Liber Vitae

Tady brzy najdete kompletní online vydání knížky Liber Vitae. Pokud jí chcete číst offline, tak si ji koupte jako ebook, nebo objednejte její tištěné vydání v eshopu (u objednávek nad 200,- neúčtujeme poštovné)  – anebo ho samozřejmě můžete koupit v knihkupectví.

 


8. V ambitu pařížského minoritského kláštera Cordeliers

Stíny se prodloužily, zlatavé paprsky slábly a den se nachýlil. Letošní podzim byl slunný a nádherný, vzduch se tetelil vůní sena, které pacholci nakládali z vozu na půdu budovy, a tu a tam sem jako motýlek přibloudila molekula vůně tymiánu, bazalky a dalších bylinek, kterými oplývala klášterní lékařská zahrádka.

Protože nazlátlý podzim tehdy znamenal vzduch čistý jako křišťál a slunce hřejivé jak měkká houně a o smogu tady ještě pár století nikdo neuslyší.

V ambitu pařížského minoritského kláštera Cordeliers tiše debatovala dvojice mužů. Pomalu se ploužili chodbou a sna­žili se hovorem nerušit tichou majestátnost místa.

„Takže ti zakázali pokračovat v práci? To je hrozná ško­da“ potřásl hlavou první z nich. Těžko si ho zařadit, na šlech­tice ne­vypadal, bohatý kupec to také není. Na to byl oblečený příliš elegantně, vkusně a málo okázale. Možná někdo z univerzi­ty.

„Zničili všechny moje poznámky,“ vzdychl si jeho společník františkán. Stříbrné vousy mu spadaly na vlně­ný plášť, do kte­rého se choulil, jakoby mu snad v tom krásném podzimním od­poledni bylo chladno. Jeho společník sebou trhnul. Informace ho vylekala „Pro Boha živého, nestraš mě!“

„…ty které našli, samozřejmě.“ Usmál se františkán s vý­razem malého kluka, který přechytračil své okolí a má z toho slastně rozpustilé potěšení. „Měl jsem předem připravenou schránku za jedním z kamenů ve své cele. Víš, část své práce Epis­tola de secretis jsem poslal svatému otci Klementovi. Je to moudrý muž. Vděčím mu za to, že se moje situace vý­znamně zlepšila a budu se moci vrátit domů. Snad ji použije k větší slávě Boží. Tu druhou část…“ nedořekl.

Jeho mladší společník na něj zvídavě pohlédl. Bude to mít pokračování? Ale františkán jenom bez řečí sáhl do zá­hybu pláště a podal mu plochý balíček pečlivě zavinutý v plátně a omotaný koženým páskem. „Teď jsme tu chvíli sami!“ Jeho společník to pochopil a balíček bleskově schoval pod vlastní plášť „Tvé úlovky z toho světa?“

Františkán se usmívá „Jako lékaři by se ti to mohlo hodit. Jsou tam ještě nějaká pozorování astro­nomická, ale… vlastně jsou tam poznámky z pár dalších oborů.“

„Tvoje důvěra mě nesmírně těší. Ani nevím, jak bych to mohl oplatit.“

„Začni tím, že opustíš Paříž. Máš tam i ta semena. Musíš za­ložit zahradu a pokračovat. Tady není bezpečno. Neznají celý rozsah mé práce, to je velké štěstí. Jenom proto přijali můj slib, že s ní přestanu. Ale chce to pryč z moci jejich sou­du.“

„Bál jsem se toho. Ale máš pravdu, příprava odjezdu mi ne­zabere moc času a práce. Navíc se chystá průvod do No­rimberka, přidám se k nim, senešal bude rád, že s sebou mají lé­kaře.“

„To je dobrý plán“ souhlasil františkán.

„Nebojíš se, že se tou tvojí cestou dostane …tam… někdo nepatřičný? A až se vrátí…?“

Františkán zavrtěl hlavou. „Kdyby se k těm poznámkám dostal někdo, kdo nemá, nic nevyčte. A… kdo se tam dostane, ten nikdy není nepatřičný. Navíc…“ františkánovi se trochu za­drhl hlas a zůstal chvíli sám sebou ve svém přemýšl­ení. Možná si před očima přehrával nikdy nevyprávěný pří­běh. Jeho společník to respektoval a tiše pokračovali, noha nohu mine, pomalu se mlčky ploužili ambitem.

Pak františkán začal jakoby o něčem jiném „Víš, ty dů­ležité cesty, ty jsou vždycky jenom jednosměrné. Nikdy tě nepustí zpátky. Pohled do zrcadla také vede jenom v jednom směru. I vejce uvaříš a pak už to nikdy nejde vrá­tit. Narození nejde vrá­tit. I smrt …je také jednosměrná. Ty důležité cesty se takhle chovají bez výjimek.“

Jeho společníka to vyvedlo z rovnováhy „Jak to myslíš? Ty ses ale přece…?“ Františkánovi se zaleskla v očích zadržená slza „Ne. To nejde. Nikdy se mi nepovedlo vrátit se odkud jsem vyšel. Kdo se tam pustí podle mého textu, musí se smí­řit s tim, že se nikdy nevrátí. Ta cesta patří k těm, které to neumožňu­jí.“

Jeho společník se s tím pomalu srovnával. „Budu pokra­čovat v tvojí práci, nemusíš se bát, že ne­měla smysl.“ Fran­tiškána to viditelně potěšilo. I když, nejspíš to předpokládal a proto svému příteli ten balíček svěřoval. „Co plánuješ ty?“ sto­čil jeho společník řeč jinam.

