Konec Krymského chanátu
A Krym je ode dneška součást ruského impéria! Ne, neprohlásil to Putin, ale v 8. 4. 1783 carevna Kateřina II. Putin to jen o pár týdnů uspěchal, jinak by mohl obnovení ruské svrchovanosti nad Krymem slavit v den dnešního výročí. I když, divil bych se, kdyby to Rusové řádně neslavili a tohle výročí si nepřipoměli.
Kateřina Krym anektovala jako symbolickou závěrečnou etapu zápasu Ruska s Krymským chanátem, symbolickým nástupcem někdejší tatarské Zlaté hordy. A kde se tu vzala Zlatá horda?
Nejstarší řecké prameny zmiňují zdejší domorodce jako Taury a Krym nazývali Taurida. Tauři jsou očima Řeků samozřejmě divocí, barbarští, hloupí a nebezpeční. Ale to Řekům nebránilo s nimi obchodovat a postavit tu několik významných kolonií, přístavů. Jedním z nich byl Chersonesos, na jehož místě dnes stojí Sevastopol. Později do země vpadli Skythové, ale řecká města vytrvala a sdružovala se do svébytného království, které přežilo i zánik mateřských městských států na Attice.
A pak přišlo stěhování národů a Krym se stal bonusem k černomořským stepím. Kdo vládl stepím, ovládl Krym. Vystřídali se tu tetraxitští Gótové, Hunové, Bulhaři, Chazaři, Kipčaci… dokud celý poloostrov pod svou správu nevzala Byzanc – a po plenění v Konstantinopoli v roce 1204 dokonce na chvíli Janované. Krym byl takovou zvláštní výspou skoroevropské posthelénistické civilizace na východě.
Asi by mohl i nadále zůstat tím velice pestrým, multikulturním prostředím, kdyby se z východu nepřihnala pohroma v podobě Tatarů. Respektive Mongolů, v jejichž nomádských armádách byli i Tataři, kočovný národ z východní Sibiře. Pojem Tatar se ovšem v Ruštině stal víceméně synonymem pojmu „zloděj“ a dodnes si nejsme opravdu jisti, jestli k tomu v jazyce došlo až po příchodu Mongolů, nebo během jejich vpádu jen nesplynula dvě slova, protože to lidem přišlo příhodné.
Mongoly vedl vnuk Čingischána Batú. Byl to ten Batú, který vpadl až do Maďarska a jehož pomocné vojsko v roce 1241 zmasakrovalo polskou armádu v bitvě u Lechnice. Batú byl prvorozeným synem Čingischánova prvorozeného syna a tedy měl reálné šance se stát tzv. velikým chánem. Koneckonců, boj o nástupnictví kdesi v Mongolsku byl pravým důvodem toho, že se z Maďarska (poté, co rozprášil i uherskou armádu Bély IV.) nepustil dál na západ – do Pannonie a Itálie, jak původně plánoval, ale otočil koně a vrátil se na východ. Ale Batú tu pozici přepustil svému strýci a usadil se na Volze a vytvořil vlastní stát – Zlatou hordu – jejíž součástí se stal i Krym.
V té době se také viditelně začaly oddělovat dějiny Ruska od dějin Ukrajiny. Jádro ruského státu se přesunulo na sever, do oblastí, která byly chráněné lesy a udržely si relativní nezávislost na Zlaté hordě. Přesto, že jí ještě dvě staletí Rusové platili výpalné – a ještě v 16. století Tataři vypálili Moskvu doslovně. Ukrajinské stepi naopak byly zcela vydané v šanc mongolským nájezdníkům. A Tataři ze Zlaté hordy nebyli svým chováním nic jiného než nomádští lupiči, stejně jako před nimi Hunové nebo Avaři. Celá ekonomika Zlaté hordy stála a padala s tím, že napadali své sousedy, obyvatele okolních zemí odvlékali do otroctví, anebo aspoň vybírali tučné výpalné. Rusům se povedlo této závislosti zbavit až v roce 1480, kdy už Zlatá horda uznávala lenní závislost na Osmanské říši a někdejší nomádi přijali islám.
