V posledních letech se odehrává jeden z nejrozsáhlejších psychologicko-sociálních experimentů tohoto století. Týká se banální dovednosti: Čtení. Svoje role tu hrají technologie, které udělaly olbřímí skok kupředu, charakter vzdělání, který naopak neudělal skok vůbec žádný. Že děti přestávají číst literaturu, to vnímáme, ale chápeme dosah této změny?

Čtení a psaní jsou velmi pozoruhodnými dovednostmi. Tedy teď mluvím o čtení literatury, příběhů. Knihy účetní, slovníky, příručky a další tištěné slovo chvíli ponechám stranou. Při čtení příběhu se totiž v mozku odehrávají zajímavé děje:

Knížka popisuje situace, prostředí, lidi, barvy, tón hlasu… ale jejich skutečnou představu si čtenář vytváří sám. Přečtou-li čtyři lidé totožnou povídku – alespoň co do vytištěných písmen – proběhly jim hlavou čtyři velmi odlišné příběhy, v odlišných prostředích, a hráli v nich zcela různí hrdinové. Zkontrolujete-li si cíleně v knihovně několik beletristickcých titulů, neujde vám, že je to tak. K tomu, abyste mohli přečíst a užít si elementární literární příběh, zapojili jste obrovské množství kreativity. V jistém ohledu vám spisovatel dal knížkou do ruky manuál, jak se můžete dostat na jeho úroveň. Čtení beletrie je tedy navýsost aktivní tvůrčí proces!

Tím to ovšem nekončí. Abyste dokázali pojmout a porozumět jakémukoli literárnímu příběhu, museli jste v hlavě vybudovat složitou myšlenkovou konstrukci – děj, jeho logika a souvislosti, zaplněný osobnostmi s určitými vlastnostmi, podobou, osobnostními rysy. Vytvořili jste si vlastní dynamické sociální prostředí ukotvené v daných kulisách. Knížka vám dala návod, samozřejmě. Ale kdybyste nebyli schopni tenhle svět postavit ve svých představách aktivně sami znovu, nikdy byste knížce podle věcně překvapivě chatrných náznaků nemohli rozumět.

Literatura nás cvičí ve schopnosti fabulovat, vytvářet rozsáhlé a složité logické a sociální konstrukce a orientovat se v nich. V tomto směru nám nepomůže fillm. Sledováním filmu žádnou vlastní aktivní kreativní aktivitu nevyburcujeme. Nepotřebujeme to, už to za nás dokonale udělali tvůrci filmu.

Jestli heslovité vysvětlivky můžeme číst z tištěného slovníku stejně jako z Wikipedie, náhradou literatury není blog, nejsou to výřiky a hlášky na Facebooku, není to žádná z nastupujících (a vítězících) forem komunikace, které nám přinesly technologie. Litaratura v tomhle směru nemá náhradu. Možná ji za pár let budeme číst z tabletu a nebudeme nové knihy tisknout. Ale to je tak vše. Všechny interaktivity, obrázky, audiomédia a další kouzla dohromady nedokážou při rozvoji našeho myšlení to, co obyčejná písmenka sestavená do formy literárního příběhu.

Čtení knih se v naší kultuře hromadně začalo šířit během 16. století. Leckdo se domnívá, že dostupnost knih, množství napsaných příběhů a jejich rozšíření v čtenářské obci patří mezi důsledky změn, které příchod nové doby přinesl. Ale velmi pravděpodobně je to přesně obráceně: Čtení patřilo k hnací síle těchto změn. Našes oučasná kultura, průmyslová a vědecká revoluce, sekularizace, vznik demokratickcých států… jsou důsledkem změn v myšlení lidí. Jsou důsledkem schopnosti lidí vnímat svět v mnohem širších souvislostech než to dokázali dříve, schopnosti tvořit a měnit, schopnosti rozsáhlých dynamických myšlenkových konstrukcí, k nimž autoři knížek vyprovokovali své čtenáře.

Literatura patří ke zdrojům naší identity, bez literatury by náš svět nebyl, čím je. Neměl by ani své úžasné technologie. A je otázka, jaké změny proběhnou, pokud jako společnost číst přestaneme. Zdaleka se neomezuje na nějaké humanitní nebo umělecké oblasti. Čtení, resp. nečtení literatury se odrazí v naší schopnosti pokračovat v rozvíjení technologií, udržet demokracii, i dalších překvapivých souvislostech. Udržení čtenářství je s určitou (nevelkou) nadsázkou otázkou udržení identity naší civilizace.