Františkán se zamyslel „Vrátím se domů. Pokusy jsem uzavřel, moje práce v tomhle směru skončila. Dokud budu moci, budu se snažit užít lékařské znalosti, které mi Bůh svě­řil, k po­moci potřebným, ale s experimenty na poli artis et naturae jsem skončil. Cesta mě dovedla k cíli.“


9. Do černé zóny

Tma měkla a obloha začínala blednout. Lidé opouštěli depo. Sam s Davidem zazoomovali dalekohled na co největší přiblí­žení a zkoušeli rozklíčovat všechny ženské obličeje, nakolik jim zá­voje dovolí.

Ale David vrtěl hlavou. Natálie není ani jedna z nich.

Slunce svítilo na obloze a z místa se stal opět ničím neza­jímavý zaneřáděný a opuštěný industriál na periférii, která kdysi periférií neby­la.

Rozmrzele seděli na svém pozorovacím stanovišti a snažili se přijít na kloub tomu, proč byli neúspěšní, když podle veš­keré logiky by tady měli Natálii vystopovat. Sam kouknul na Davida „Seš si jistej?“

David se ušklíbnul. Přece ji pozná podle každého pohybu „Stopro.“

Sam intenzívně přemýšlel, pak mu svitlo, „Je to bejvalý depo. Víš co nám nedošlo?“

David tázavě čekal pokračování.

„Vypadá to, že projít mezi kalištěma odpadů de jenom tudy. Jenže exis­tuje eště jedna cesta.“

A ukázal směrem dolů.

Davidovi to docvaklo také. „Tunely metra! Tady přece mu­selo bejt metro!“

Sam spokojeně přikývnul „Zrušili ho před patnácti lety, když někdo vodpálil stanici v hornim městě.“

„Sme propásli den!“ Mrzel se David, který si moc dobře uvě­domoval, že časem plýtvat nemůže.

„Máš přístup do archívu, ne? Najdeš projekt.“

David šátral v paměti, ale nacházel tam jen samá nemilá zjištění. „Všechny tyhle stavební projekty odešly, když loni od­pálili tu servrovnu na tom brownfieldu u řeky.“

Sam vrtěl hlavou. „Musej existovat tištěný.“

David se zamyslel. „Zkusim to.“

David se protáhnul škvírou v pootevřených dveřích do ve­lína Haatanova království. Byl tu nejen Haatan, ale pilně tu pracovali jeho lidé.

Haatan Davidovi hlásil stav věcí „Zatim sme offline, ale dává­me tam nový firewally… a taky rych­lý přepěťový ochra­ny, kluci sou borci.“

David si obdivně hvízdnul a Haatanovi to viditelně zalichotilo „To ste stihli?“

Haatan se vítězoslavně pochlubil „Zejtra sme onlajn!“

David obdivně přikývl „Hele… mam oříšek. Dělám na ně­čem a nejde to přes výkazy… přímej úkol od Hasmeda, ro­zumíš. Jenže zodpovědnej sem za to já.“

Haatan zvážněl „Hodil to na tebe? Parchant… Něco má?“

„Možná. Ale potřebuju k tomu projektovou dokumentaci od mod­rý linky metra.“

Haatan zavrvtěl hlavou, „Ta už přece patnáct let nejezdí.“

„Právě.“

Šéf Archivu zvážněl. Evidentně je to hodně těžký úkol „sis nemoh vymyslet něco jednoduššího?“

„Takže máš?“ To zní skvěle, David se rozzářil. Haatan fakt má všechno!

„Někoho tam pošlu, je to na třetim patře dole, zalitý ply­nem.“

Haatan na stole rozložil velké plachty papíru s plány Ar­chivu. „Si­mone? Musíš se hodit do gala a jít do inferna dolu. Po­třebujem jedny dokumenty.“

Simon evidentně nebyl nadšený.

David očima hltal neuvěřitelné plány Archivu. Prohlížel jeho zá­koutí a snažil se očima vyfotit do paměti co nejvíc de­tailů.

Haatan si všiml jeho zájmu „Je to zjednodušenej plán, aby tam kluci snáz trefili. Je to vodstíněný tak, že tam nejde po­slat žádný roboty, všechno pěkně růčo, žádná elektřina.“

„To je jedinej způsob, jak to mít úplně bezpečný!“ Uvě­domil si David.

„Přesně,“ přikývnul Haatan, „každý dráty nebo bezdráty jdou hacknout a odpálit, zapálit, kdo ví co dalšího. Simona s ba­terkou nehackneš.“

David se Samem listovali velkými plachtami s plány někdejší­ho metra.

