Hranice svobody vyznání
Perský král Chusrau Nišurvan (531-579) byl zajímavou persónou. Žil ve strašně divoké době a celý život měl plné ruce práce, aby svoje království udržel jakž takž pohromadě. Ale o to víc je persónou inspirativní.
Ta doba byla opravdu turbuletní, jeho královstvím několikrát protáhly hordy Hunů a kralování Chusraua začalo v nepřehledné situaci, kdy sociálně vyprovokované povstání vrhlo většinu země do chaosu. Navíc se mu ze západu po jeho království sápal římský císař Justinián. No, nějak to zvládl. Podle mě je autorem několika geniálních státnických opatření. Třeba jedno bych vyloženě doporučil našim zákonodárcům opsat:
V té době se to mlelo nejen politicky, ale i nábožensky. Oficiálním náboženstvím v Persii bylo zaratúštrovství, ale v zemi žila spousta jiných náboženských skupin. S migrací obyvatel se to navíc komplikovalo. A zatímco soused Justinián obdobnou situaci řešil tak, že jediným legálním nábožentsvím prohlásil křesťanství – a to ještě jen jeden z jeho proudů (a brutální silou tuto jednotu vymáhal), Chusrau vyhlásil náboženskou svobodu – s jednou podmínkou. Mohli jste věřit, čemu jste chtěli, mohli jste provozovat jakýkoli kult, jen jste museli respektovat, že vaše víra není lepší než víra těch ostatních, a že nemáte právo svou víru násilím či nátlakem šířit. Náboženství obsahující principy mesianismu bylo zkrátka zapovězené, jakožto nebezpečné. Do perského Íránského království tak utíkali učenci a pronásledovaní z okolních zemí – a Írán na tom kulturně i ekonomicky profitoval. Když Justinián rozehnal athénskou Akademii a její profesory postavil mimo zákon, uprchli na Chusrauův perský dvůr. Věci se vyvinuly tak, že jediné náboženstvví se ocitlo na listině non grata. Katolické křesťanství. Protože tehdejší křesťané svou víru považovali za jedinou správnou a brali jako samozřejmé, že ti ostatní dřív či později pochopí, že nejlepší je na křesťanství prostě konvertovat. V raně středověké historii se proto Chusrau stal pro křesťany synonymem zla. Skoro vtěleným Ďáblem. Jinak to podle současníků byl velmi mírný a laskavý „post-helénský“ panovník, takový otec vlasti. Zatímco Justinián při šíření víry způsobil strašidelné masakry srovnatelné s tím nejhorším, co známe z dějin davacátého století, a Římskou říši zavedl vojenskými výdaji do propasti ekonomického kolapsu, Chusrauova Persie to ustála se štítem.
Proč to líčím? Protože žijeme v mýtu náboženské svobody. Když se kdokoli začne ohánět tím, že cosi je součást jeho vyznání, bereme to jako nedotknutelné. A to přesto, že ve svých svatých knihách mají výzvy k šíření víry mečem a železem, a překročí-li v naší zemi zákon, ohánějí se tím, že jejich víra je víc než náš zákon, a naše země vlastně není naší zemí, protože patří Bohu a oni mají od Boha poslání přivést nás k němu. Na rozdíl od Chusraua jsme to nepochopili. Náboženská svoboda končí svobodou jiných lidí. Náboženství prosazující nesvobodu a nerovnost (etnickou, náboženskou či nerovnost pohlaví) má stát mimo zákon. Prvotní jsou zákony země a pak víra. Nejdřív musí být loyalita ke státu jakožto občanskému celku, v jejím rámci pak můžu uvažovat o svém vyznání. Stále víc jsem přesvědčený o tom, že jako zlaté tele vyzdvihujeme pomyslnou svobodu vyznání a jejím rámci dáváme prostor těm, kdo nechtějí žit s námi, v multikulturním společenství, ale kdo tuto svobodu vnímají jako otevřené dveře, jako výzvu k tomu, aby nás změnili. Kdo naší svobodomyslností vlastně do hloubi srdce pohrdají a berou ji jen jako příležitost.
Napsat komentář