Jenže (nejen) děti číst přestávají. Nevěřme, že za to může zvýšené DPH nebo vyšší cena knih. Můžeme si za to sami – jsou to hříchy ve výchově doma i hříchy v rozvoji čtenářských dovedností ve škole.

Co můžeme udělat proto, aby děti četly? První jednoduchá rada zní: Sami číst. Jsme pro děti vzorem. Nečekejme, že rodič civící od pohovky na televizi dokáže jakkoli motivovat své děti k četbě. Musíme dětem číst. Když jsou malé číst jim nahlas, pohádky, příběhy. Ukázat jim, že čtení může znamenat sdílení zážitků. Povídat si o přečtených příbězích, povídat si o hrdinech knížek, vzbuzovat chuť číst, přinášet knížky jako samozřejmost našeho života, vnímání, součást toho, čím žijeme. A samozřejmě, když v nich tuto touhu aspoň v zárodku probudíme, dopřát jim dostupnost knížek. Hezké knížky jsou krásným dárkem. A s přibývajícím věkem naučme děti chodit do knihovny. Čtenářství není nutně spojené s vlastněním knížek.

Ve škole nemáme nástroje příliš odlišné. Otázka je, jestli je využíváme, nebo jestli při tom selháváme.

Nejdřív extrémní příklad: Můj syn dostal v páté třídě (věřte nevěřte, jsou to sotva tři roky zpět) seznam „povinné literatury“, který začínal Malým Bobešem. Když jsem kvůli tomu ztropil skandál, u většiny ostatních rodičů jsem se zlou potázal. Dotyčná osoba (učitelka se neodvažuju jí titulovat) nepochopila, jak strašného nonsensu se dopouští a nechápala to ani většina přítomných, patrně věrných diváků komerčních televizí. Vždyť oni to ve škole četli také – a byla to taková milá knížka! Přehlížím teď bolševickou konotaci dané knížky, jde mi teď čistě o jediné: Nabízet dětem můžeme jedině knížky, které je budou zajímat. Které je budou oslovovat, které budou souviset s jejich generací, touto dobou. Já jsem jako kluk přečetl všechny dostupné mayovky, pak desítky verneovek atd. Můžeme být stokrát zarmoucení, ale pro generaci mých dětí je to už mrtvý text. Budu-li se snažit povzbudit jejich čtenářské choutky, s tímhle nepochodím, byť bych na to jako dítě měl sebelepší vzpomínky.

Institut „povinné četby“ bychom jako takový měli ve školách explicitně zakázat. Četba jako povinnost znamená, že četba je cosi protivného vynuceného systémem školy, něco, co nás nezajímá. Kdyby učitel z dané knížky s žáky ve třídě kus přečetl, diskutoval s nimi o ní, vzbudil zájem, nic by nemusel vyžadovat a kontrolovat. (Záznamy v čtenářských denících jsou dnes také logicky a zaslouženě snůškou dadaisticky znějících textů vzniklých průzkumem pár webových stránek a použitím kláves CtrlC a CtrV. Učitelé, kteří deníky zpravidla kontrolují stejně formálně, poetiku těchto nesmyslů k vlastní škodě většinou stejně nikdy neodhalí.)

A půjdu-li do druhého extrému, ve svém principu není primární, jestli budou číst opravdu kvalitní literaturu. Naším vítězstvím bude nejdříve to, že vůbec číst budou. Prvním krokem je naučit literaturu číst. Pak je teprv můžeme literaturou směrovat. Tváří v tvář trendu nečtení je i jakýkoli brak stále ještě literaturou.

 

13475 Celkem čtenářů 2 Dnes čtenářů
TomášPsychologie a osobnostní rozvojVšechny rubrikyVzdělání a vzdělávací politikačtení,vzděláníV posledních letech se odehrává jeden z nejrozsáhlejších psychologicko-sociálních experimentů tohoto století. Týká se banální dovednosti: Čtení. Svoje role tu hrají technologie, které udělaly olbřímí skok kupředu, charakter vzdělání, který naopak neudělal skok vůbec žádný. Že děti přestávají číst literaturu, to vnímáme, ale chápeme dosah této změny? Čtení a psaní...Tomáš Houška - blog o hlavně budoucnosti, i když občas k ní docházíme přes historii