„Tady sme… a tohle je ten tvuj klub.“ Sam prstem pro­jížděl plán „…a jasně, to je bejvalej kryt, hele… zázemí… a tady tu­nely. A sme doma.“

Davidovi se nezdálo, že by to bylo až tak jednoduché: „Ale tam bu­dou mít hlídky.“

„To si piš!“ Souhlasil Sam, „proto tam pudeme tudy.“

Vytáhl jinou plachtu, „tady je to zazděný. Vestibul za­lili beto­nem. …ale tady z toho baráku vede schodiště do zru­šený stani­ce, to bude vono!“

„Copak vo ní šurta neví?!“ zíral do papíru David.

„Haatan si ty papíry nejspíš syslí pro sebe. Docela poklad… a neni jedinej, co tam má.“

Sam koukal na další plachtu „Hele, já se usalašit v tomhle blu­dišti, tak si štáb udělám tady, přestupní stanice, víc vý­chodů. … a tady sou bunkry, kam bych dal to, na čem mi zá­leží.“

David ho sledoval „Myslíš, že jí držej tam?“

„Věř bejvalýmu poldovi.“

Kouknuli po sobě.

„Tak dem na to?“

Opuštěný vybydlený dům. Vlhké stěny, po podlahách spousta suti. Trosky bordelu, který před mnoha a mnoha lety byl ná­bytkem.

Sam čuchal po chodbě jako lovecký pes. Prohledával stě­ny. Pak našel popraskanou omítku, za kterou se rýsovaly zazděn­é dve­ře.

„Tady!“

Skočil proti zdi vší silou a nemalou vlastní vahou. Vlhká stě­na po­volila a vysypala se.

Za stěnou vykoukly protipožární dveře s velkou železnou závorou za­mčenou rezatým visacím zámkem. Sam ho zkontroloval zblízka. „Ten je po smrti, i kdybysme náhodou měli klíč.“ Vytahnul z kapsy na stehně dlouhé ocelové bodlo a zámek jím rozlomil.

Zabral a aspoň trochu otevřel dveře, zabral ještě víc a pan­ty ko­nečně povolily a dveře se pootevřely. Zíval na ně temný prostor. Sam do něj po­svítil ledkou a ze tmy vystoupilo dávno opuštěné nouzové schodiště vedoucí kamsi do hlubin.

Pustili se po něm.

Schodišťová šachta, která jako by neměla konce, a zrca­dlo mezi rameny schodů se ztrácelo hluboko v nicotnosti.

Pod botami jim chřoupaly zbytky omítky. Konečně se ocitli kdesi v hloubce a vydali se chodbou. Dovedla je do opuštěné­ho zázemí stanice.

Chodby, kachlíky na zdech z půlky opa­dané, suť na pod­laze. Kužely světla jejich baterek a čelovek odhalovaly ob­raz zmaru a zapomnění.

A pokračovali dál a narazili na nahrubo zřejmě narychlo za­zděné tenkou příč­ku. Sam ji rozkopl jak věž z kostek. Roz­letěl se kus zdi a po­padalo pár cihel.

Prolézli dírou. Okamžitě poznali, že tady už dvě tři de­setiletí nikdo neprošel. Plíseň prorostla snad i betonové zdi a vlhký chladný stojatý vzduch vyvolával atavistické obavy z tem­ných hlubokých prostor, které mohou být obývané kdovíjakými podsvětními stvůrami. Ale překvapivě se z žádného z temných koutů neozývá temné mručení ani nikde nehoří rudé uhlíky krvavých očí podzemní bestie.

„Zazdili to z obou stran, proto o tom ty pekelníci nevědí,“ vy­světloval Davidovi.

Opatrně spolu procházeli temnými místnostmi a jenom ku­žely jejich baterek osvěcovaly kdysi tepem života pulzující prosto­ry. Před­stava, že tudy kdysi proudily davy lidí byla až mysticky neuvě­řitelná. Teď to tu vypadalo jako prostředí přímo vytvo­řené pro nějaký dě­sivý horor.

Prošli stanicí a po rezatých železných schůdcích vstoupili do kolejí. Rozhlíželi se na obě strany a Davidovi bleskla hlavou představa, že by se odkudsi z temnot mohla vyřítit nějaká pe­kelná souprava metra. Ale ticho, ve kterém byl téměř slyšet vlastní dech, tomu nenasvědčovalo. Sam Davida za­stavil, oba na chvilku strnuli v němém štronzu a pečlivě na­slouchali.

Nic. Vůbec nic. Nikde nikdo, celé tyhle prostory byly doko­nale prázdné.

David se Samem tedy šli a šli tichým temným tubusem opuštěné linky metra. Kanálek mezi kolejemi byl plný vody, ve které se všechny kaly stačily dávno usadit tak, že voda vypadala jak křiš­ťálová studánka. Plesnivý vlhký zápach ji samozřejmě usvěd­čoval z opaku. Tu a tam ze stropu kápla voda a boty rozč­vachtly louži na podlaze.

Minuly velká železná vrata po pravé ruce. Zanesená blátem, rzí, skoro splývající s hutnou temnotou všude kolem.

Sam zastavil a ukázal k nim.

Došli blíž a Sam opět vytahnul ocelové bodlo a šťoural jím v zámkovém mechanismu.

Chřoustlo to a zámek se změnil v hrst rezaté drti sypa­jící se na zem.

Vší silou se opřeli o vrata a ta neochotně povolila a pootevřela se. Další tunel.

Sam s Davidem se pustili další chodbou.

