Jak zabíjet milosrdenstvím

Uvědomil jsem si, že jestl tím „my“ myslí církev a její představitele, něco na té vině bude. Paměťníci možná vzpomenou, jak v devadesátých letech některé hvězdy světového showbyzu jezdily do Afriky a před očima kamer rozdávaly hladovějícím podvyživeným dětem jídlo. Tu a tam vzniklo několik provizorích nemocnic – a kvalita zdravotní péče díky nim i díky tunám dovezených léků skokově stoupla. Na to téma vznikla řada angažovaných filmů, přednášek, článků a některé z těch hvězd to díky svým aktivitám dotáhly i ke šlechtickým titulům.

Maličko v ústraní si někteří zlí škarohlídi tehdy všimli, že souběžně s jídlem přijíždějí vysocí církevní hodnostáři, chválí dobročinnost dárců a vychovávají ty hladovějící místní lidi. Vysvětlili jim, jak moc se Bohu příčí plánované rodičovství, že antikoncepce, nedejbůh potrat, jsou učiněným zlem a správné je prostě nic neplánovat a svěřit to do rukou Božích. Řadě lidí v Evropě tohle působení církve nešlo pod fousy, ale vesměs jsme to brali jako směšný folklór který se přibalil k jinak celkem bohulibé činnosti. Musela být bohulibá, protože jsme zachránili statisíce životů.