tleskáme. Jsou výjimkami, kterým se podařilo vystoupit z predikace svých rodinných zázemí.
Co s tím? Zakázat zveřejňovat výše uvedená fakta? Přidat do dějepisu nějaké to pěkné vyprávění o hodných a pracovitých Romech? Může si někdo příčetný vůbec myslet, že by to vedlo k čemukoli pozitivnímu? Může snad někdo předpokládat, že výše uvedené je důsledkem představy, že Češi o Romech nic nevědí? Nepřátelské nálady vůči Romům nevznikají z toho, že o nich okolí málo ví. Naopak, vzniká nejčastěji z toho, že o nich okolí ví víc, než by chtělo. Často jde o nezprostředkovanou osobní negativní zkušenost. Budeme si říkat, že ty zkušenosti nemáme?
Pojďme se ptát, PROČ tomu tak bývá. Tak třeba vstup romských dětí do školy. Řada z nich má fatální problémy s elementární hygienou, se základními pracovními návyky, s osobními postoji. Samozřejmě – ty děti je nezískaly v rodinách, nemohly. Standardní výuky ve třídě s plným spektrem dětí NEJSOU SCHOPNY. Respektive, jsou-li tam zařazeny, vyžádají tak neúměrnou pozornost ze strany učitele. Výuka se nutně začne točit kolem nich a řešení jejich problémů a učitel přestává být schopen věnovat se ostatním dětem. To je realita. Můžeme si snít o sci-fi se třídami o 15-20 žácích a brilantních učitelích, kteří to dokážou. Ale to realita není.
Další třecí plocha vzniká skutečně v jazykovém neporozumění. Řada romských dětí přichází z rodin, kde se mluví jen romsky, nemají sociální kontakty na neromské okolí a ve škole velmi špatně rozumí. A chyba není v tom, že učitel a ostatní děti neumí romsky. Chyba je v tom, že do školy přichází dítě, které neumí česky.
Česká rodina, která se přestěhuje do jazykově vzdáleného prostředí, pravidelně řeší podobnou situaci. A řeší ji zpravidla tak, že dítě opakuje ročník (velkou část učiva už zná z české školy a může se prát s jazykem) a během toho ročníku ovládne jazyk aspoň na komunikační úroveň a integruje se do kolektivu. Většinou tak – a logicky – že přijme normy třídy dětí, do které přišlo. Ano, imigrant má přijmout kulturní a civilizační normy prostředí, do kterého přišel. Integrovat se. A většina českých Romů jsou potomci imigrantů, u nichž byla integrace zanedbána.
V tom smyslu můžeme pochopit, proč trvalé zařazení romských dětí do „zvláštních“ škol (i když se dnes jmenují jinak) není správné, ovšem nejspíš ještě nesprávnější je zařadit je rovnou bez vyrovnávacího stupně do běžné výuky.
Výuka romštiny a romských reálií – jakkoli nepoviná – pro české děti je nefunkční populismus. Kdyby o ni navíc byl skutečný zájem, MŠMT ji nedokáže zajistit, protože na ni nemá učitele.
Funkčním opatřením je zavést na počátku školní docházky jedno – možná dvou leté vyrovnávací akulturační dovzdělání romských dětí, specializoavané vyrovnávací třídy, během nichž se romské děti naučí dobře česky a nacvičí se elementární kulturní a civilizační návyky, děti se seznámí a osvojí si civilizační normy a hodnoty naší majoritní společnosti. Což je pro úspěšnou integraci nezbytné. Pokud tento kurs bude přijat rodinou jako nutný a pozitivní krok, který jejich dětem pomůže k integraci, bude fungovat. Pokud bude ze strany menšiny jednostranně bojkotován, fungovat samozřejmě nemůže.
Není to jediné a samospasitelné opatření, ale je to jeden z klíčových stavebních kamenů cesty integrace Romů do společnosti. Pojďme opustit populistická a líbivá mlácení slámy a pustit se do realizace opatření, která jdou po podstatě věci a něco opravdu řeší.
Napsat komentář