Pak se zastavili a Sam vytahl plachtu a svítil si na ni: „…ventilace… dove­de nás až sem,“ ukazoval Davidovi místo na plánech.

Otevřeli malá železná dvířka a nasoukali se dovnitř.

Výška ventilačního tunelu jim nedovolila postavit se, pro­to se shr­bení nepo­hodlně kolébali kupředu jak kachny. Najednou se Sam zastavil a zpozorněl. I David se zaposlou­chal. Prostor a vinutí tunelů k nim nesl nějaké zvuky a jakoby cítili pohyb v mase stoja­tého vzdu­chu a tiché hlasy. Sam se usmál. Jsou tu správně! Dál pokračovali co nejtišeji uměli – až k pra­chem a špí­nou zane­sené velké žalu­zii, kterou do tu­nelu pro­nikalo svět­lo z druhé strany.

Opatrně se přiblíží k žaluzii a dívali se krz její lamely. Sho­ra sledovali dění ve velké místnosti.

Byla v ní asi pětice povstalců, kteří něco řešili kolem stolu s po­čítačem u jedné stěny.

Vešla Natálie s čímsi v náručí.

Jeden z banditů na ni kouknul „To je pro Sofii?“

Natálie přikývla „Musí něco sníst.“

S tím zmizela za jedněmi z pancéřovaných dveří, které z místnosti vedly.

Sam znovu prohlížel detail papírové plachty. Za oněmi dveř­mi má podle plánu být několik místností. Kouknul kont­rolně znovu do bunkru, jak se plány shodují s realitou. Byl spokojený. Pak si všiml železného žebříku u jedné stěny a upozornil na něj šeptem Davida: „Po něm se budem vracet.“ Ten byl z objevu nadšený.

Sam vytáhl z velké kapsy na zádech své vesty masku a mrkl na Davida, ať si ji vezme taky. Pak vytáhl dva graná­ty: „Jeden vostrej, tim je vyřadíme, a druhej nám udě­lá pa­ralyzující clonu. Připravenej?“ David přikývnul.

Sam kopnul do železné žaluzie, která oddělovala ventilaci od místnosti dole, a ta se s řinčením zřítila na podlahu. Pak tam hodil první granát. Ten vybuchnul a postavy dole mrštil o stěnu. A v zápětí hned druhý, který prostor zahalil ne­prostupným dý­mem.

Sam skočil dolů, následován Davidem. Tvrdý dopad na tvrdou podlahu. Až to Davidovi vyrazilo dech, a jak se překu­lil, na moment ztratil orientaci v prosto­ru.

Z jedněch dveří do místnosti vběhli dva ozbrojení týpci, ale je­diný nádech dýmu je sklátil v záchvatu dávivého kašle k zemi.

Sam se vrhl proti pancéřovým dveřím, do kterých vešla Na­tálie. David ho následoval.

Sam divoce rozrazil dveře a s prstem na spoušti své kara­biny zazíral do dlouhé chodby, ze které vedlo několik dveří na různé strany a chodba končící dalšími dveřmi. Úplně jinak, než bylo na plánech, které před­tím na­studovali.

„Do prdele, je to jinak než na tom papíru!“ komentoval situa­ci, která ho vyvedla z konceptu.

David vzadu vnímal pohyb v mlze a střílel tam kamsi do ob­laku dýmu za nimi. Kdoví, co trefil, ale třeba to někoho aspoň od­radilo, aby se za nimi hned pustil. Kolem nich zah­vízdaly kulky.

Sam se rozeběhnul chodbou a vykopnul první dveře. Tam nic zajímavého bylo, pokračoval tedy dál, ale místnosti kolem byly nejspíš všechny prázdné. Tedy nepočítaje-li nejrůznější krámy, které David Hasmedovi nosit nehodlal. Na­ konci chodby byly poslední dveře. Sam je vy­kopnul a hodil před sebe další dýmovnici.

Sam i David se pak vrhli za dýmovnicí dovnitř. Další větší místnost, plná růz­ných beden, rozvrzané židle kolem stolu, u zdi další pra­coviště s ja­kousi obskurní elektronikou.

Okamžitě se ozvala střelba. bylo tu několik ozbrojených ban­ditů, kteří na ně útočili z bezprostřední blízkosti. Ale v ta­kové rvač­ce nablízko bylo leší potkat kráčející rypadl než Sama. Pěstmi připomínajícími betonové patníky bušil do nepřátel jak rozčílená sbíječka.

Najednou se v oblaku kouře objevila Natálie s nachlup stejnou zvěrskou pistolí, kterou měl na stehně Sam. Dávila a dusila se v ob­laku, kterým místnost naplnila dýmovnice, ale přesto dokáže vypálit něko­lik hluboko dunících ran. Pak se zhroutila k zemi. Jenže David se zdě­šením viděl, jak její střelba Sama odmetla přes bednu, a tam zůstával ležet v nepořádku a louži krve.

Než se vzpamatoval z leknutí, postřehl jen stín, jak ho někdo čím­si udeřil do hlavy. A pak bylo dlouhá tma.


