Letošní prezidentská volba nám ukázala spoustu neuvěřitelných věcí. O většině z nich byly popsány megabajty písmen. Mě zarazilo, jak krátkou paměť má tento národ.

Zkusme vzpomenout na rok 1989 a volby 1990. Tehdy to vypadalo, že i teleti ve stodole je zřejmé, kdo může za ekonomické rozvrácení této země. Čí čtyřicetiletá vláda naši zemi poslala ze světové ekonomické špičky na hranici propasti zvané Třetí svět. Že onu zločineckou partaj tehdy nikdo nezrušil a nezakázal je darmo zmiňovat. Každopádně kdybychom tehdy koukli na rozložení politické scény, bylo to tehdy (volby 1990) jasné: Na jedné straně komunisté – a proti nim my všichni ostatní.

 

Pak přišla léta, kdy jsme zděděnou spoušť začali dávat dohromady. Bolestně a s chybami – a dle mého přespříliš „sametově“, aby to zas tak moc nebolelo. Některé restituce přes sebou dodnes valíme jako černé svědomí… A se smutkem zjišťujeme, že škody napachánemé komunisty v ekonomice byly ještě celkem zanedbatelné proti devastaci, kterou způsobili v morálce tohoto národa. Nejsem sebemrskač a jsem celkem optimista – i tyhle rány se zahojí. Ale jsou hluboké, mokvající a jejich vyléčení bude bolavější, než si kdo myslel.

 

A také se samozřejmě nadělalo spoustu chyb. To je jasné. Kdo něco dělá, dělá i chyby. Kdo nedělá nic, chyby nedělá. V každé partaji se najdou pacholci a kariéristé. Do vládnoucích stran se jich valí víc, protože tam cítí příležitost. A ani nemusí jít o stranu vládnoucí, stačí, aby byla velkou parlamentní stranou. Prostě je to tak. Jediné možné je snažit se je zase pokud možno rychle vymetat od koryta. Ale to odbočuju. Podíváme-li se do historie těch osmnácti let, dojde nám, která ze současných parlamentních stran reálně udělala největší díl práce na tom, že už nejsme na okraji třetího světa, ale že jsme středoevropskou zemí s docela slušně šlapající ekonomikou.

 

Vrátím se k té volbě. Ukázalo se, že už zdaleka neběží hranice mezi komunisty a „ostatními“, ale na jedné straně je ODS a na druhé straně socialisté, komunisté a jejich satelity. Pro mě je to strašlivé zjištění. Stačilo osmnáct let k tomu, aby národ zapomenul. Národ připustí, aby pohrobci zločineckého systému mluvili do volby prezidenta, národ naslouchá jejich křiku o demokracii, národ je ochotný pochybovat o mravnosti těch, kteří proti těmto rudým zločincům v padesátých létech zvedli zbraň. Sentiment nad smrdutým rybníčkem, ve kterém si všichni pokojně tiše hnili a nemuseli se starat, zcela překryl vzpomínku na fakt, že se starat ani nemohli. To je hodně zlé. Jestli tenhle trend bude pokračovat i nadále (na podzim máme, nemýlím-li se, komunální a někde i senátní volby), znamená to, že míra zapomění dosáhla té míry, že jsme přetočili kormidlo a k té propasti míříme zpět.

3887 Celkem čtenářů 6 Dnes čtenářů
TomášSpolečnostVšechny rubrikyestébáci,komunisté,revoluce Letošní prezidentská volba nám ukázala spoustu neuvěřitelných věcí. O většině z nich byly popsány megabajty písmen. Mě zarazilo, jak krátkou paměť má tento národ. Zkusme vzpomenout na rok 1989 a volby 1990. Tehdy to vypadalo, že i teleti ve stodole je zřejmé, kdo může za ekonomické rozvrácení této země. Čí...Tomáš Houška - blog o hlavně budoucnosti, i když občas k ní docházíme přes historii