Kdo četl nebo viděl Sienkiewiczevu Potopu, vzpomene, že ještě v 17. století byl krymský chán významným hráčem zasahujícím nejen do ruských dějin, Tataři podnikli v roce 1663 nájezd až na Moravu (a opět odtud odvlekli ticíce lidí jako otroky), byli účastni tureckého obléhání Vídně, stejně jako turecké invaze do Ruska, které se zastavilo až po čigirinské bitvě. Ještě Petr Veliký se celou svou vládu potýkal s tím, že z jihu ho napadala turecko-tatarská vojska a ze severu Švédové.
To všechno výrazně ovlivnilo vztah Rusů a Tatarů – a to až do dnešních dní. Když Kateřina II. Krymský chanát definitivně porazila a zabrala, brali to Rusové jako velkou historickou satisfakci. A Tataři dostali spočítáno vše za uplynulé věky – ovládnutí Krymu Ruskem následovala de facto reálná genocida Tatarů a povraždění více než poloviny obyvatel.
Tahle veliká vzájemná nevraživost, často za hranicí opravdové nenávisti, se přenesla až do dvacátého století a vybublala naplno znovu po nástupu bolševické moci. Krym patřil mezi poslední bašty bílých, kterým Tataři nepokrytě nadržovali, a za to byli Stalinem krutě trestáni a deportováni do možných i nemožných koutů sovětského impéria. A za války se zcela logicky přidali na stranu Němců a dokonce se na Krymu zformovala i tzv. tatarská divize SS. Mimochodem před Rudou armádou pak prchala na západ přes naše území. A Stalin Tatary po válce úplně vyhnal – navrátit se směli až po nástupu Gorbačova.
Co s Tatary udělají současné události, těžko odhadovat. Že by měli kdovíjak lepší vztahy s Ukrajinci než s Rusy, to rozhodně není pravda, a ani to neodpovídá historické zkušenosti obou národů. Svou roli sehraje otázka náboženská – pokud Ukrajina zamíří do náruče EU, bude mnohem vstřícnější islámu než putinovské Rusko, které se radikalizuje a otevřeně vyhraňuje jak národnostně, tak nábožensky – a vůči muslimům (a tedy i Tatarům) je mnohem tvrdší. A to nejen proto, že v Rusku je dnes (ač si to mnoho lidí neuvědomuje) ze všech evropských zemí největší podíl musimů mezi obyvatelstvem – asi 17%. Současně je třeba vidět, že od 19. století jsu absolutí etickou většinou obyvtel Rusové a k Rusku je táhne nejen národnostní příslušnost, ale i ekonomická situace.
Co z toho je správné a co nesprávné, je snadné posoudit v pražské kavárně, ale úplně jinak to uvidí Rus, krymský Tatar anebo Ukrajinec. Nás současné dění na Krymu a na Ukrajině vrací do reality: Jestli jsme si mysleli, že hranice v Evropě jsou už jednou provždy dané a zůstane tu jakýsi božský klid a mír, který zaručí existence EU – koneckonců za to dostala Nobelovu cenu míru – tak se prostě spletl. Dění na Krymu a na rusko-ukrajinských hranicích nás zvedá ze židle, ale popravdě řečeno, úplně stejný proces proběhl nejen při obsazovaní československého pohraničí v roce 1938, ale také při albánském zabrání Kosova, kdy jsme naplno připustili precedens, že je možné se na nějakém území usadit, vytvořit dostatečně velkou etnickou nebo náboženskou enklávu a poté to území prohlásit za vlastní. A velmi pravděpodobně nás nečeká jen další porcování Ukrajiny Putinem, ale vzpomeňme na něj, až se o svébytnost začnou hlásit početné enklávy etnických Arabů například ve Francii.
Doba iluze stability, lásky a věčného míru skončila. Skončila se studenou válkou, jen si toho všímáme až nyní.
Původně publikováno na: http://houska.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=403867
Napsat komentář