10. Leia

Blesk zvenčí ozářil kanceláře a budovou otřásl rachot hromu. Vítr venku rozpoutal honičku s prachem a všudypřítomnými tor­zy černých pytlů vá­lejících se po ulicích a při prudším vět­ru startujících do povětří jako hejna havranů. Obloha hrozivě zčernala a ztěžkla a ve vzduchu už byla cítit úleva a spousta vody.

David ještě před odchodem kontroloval opuštěné kance­láře. Zarazilo ho světlo u jednoho stolu. To Ralf – něco tam pracně sepisoval. David ho vyrušil: „Co blázníš, máš doma dítě běž!“

„No právě, přečerpal sem zdravotní poukaz, tak po­třebuju nahonit kredit, abysme mohli…“ vysvětloval Ralf svůj worko­holismus. David ho nenechal domluvit a vytáhl z kapsy svůj ošuntě­lý čip se zdravotním kreditem „Tak nic nehoň a vem si muj. Od­volej se na mě.“

Ralf se na Davidův čip zpřístupňující zdravotní služby, na které by si Ralf nevydělal ani za několik let, fascinovaně po­díval. Zkusil zaodpo­rovat, protože tu práci někdo musí udě­lat „Hasmed to chtěl do rána hotový.“

„Tak mě k tomu pusť a padej!“ A když David poznal Ralfovy roz­paky, dodal: „Je to příkaz!“

Ralf byl nadšený jak malý kluk. „Moc děkuju, fakt moc dě­kuju!“ David zareagoval jemným úsměvem a mávnutím ruky. Ralf se zvedl se a pádil pryč z kanceláře. David zabral jeho místo a pokračoval v sepisování nějaké tabulky plné čí­sel a po­známek. Venku se zatím pomalu spustil déšť.

Oblohou projel další z mnoha blesků a vše se otřáslo zahřmě­ním. Lilo jako z konve. Déšť propláchnul vzduch od smogu špi­navé potoky se valily ulicemi mezi hromadami zatuchají­cích černých pytlů do přeplněných kanálů.

Noční ulice. Sajrajt uprostřed rozježděný policejními hlídkami, k obrubníkům vytvářející v atlasech nepojme-novaná pohoří. Pár aut, některá z nich zře­telně po smrti, běžně různě vytuně­ná, tu a tam opatřená trubkový­mi chráni­či, traverzami místo nárazní­ků, plechy s průzory často na­hrazují skla v oknech… Zvláštní zóna, která dý­chá spící ob­čanskou válkou.

David přiběhl k domovnímu vchodu, který je naštěstí chráně­ný stříškou. Tam se lekl. Pod stříškou se choulila skrz na­skrz promoklá dívka drkotají­cí zuby. Po­pravdě – ta dívka se Davida lekla ještě víc, protože se tu nej­spíš schovala v nadě­ji, že přečká nečas a pak, aniž si někdo všimne jejího noční­ho bloudění městem, poběží domů.

`Proboha, v tuhle hodinu na tomhle místě, co tu dělá?!´ proběhlo mu myslí. Samotná žena nemá na ulici co dělat a kdy­by ji tu místo Davida potkala policejní hlídka, měla by z toho pěkný průšvih. Vyměnili si pohled.

„Nechcete se usušit?“

Dívka zaváhala. Vejít s cizím chlapem do neznámého ba­ráku, to není dobrý nápad. Ale zima zvítězila nad strachem.

„Jo… moc ráda.“

David přiložil čip k zámku, mechanismus bzučel a bzučel, ale servo ovládající zámek nic. David vztekle nahmatal oleštěný mosazný klíč a zámek otevřel mechanicky. Opřel se do těžkých vchodových dveří, ve kterých skleněnou výplň už dávno nahradi­ly navařené železné pláty, a vahou vlast­ního těla met­rákové dveře otevřel, aby dívka mohla pohodlně ve­jít.

Když se těžké dveře zabouchly, dívka se nervózně roz­hlédla. Hutný stojatý vzduch kontrastoval s tím deštěm provoně­ným bouřkovým venku.

„Jinak, já sem David.“

Dívka na něj plaše pohlédla. „Leia. A opravdu moc dě­kuju.“ Davidovi utkvěl pohled do těch očí v paměti. Ne že by ta dívka byla krás­ná, a už to také nebyla žádná teenagerka. Hádal by jí přes tři­cet. A ten hluboký pohled skrýval leccos. Zku­šenosti. Určitě dobré i zlé. A v tom pohledu byla určitá jedi­nečnost. `Takhle zajímavou dívku jsem snad nepo­tkal´ pomys­lel si David. A hned se se­bou samým začal pole­mizovat, co že to vlastně znamená za­jímavá dívka. A jestli zají­mavá dívka zna­mená, že je krásná, nebo je to naopak eufemis­mus, jak říci, že hezká není. Ale čím ho tedy vlastně přitahuje. A při­tahuje ho vůbec?

David vedl Leiu po schodech nahoru. Na cestu jim svítily ob­časné záblesky zvenčí a tu a tam i šeré světlo probíjející si ces­tu přes špinavá a rozbitá skla lamp.

David si všiml, že Leia to asi někde docela schytala – velký mo­nokl, roz­ražený ret, plachý pohled někoho, kdo trvale větří ohrožení.

