Občas proběhne sítěmi nějaký článek popisující, že dnes „se ladí“ na 440Hz, což je hrozně nezdravé a správně by se mělo ladit na 432Hz, protože to je naopak „v harmonii“. Můžeme to shrnout jako „ezoblbost“, ale čtenáři, který chce vědět proč, to popíšu.

Vyhneme se faktu, že temperované ladění, které bereme jako jistotu, zavedl až J.S.Bach, protože o tom píšu jinde a je to docela složité. Pro laika stačí, bude-li ochotný přijmout, že piáno je prakticky z principu trochu rozladěné, trumpety ladí podle jednoho fyzikálního principu a ten se nekryje s principem, podle kterého ladí smyčce (proto jenom nejcyničtější vtipálci napíšou skladbu pro klavír, housle a lesní roh) a u houslí vám Moravák u cimbálovky bude hrát úplně jiné intervaly než absolvent AMU v symfonickém orchestru. Ale tuhle legraci si nechme na jindy.

Současné ladění nám nenařídili zednáři, Goebbels ani Atlanťané. 440Hz jako kmitočet tónu a se ustálilo praxí v průběhu 19. století. Důvod byl jednoduchý: Hra ve velkém orchestru žádá, aby všichni měli naladěno stejně, možnost přecházení hudebníků mezi orchestry žádá, aby stejně ladily i různé orchestry, a konstrukce nástrojů žádá stavět nástroj na míru jeho ladění. K tomu konsensu se došlo pozvolna, genericky, a bylo to ladění, které vyhovovalo dobové estetice.

432Hz nikdy jako žádný obecně přijatý standard nefungovalo a jestli má nějaké fyzikální souvislosti s rotací Země, geomagnetickým polem, intervalem přeletu Vesmírných lidí nad naší planetou apod. bych raděj nechal komentovat nějakého fyzika. Pro hudbu je to prostě tak o čtvrt tónu podladěné komorní ladění nic víc.

Naopak je dnes tendence v některých velkých orchestrech ladit výš – na 445 nebo 450Hz. Je to o trochu méně než čtrtónu výš a dělá se to kvůli zvuku nástrojů. Pro romantickou a moderní hudbu a současnou estetiku interpretace romantismu a moderny to funguje: smyčce a žestě jsou nařvanější, průraznější, chybí alikvóty. Je to agresivnější zvuk. A jak říkám – věc estetiky některých dirigentů.

Do zhruba přelomu osmnáctého a devatenáctého století ladili hudebníci většinou trochu níž než dnes, protože tehdy dobová estetika žádala trochu jiný zvuk nástrojů. To „trochu níž“ znamená prakticky nejčastěji cca o půltónu na a = 415Hz. Slovo nejčastěji je důležité. Ve skutečnosti onu normu a=415Hz využívají jako standard především současní hudebníci, kteří se poctivě snaží interpretovat baroko. Doboví barokní hudebníci totiž většinou ladili velmi různě a většinou platilo, že v jednom městě se hudebníci shodnou na jednom společném ladění, ale v jiném městě už to nemusí platit. Proto třeba ve Florencii nebo Paříži sice víceméně platilo, že a=415Hz, ale v mnoha jiných městech to bylo jinak a třeba v Benátkách byl úzus ladit a= cca 460Hz. Pro období řekněme poloviny šestnáctého až konce 18. století tedy platí, že se ladilo velmi různě, nejčetnější ale bylo cca a=415Hz.

Jak to bylo předtím nevíme jistě, jen interpolujeme z písemných záznamů a stavby dochovaných nástrojů. Pravděpodobně ještě trochu níž. To „ještě trochu níž“ si dneska vykládáme jako že a bylo 392Hz. Máme nějaké dobové varhany a další nástroje a zdá se, že kolem toho ladění oscilují. Je to reálně o další půlton dolu. Takže dnešní C zní jako tehdejší D. Ale to je opět standard, který přijali dnešní hudebníci poctivě se snažící o autentickou interpretaci staré hudby, protože nějaký standard z praktických důvodů potřebujeme. My dnes. Do šestnáctého století skoro jistě každý soubor (ono jich moc nebylo) ladil podle svého a každý sólista prostě tak, jak mu vyhovovalo.

Kde se tedy vzal kmitočet 432Hz? Ve skutečnosti ho nacházím jen v ezočláncích. Tedy, jestli vám udělá radost vzít ladící páku a podladit si piáno o čtvrt tónu dolu, rozmlouvat vám to nebudu, je to výborné, pro začátečníka několikadenní zenové cvičení, ale se starou hudbou to nebude mít nic společného.

