Terorismus není společenský jev, ale vojenská taktika

Viníky nejsou primárně piloti a řidiči tanků, ale jsou jimi politici, kteří ho ve jménu své ideologie nařídili. Příčinou je jejich ideologie, v jejímž duchu jednali. A spoluviníky samozřejmě byli ti, kdo strkali hlavu do písku a přesvědčovali ostatní, že s nacisty se dá domluvit po odbrém, stačí je neprovokovat a vyhovět jim v jejich požadavcích.

Bojovat proti teroristům bez hledání příčin jejich konání je jako střílení na letadla na obloze bez pochopení, že odněkud přilétla, někde byla vyzbrojena a někdo dal pilotům zločinný rozkaz. A tomu někomu nešlo o to, aby „se bombardovalo“, protože ho bombardování baví, ale proto, aby porazil nepřítele, tedy nás, a vnutil mu své politické požadavky. Nikoho nenapadne, že bojuje proti bombardování, bojujeme proti nepříteli, jsme-li jím napadeni.Dokud nejsme ochotni pojmenovat, kdo je nepřítel a nejsme ochotni vidět žádný probém v jeho nenávistné a s naší společností neslučitelné ideologii, prostě na nás bude útočit dál.

V našem případě je tou politickou ideologií islám, a že se schovává za náboženskou slupku nic nemění na jeho podstatě. Jeho politickým cílem je postupný vznik právního dualismu, posléze nastolení islámského právního systému v zemích, na které probíhá útok.

Terorismus není jedinou uplatňovanou vojenskou taktikou. Je velmi efektivně doplněný o taktiku pseudouprchlické migrační vlny. Pokud vydrží v nezměněné síle ještě pár let, bude v cílových zemích dostatečně velká invazní „menšina“, jejíž velikost bude stačit k rozpadu společnosti. Ona hranice je někde mezi 15-20% populace. A tomu poměru se třeba Francie už hrozivě blíží, Německo ji při dosavadním směřování dosáhne během deseti, maximálně patnácti let.

Každá snaha o smířlivost, konsensualitu, vstřícnost vůči tomuto vojensko-politickému usilování zákonitě povede tam, kam vedla politika apeasementu ve třicátých letech ve Španělsku nebo v Mnichově 38.