„Co se vám …ti …to stalo?“

„Ste moc hodnej, teda …si moc hodnej, žes mi pomoh.“ No, asi o tom nechce vyprávět. Nebo ne každému. Anebo ne teď. A nebo všechno dohromady.

Dveře do sousedova bytu byly zavřené a celý dům hnípal utopený v ti­chu.

David po zkušenosti se zámkem od domu rovnou ode­mknul sta­rosvětským mechanickým klíčem.

Zavedl ji do pokoje.

Nejdřív se chtěl omluvit za všudypřítom­ný binec, ale pak si řekl, že snad bude líp to se samozřejmostí přejít a neroz­mazávat. Nejspíš jsou věci, kte­ré pro ni budou mít vyš­ší prio­ritu než nevyprané prádlo. „Něco k jídlu?“

Leia vděčně přikývla, svlékla ze sebe svůj nevzhledný pro­močený černý pytel. Rozpačitě ho držela v ruce. Rozhlíží se a zírá na folio na zdi.

David si všiml, že neví, co s kabátem, a vzal jí ho z ruky. Za­tímco na věšáku vedle vchodu hledal volné ramínko, vy­světloval co to má na zdi „To sem zdědil po rodičích. Kdysi prej exis­toval celej manuskript, ze kterýho je ten list, ale ten se ztratil. Sem se zbláznil a ve volnejch chvílích hledám historii tý knížky.“

Leia na list koukala a nereagovala. Aspoň nahlas.

„Koupelna… je tam sušák… ručník… vem si tam něco ze skříňky.“

Leia vděčně přikývla „Jo, to potřebuju, to je nádhera, dě­kuju.“

Zatímco David šel pátrat po jídle, Leia zmizela v kou­pelně.

David na stůl přinesl tác, na který vyskládal všechno, co doma na­šel, a usoudil, že by se dalo sníst. Předtím vyřadil ně­které objek­ty, jejichž skutečnou podstatou a výživnou hodnotou si nebyl jistý, protože vypadaly spíš jako čistidlo na podlahu anebo krém na boty.

Odložil vlastní promoklé sako a z kapes vytáhl své po­známky a tabulky, které dělal v kanceláři.

Sedl si a unaveně složil hlavu do dlaní. Věci kolem jsou až moc šílené.

Na malou chvíli se svět kolem rozplynul. Pár vteřin bož­ského kli­du.

Jako by se ocitl v jiném vesmíru.

Venku bušil déšť do okenních tabulek nezmenšenou divokos­tí. Leia se vracela z koupelny zabalená do ručníku a nadšeně za­hlásila své zjištění „Vy …ty máš teplou vodu!“

Ale rychle se ztišila, jakmile si všimla, že David spí vsedě u stolu, na kterém je jídlo.

Opatrně si sedla vedle Davida a vděčně se na jídlo vrhla, jako kdyby týden nejedla.

Zadívala se přitom na papíry, které se válely Davidovi na stolku. Pustila se do pročítání sloupců a tabulek, které David vytvářel v kanceláři. Pak v hromádce na­šla volný arch a tužku a začala na něj drobným vypsaným písmem vypisovat nějakou svoji verzi.

David sebou cukl a probudil se. Leia si toho všimla a s plnou pu­sou infor­movala „Máš tam chybu… já sem totiž analytič­ka. Aspoň… vystudovala sem analytickou psycho-sé­mantiku.“

David ji fascinovaně sledoval. Co se to tady odehrává? Za­číná tu nějaký nový milostný románek? I když nový… kdy napo­sled měl čas a sílu na něco, co by se dalo nazvat románkem? A navíc, může si dovolit ta­kovou nezodpo­vědnou šílenost? Co když je ta dívka pozitivní? Každý pátý je dneska pozitivní. Riziko, že patří mezi ně, je až moc velké. Už jenom to, že si takhle něja­kou holku z uli­ce vezme do bytu, bylo vlastně proti veškerému zdravému ro­zumu.

Ale informace, kterou právě Davidovi o sobě prozradila, z ní dělá ještě zajímavější, než doteď vypadala. „Analytik by se mi hodil do týmu,“ připustil nahlas.

Leia přestala žvýkat a udiveně se na Davida podívala. V očích se jí rozhořelo světlo naděje, že získá job. „Slova jsou kouzlo,“ přikládá polínko „přes sémantiku se dá zjistit, jak lidi myslej, i když maj pocit, že ti nic neřekli. A když je naučíš používat svý slova, ovládneš jejich mysl.“

„V mym týmu budeš mít spoustu prostoru pro čarování se slovy,“ ubezpečuje ji. Stále víc se mu zdá, že skutečné kouz­lo se odehrálo ještě dřív, než ji potkal dole u dveří. Kouzlo přivá­lo Leiu do jejich ulice. A David za něj byl vděčný.


11. Na cestě do Norimberku

Jean Pierre byl celý zablácený a promoklý až do morku kostí. Jejich kolona nabrala hrozné zpoždění a od rána se celý den v lijáku brodí po zoufale zanedbané cestě napříč Franky. Vozy za­padají do vyjetých kolejí, a všichni, kdo mohou, se snaží tro­chu pomoci a zabírají za loukotě. Tedy skoro všichni, ti namyš­lení brokátoví panáci všem dávno ujeli a touhle dobou se nej­spíš hřejí ve městě v suchu u krbu.