P.S.

Protože mi chodí některé reakce, které mám problém označit jinak než jako mimoňské, zkusím to co nejpolopatičtěji:

Na 432 Hz dokážete naladit sekačku na trávu, vysavač, fén, ale to asi nemáte na mysli. Ačkoli to by byla jedna z mála možností, jak ten kmitočet 432 Hz doopravdy poslouchat. Když si naladíte piáno, orchestr a vím já co na standard, kde a=432 Hz, ke zklamání mnoha lidí to neznamená, že ta hudba bude znít na 432Hz. Nebude. 432 Hz bude znít právě jen ono malé a. Nemůžete vzít nahrávku a naladit ji na 432 Hz. Pokud by to tedy nebyla ultra-minimalistická symfonie, kde celý orchestr bude třičtvrtě hodiny hrát ve všech hlasech jen a pouze malé a. (Ha myslím, že jdu psát symfonii!) A to prosím bez vibrata! Protože i jemné hezké vkusné vibrato na houslích udělá z 432 Hz něco, co bude oscilovat mezi 420-440Hz. Protože každý tón bude znít na jiné frekvenci, a to jsme nezačli o temperovaném ladění a jeho úskalích. Je to možná smutné, ale lidé, kteří vám nabídnou „převod“ hudby na 432 Hz buď nemají základní představu o akustice, nebo vám docela jednoduše lžou ze zištných důvodů a chtějí z vás docela obyčejně vytahnout prachy. Možná ty skladby maličko podladí, ale žádný jiný tón než malé a vám na těch 432 Hz znít nebude ani potom. Budete-li si zpívat u kytary, je pravděpodobné, že malé a=432 Hz ve vašich písničkách nezazní ani jednou za celý večer, i kdybyste se uzpívali do ochraptění, leda byste byla sopranistka, a pokud nejste zručný kytarista, který je zvyklý hrát akordy v páté poloze, ani ho nezahrajete.

Když se píše, že 440Hz je disharmonický zvuk a 432 je harmonický, je to doklad o nepochopení obsahu pojmu harmonie a disharmonie. Žádný tón není sám o sobě harmonický nebo disharmonický, disharmonický je až souzvuk. Je docela možné, že autor toho nesmyslného spojení zaslechl něco o tom, že disharmonické je temperované ladění, což pravda je, ale s kmitočtem malého a to nemá žádnou souvislost.

Pro pochopení: Řekněme, že vlnovou délku 800 nm (375 THz) jsme zvyklí označovat jako „červenou“. Když se rozhodnu, že to je ošklivá červená a že správná červená je 750 nm, neudělám tuto barvu harmoničtější nebo méně harmonickou. Prostě jen posunu význam slova červená. Ve skutečnosti to necvičené oko ani neuvidí. Stejně jako necvičené ucho nemá nejmenší šanci odlišit a=440Hz od a=432Hz. A teď si představte, že v rámci svého přesvědčení, že 800 nm je disharmonická barva, řeknu, že je třeba, aby malíři konečně začli malovat na 750 nm. Že je to volovina? Přesně stejná jako debata o disharmoničnosti ladění na 440 Hz v hudbě. A bude-li vám někdo nabízet, že vám za lidovou cenu „převede“ všechny fotky z červené=800nnm na červenou=750 nm, řeknete si, že mu hrabe. Je zvláštní, kolik lidí si neuvědomuje, že stejná volovina je debata o ošklivém a=440Hz a „harmonickém“ a=432 Hz.

4359 Celkem čtenářů 3 Dnes čtenářů
http://sedmavlna.cz/wp-content/uploads/2017/08/af-vital_jezis.jpghttp://sedmavlna.cz/wp-content/uploads/2017/08/af-vital_jezis-150x150.jpgAdminFIlm a hudbaStará hudba432Hz,early musicObčas proběhne sítěmi nějaký článek popisující, že dnes 'se ladí' na 440Hz, což je hrozně nezdravé a správně by se mělo ladit na 432Hz, protože to je naopak 'v harmonii'. Můžeme to shrnout jako 'ezoblbost', ale čtenáři, který chce vědět proč, to popíšu. Vyhneme se faktu, že temperované ladění, které...Tomáš Houška - blog o hlavně budoucnosti, i když občas k ní docházíme přes historii