Kostnický koncil 5. 11. 1414
Hlavním hybatelem koncilu opravdu byl římský král Zikmund. Ze své pozice sice koncil svolat nemohl, ale hrubou silou k tomu donutil Papeže Jana XXIII. Zikmund měl přitom cíl, který je snadno pochopitelný i s odstupem 600 let:
První průšvih, který rozehrál téměř neřešitelné úkoly stojící před Zikmundem, nastal v roce 1204. Tehdy došlo k totálně zpackané křížové výpravě, kterou neuvěřitelně cynicky zneužili Benátčané a důsledkem výpravy bylo vyplenění Konstantinopole a faktická likvidace Byzance. Tedy aspoň její dosavadní ekonomické, politické a vojenské síly. Během několika let po pádu Konstantinopole situaci využili osmanští Turci a zabrali kus donedávna byzantského území. A protože sanace mocenského postavení Byzance pokračovala pomaleji než agrese Turků, sto let poté už Byzanc byla jen nepatrným státečkem na Bosporu a Turci ovládali půl Balkánu. V době, kdy panoval Zikmundův otec Karel IV. Turci porazili a ovládli několik království na Balkáně – nejcitelnější byla porážka Srbů na Kosově poli – a to stále za vytrvalé ignorace západu, který to nepovažoval za svůj problém. Zikmund, který byl mimojiné i uherským králem, pochopil, že to problém západu je. Celé vládnutí Zikmunda se všemi vedlejšími peripetiemi, které byl nucený řešit, směřovalo k jednomu hlavnímu cíli: Zastavit Turky.
K tomu potřeboval vyburcovat a aspoň v rovině ideologie – tedy křesťanství – sjednotit Evropu. Jenže běh věcí tomu chtěl, že na sklonku vlády Karla IV. došlo k druhému schizmatu tentokrát papežskému.
(K prvnímu tzv. velkému schizmatu došlo v roce 1054 a církev, tedy její hlavní proud, se rozpadl na východní a západní. Hodně zjednodušeno byl problém v tom, že východní patriarchové neuznali nadřazenost patriarchy římského – papeže. Až do nějakého 13. století přitom nedocházelo k žádným odlišnostem liturgickým a nebylo provázeno válečnými akty, které by ohrozily křesťanský svět.)
Schizma papežské nastalo z podobných důvodů – italští kardinálové si vynutili volbu papeže, který byl zcela nekompetentní a nejspíš slabomyslný, francouzští tuto volbu odmítli a zvolili vzdoropapeže, který se usadil v ledva vyklizeném papežském paláci v Avignonu. Na Evropu ovšem tohle schizma mělo důsledky velmi závažné – došlo k vleklé občanské válce a nestabilitě, která otřásala celým kontinentem. Zikmund proto správně pochopil, že chce-li uspět v boji s Turky, musí nejdříve konsolidovat církev.
Kostnický koncil tedy měl jako prioritu vyřešení schizmatu, jako další cíle si vytkl reformovat liturgii, jejíž praxe se mnohde rozcházela s teorií, re-kodifikovat leckterá liturgická dogmata. A to vše tak, aby byl nalezen jeden obecný modus, který přijme celý křesťanský západ.
V době, kdy byl koncil svolán dokonce nebyli papeži dva, ale tři. A účastníci koncilu – opět na nátlak Zikmunda – prohlásili za nelegitimní všechny tři a zvolili papeže nového – Martina V. Papež Jan XXIII. se dokonce pokusil uprchnout z koncilu a zvednout proti Zikmundovi ozbrojený odpor, ale císařští vojáci ho dostihli a uvěznili.
Během debat, kdy se hledal další směr církve, se ukázalo, že vyloženě proti těmto tendencím stojí učení několika kněžích – zvláště Johna Wyclifa, Jana Husa a Jeronýma Pražského.
A protože Zikmundova zakázka byla velmi striktní „Chci vnitřně zcela jednotnou církev“, resp. „Chci po ideologické stránce jednotnou Evropu“ a Hus ani Jeroným nehodlali ustoupit, soud je odsoudil jako heretiky a nechal upálit. Z hlediska historie je zajímavé, že žalobu na ně přitom nepodávala ani církev, ani koncil, natož císař, ale rektor pařížské univerzity a celý průběh soudu dnes staví církev do patové situace, protože po právní stránce šlo o plně světský soud a světský rozsudek. Církev tedy dnes nemá moc možností ani in memoriam soud anulovat.
Pikantní je, že princip, kdy papež není neomylnou a svrchovanou autoritou, ale je podřízen rozhodnutí koncilu, který patřil k dalším zásadním rozhodnutím koncilu (také na nátlak Zikmunda), byl po Zikmundově smrti uznán za herezi a všechny výsledky rozhodnutí v tomto konciliaristickém období byly dodatečně prohlášené za neplatné.
Jako Češi samozřejmě kostnický koncil vnímáme velmi emocionálně, ale když se aspoň pokusíme od toho abstrahovat, co koncil dosáhl a co nedosáhl?
Znovusjednotil západní církev. A to jak po stránce institucionální, tak po stránce liturgické. Dnes nám to zní spíš jako krok zpět, ale pro patnácté století to byl velmi potřebný a pozitivní krok, který Evropě dovolil spojit na bázi společné křesťanské ideologie síly a zastavit strašlivou invazi islámu na všech stranách. A to přesto, že po vojenské stránce byly skutečným zlomem až bitvy o Maltu či bitva u Lepanta.
Sám Zikmund se několika bojů proti Turkům účastnil osobně, v bitvě u Nikopole (1396) byl dokonce raněn a prchal v přestrojení. Organizoval rozsáhlá opatření, snažil se přestěhovat celý řád německých rytířů na Dunaj atd. Když zkusíme férově vnímat jeho vládnutí, musíme mu přiznat, že byl sice na jedné straně cynický prohnaný a prolhaný politik, který nedržel sliby (není náhoda, že ho pečlivě studoval a některá panovnická opatření coby čítanková citoval Niccolo Machiavelli), ale s jistotou patří k několika lidem, kterým vděčíme za to, že Evropa zůstala křesťanskou.
Druhý důsledek zní možná paradoxně, ale patrně není bezvýznamný. Celý průběh koncilu byl ve znamení dominance světské moci. Kostnický koncil je jedním z mezníků, které odstartovaly reformaci a sekularizaci. Jakkoli byl konciliarismus později zneplatněn, období Zikmundovy vlády otevřelo škvírku pro to, aby církev ztratila politickou moc. Dualita, která různou měrou probublávala celým středověkem – a sice hraje-li prim církev či světská moc – Zikmundovou vládou jednoznačně skončila. Počínaje Zikmundem se nezpochybnitelnou autoritou stal císař a církev byla tím, kdo po ideologické stránce pomáhala tuto autoritu obhájit.
Když se podíváme na letopočty, uvědomíme si, že občanské války v Českém království, kterým říkáme husitské, nepropukly po upálení Jana Husa, ale po pokusu zavést liturgické reformy přijaté na kostnickém koncilu do praxe v našem, nábožensky tehdy velmi konzervativním, prostředí.
Možná není od věci zkusit na kostnický koncil kouknout z této perpektivy a neulpět v pocitu křivdy, že tam upálili muže, kolem jehož postavy se vytvořil národní kult, protože v historii ty příběhy málokdy byly černobílé.
původně ublikováno na: https://houska.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=403880
Napsat komentář