Tváří se tajůplně a pyšně, ale všichni vědí, že zrovna jim můžou všichni vděčit za tu chladnou nevlídnost, která se všem dostává od zdejších lidí, a kdo ví, nejsou-li vinni i chladnou ne­vlídností, kterou je Bůh častuje v podobě zdejšího počasí. Lud­vík se velmi pravděpodobně hodlá ne­místně vměšovat do volby císaře a tihle jeho emisaři jsou toho ztělesněním.

Čert aby tuhle studenou a blátivou zemi spral, pomyslel si snad při každém zabrání. Padající soumrak už dávno nahrad­ila neproniknutelná tma, a do tepla a bezpečí prý stá­le zbývá několik mil.

Interregnum, které v Německu trvá už několik let, se pode­psalo zdá se úplně na všem. Ovšem jestli to tady někdy vůbec bylo vlídnější. Bylo by nevděčné, kdyby Jean Pierre li­toval své­ho rozhodnutí opustit s touhle výpravou Paříž, pro­tože to slíbil příteli, jehož si nadmíru vážil a byl mu vděčný. Své představy ve všech podobných těžkých chvílích upnul k představě Norim­berka, kde si zařídí lékařskou praxi a bude pokračovat tam, kde jeho přítel svou práci přerušil.

Z úvah Jean Pierra vytrhl křik. Zvedl oči z bláta cesty a sna­žil se ve tmě prosvícené mihotajícími záblesky z loučí rozeznat, co se děje.

Okamžitě pochopil, že jestli si myslel, že jejich situace ne­může být horší, zásadně se pletl. Situace se špatnou stala právě teď. Byli přepadeni. Temné stíny vetřelců i pacholků pa­třících obchodníkům či těm dvorským náfukům se míhaly. Cestou se nesl křik, vo­lání, zaslechl i třeskot nějaké zbraně.

Rychle se rozhlédl, co si teď počít. Ve voze má v bedně všechny své knihy. A nástroje. A… Má to snad všechno obě­tovat a utéci? Nebo se povede bandity zahnat a má se snad chopit klacku a pomáhat pacholkům?

Jeho dilema ukončil kdosi, kdo probíhal kolem a hrubě do něj strčil, až sebou Jean Pierre žuchl do bahna na kraji cesty. Dusot koní se zlověstně přiblížil a i Jean Pierre z něj pochopil, že nechá bednu bednou a uprchne do lesa. Nechá tu napospas práci svého přítele? Má se tedy bránit? Ale je správné zabíjet pacholky, kteří neměli na výběr, když jim někdo přikázal na­padnout je? Svět je příliš složitý a moudrost odzbrojuje.

Vydrá­pal se do křovinatého úvozu a snažil se rozkoukat, kudy od­tud pryč. Ale než na to přišel, ucítil tupý úder v zá­dech a tě­lem mu prostoupilo nezvyklé horko. Sesunul se k zemi a ryk bitky se mu podezřele rychle vzdaloval.

Došlo mu, že do Norimberka nedojede a jeho přítel mino­rita měl pravdu. Ty nejdůležitější cesty v životě jsou jedno­směrné.

Největší hluk rychle utichl. Vozy zůstaly stát uprostřed cesty a šumějící déšť rozmýval stopy, které je sem přivedly. Ko­lem vozů po cestě leželo pár zabitých, pár pacholků nejspíš při úprku z místa řešilo menší dilemata než Jean Pierre, a proto i skutečně uprchlo.

Ve vozech rabovali žoldáci a pacholci patřící k šlechtici, který tu teď procházel a dělal si v hlavě inventuru dnešní ko­řisti.

Když mu říkali, co že to ve vozech našli, většinou jen vz­tekle pokračoval dál. Když došel k místu, kde naposled vyde­chl Jean Pierre, popadl ho výbuch zuřivosti a začal řvát víc než když se vrhal do boje „Vy vyjebaný hovada! Vy ste zabili toho doktora?!“

Jeho lidé se snažili ztratit ve tmě a nepřijít mu do rány. Ten který šel šlechtici doslova ve stopách a nesl mu louči, se pochopitelně ve tmě neztratil, a tak schytal několik švihnutí mokrými koženými rukavicemi, až zavrávoral a tím se dostal svému šéfovi z dosahu. „Ste vypitý oslové co maj v hlavě psí hovna místo mozku!“ řval ten chlap, který si s dvorskou eti­ketou nejspíš zrovna starosti nedělal.

Šlechtic vztekle vší silou kopnul do kola. Nepřekvapivě tím Jean Pierra nepřivedl k životu.

„Myslim, že tu máme jeho bednu“ špitl pacholek z vozu.

„A co jako, postavim si jí na nádvoří jako trofej? Tak co je tam?“

Pacholek se probíral bednou. V plátně zabalené různé kovové nástroje, skalpel, kleště… „Asi to byl doktor.“ Mu­droval nad tim.

„Kriste pane, a co teď řikám?!“ rozkřikl se na něj vzteklý šéf bandy. Vyhoupnul se na vůz, aby mohl obsah bedny zkont­rolovat vlastnoručně.

Rozbaloval nástroje v plátně a bylo mu jasné, že tohle ne­byl žádný vesnický felčar, ale opravdu nějaká významnější osobnost, jak mu říkal tipař, který se s přepadenou výpravou se­tkal v hospodě předvčírem.

Pak se pustil do rozbalování větších balíčků pečlivě uložených do voskovaného plátna a vylouply se mu z nich kni­hy. Nejdřív jedna. Vazba nevypadala nijak honosně. Když ji roze­vřel, žádné krásné ilustrace, stránky ohmatané až hanba. Žádný velký poklad z toho nekoukal. První, druhá, ve třetím balíčku byly dokonce jenom samotné nevázané pergamenové listy. Za­brejlí do nich „No, tohle nám scházelo, dyť to ani neni ně­mecky.“ Z obalu se přitom vysypala hromádka něja­kého smetí.

„Nemůže to bejt latinsky?“ špitl pacholek, který se snažil nějak zpětně získat svého šéfa. Ale ten po něm jenom vz­tekle sekl pohledem „Ani latinsky, ani francouzsky! Tyhle klikyháky vůbec nejsou žádný písmena, takovouhle krávovi­nu, …to je jako kořist?!“ Vztekle hodil vybalenou hromádku listů zpátky do bedny.

„A co arabsky nebo jidiš, Heinrichu?“ Ze tmy se vynořila mohutná postava v huňatém kožichu, která podle meče hou­pajícího se jí u boku a koneckonců i oblečení, rozhodně ne­patřila mezi ostatní hrdlořezy.

Heinrich se zarazil. Vzal listy znovu do ruky a zblízka se za­díval do textu „Copak já to poznám?!“

Muž v kožichu naskočil na vůz k Heinrichovi. Drze si vzal taky je­den z listů a zvědavě ho prohlédl. „A ty to poznáš FI­lipe?“ zeptal se ho o tón krotčeji Heinrich. Filip zíral do listu a zarazil se, jeho jis­tota byla rázem ta tam „Ne. Ale co jiný­ho to může být? Je to arabsky nebo jidiš, vsadim se s tebou.“

„To nám scházelo!“ vzteká se Heinrich. „Co s tim?“

Filip mrskl listem zpět do bedny. „Zabal to zpátky, dyť chčije a všechno to bude mokrý!“ okřikl FIlip pacholka, který je mlčky sledoval. „A až dorazí­me domu, nástroje vysuš a kni­hy nech opatrně proschnout!“ Pacholek mlčky přikyvuje. „Prodat židovskýmu doktorovi, to je jediná možnost“ vysvětl­oval Hein­richovi.

„Bude to chtít?“ FIlip se podrbal ve vousech „Zkurvená situace. Ten chlap nebyl hej počkej. Ten doktor může poznat komu ten vercajk patřil, máš pravdu.“

„Naštěstí přijel prej až z Paříže.“

„To je jedině dobře. Musíme vymyslet kulervoucí příběh, abysme mohli trochu šponovat cenu. Ono mu stejně bude jasný, že to patřilo někomu, kdo svý nádobíčko nerozdával na jar­marku.“

Heinrich vypadal, že je s plánem spokojený. Seskočil z vozu a šel kontrolovat další. FIlip ještě sledoval pacholka, jak balí listy pergamenu a sklepává z nich kapky deště „Opatrně, ty osle, ať se tomu nic nestane! A pak mi to doma přines, po­dívám se na to zejtra vklidu.“ Pacholek při­kyvoval, protože po­chopil, že Heinrich nejspíš nikoho nebu­de bičovat, protože jeho záchvat zuřivosti FIlip nejspíš právě zaplašil. „Budu to chovat jako oko v hlavě!“

„To doufám!“ zavrčel Filip.

„Héj, naložte to na koně, nemůžem tu zkysnout do vánoc, do rána už naše stopy musí déšť bezpečně splách­nout!“ Křikl ještě na ostatní pacholky, které Heinrichův vý­buch zahnal do bezpečí přítmí kolem cesty.

Oba šlechtici se vydali kolem vozů blátem zpět na konec ko­lony, odkud před nedlouhým časem na kupce zaútočili. Jejich špičaté boty za sebou nechávaly v blátě hluboké šlápo­ty.

Pacholci mezitím kmitali jistojistě bičem vycepovaní Hein­richem. Běhali s bednami od předního konce kolony k ze konci zadnímu. Mrtvé kupce a jejich čeleď házeli do křoví za pangej­tem, vozy, které byly uznány za vybrakované a nepo­třebné, zpřevraceli vedle cesty. Na konci kolony pak snášeli lup do jednoho z vozů a chystali se co nejrychleji opustit místo a ztra­tit se kdesi v bezpečí sídla svého pána. Stopy do rána smyje déšť.


Část 1Část 2Část 3 – Další kapitoly zítra 🙂


Liber Vitae /Tomáš Houška

obálka Petr Boháček

(c) Tomáš Houška, 2016

Text je určený ke čtení online. Pokud jí chcete číst offline, tak si ji koupte jako ebook, nebo objednejte její tištěné vydání v eshopu (u objednávek nad 200,- neúčtujeme poštovné)  – anebo ho samozřejmě můžete koupit v knihkupectví.

235 Celkem čtenářů 2 Dnes čtenářů