Gótové u Adrianopole

Oba zlomy historici dnes obrušují a varují před romantickým vnímáním že by jedna bitva mohla rozhodnout vše. Gótská jízda samozřemě existovala už předtím. Ale tady se poprvé střetla s tradiční římskou pěchotou ve velké otevřené bitvě. Výsledek s trochou nadsázky poznamenal taktiku válčení na příštích tisíc let.

Větší zlom spočíval v tom, že to bylo prvně, co početné etnikum překročilo hranice Říma nikoli s úmyslem poplenit a vrátit se. Bylo to poprvé, co „barbaři“ překročili limes, rozdrtili císařské vojsko a už na území Říše definitivně zůstali. A to přesto, že hranici překračovali v roli spojenců žádajících Řím o pomoc a azyl.

Co bitvě předcházelo

Gótové byli germánským kmenovým svazem, který kvůli klimatickým změnám v prvních staletích po Kristu přesídlil na území zhruba dnešní jižní Ukrajiny. Na počátku bylo jejich soužití s Římskou říší hodně divoké. Podnikali nájezdy na celou východní půlku Říše, plenili Malou Asii, kam útočili buď přes Kavkaz nebo loděmi přes Černé moře. Ty nejzběsilejší příhody, které si vybavíte ve spojení se slovem „viking“, okusil Řím už od Gótů. Koneckonců pocházeli ze zhruba stejného území – dnešní jižní Švédsko a polské Pobaltí. Ale čas obrousil hrany a Gótové se naučili žít s Římem v míru. Jejich král Athanarich se ve druhé půlce 4.století stal dokonce generálem a velitelem císařské gardy.

V učebnicích se nejčastěji píše, že Gótové se dělili na východní Ostrogóty a západní Visigóty. Je to nepřesné. Toto dělení se vztahuje k určitým odlišnostem dialektovým, ale ani z dálky nepopisuje politické uspořádání. Gótům v té době ve skutečnosti vládla řada panovníků, kteří užívali titul kunung, král, ale pro nás by bylo srozumitelnější spíš srovnání s kmenovými knížaty – a skutečně šlo o zhruba dvě desítky různě velkých kmenových svazů.

V černomořských stepích vznikla svébytná kultura, v níž se mísily převažující prvky starogermánských tradic s vlivy různých nomádů ze stepí a částečně i s populací žijící severně od těchto „království“ – neboli předky Slovanů. A samozřejmě kulturní výměna probíhala i obráceně, Gótové patří mezi kořeny pozdějších slovanských etnik, což je dodnes doložitelné jazykovými propletenci mezi gótštinou a starými slovanskými dialekty. Byla to kultura převážně zemědělská a Gótové se rychle naučili kombinovat jak obdělávání polí tak chov koní a skotu ve velkém. Byla by zajímavá alternativní historie, jak by tato kultura pokračovala, protože během čtvrtého století se začala velice slibně rozvíjet po všech stránkách. Až do okamžiku, kdy se na jejich východní hranici v roce 375 objevili Hunové. Respektive mnozí nomádi vedení Huny.

Část Gótů se jim na nějakou dobu podrobila (Greutungové neboli Ostrogóti), část opustila veškerý nemovitý majetek a dala se na migrační útěk na jihozápad – nejčastěji jim říkáme Visigóti, sami se nazývali většinou Tervingy.

V roce 376 už se v počtu přes sto tisíc ocitli na levém břehu Dunaje, v dnešním Rumunsku. Pravý břeh Dunaje už střežili římští vojáci a území Moesie, dnešního Bulharska, bylo historickou součástí Říše. Ta data si dovolím uvádět a považovat za důležitá, vysvětlíme později proč.

Dunaj byl výbornou a nepropustnou hranicí – s malou posádkou šlo zastavit i velkou invazi.

Jenže Gótové nepřicházeli jako nepřátelé. Usadili se na břehu a jejich vyslanci šli vyjednávat s císařem Valensem. Mnozí jejich příbuzní byli, jak jsme zmínili, vojáky i vysokými důstojníky v císařské armádě. Gótové přicházeli s celkem dobře znějícím návrhem: Přijměte nás, usadíme se v Moesii, naši vojáci posílí římské posádky a nějací Hunové budou nahraní.

Císař tou dobou válčil s Persií a nechtěl konflikt. Na císařském dvoře a ve štábu jeho vojsk začala intenzívní debata a přetřásala se rizika, přínosy, zápory, hledalo se řešení. Strana těch, co viděla větší přínos Římu se hádala s odpůrci.

Jenže gótské kmeny na hranici ztratily trpělivost a Gótové se přes Dunaj přeplavili bez ohledu na možný konflikt s císařskou armádou. Ale ke konfliktu nedošlo. Valens byl sice rozčarován a na Góty se trochu zlobil, ale přijal situaci jaká je a dovolil Gótům usadit se podél dunajské hranice.

Lokátoři narychlo vyrazili spolu s gótskými šlechtici podél Dunaje a hledali společně volné pozemky.

A našli. Gótové byli nejdříve nadšení a vypadalo to na dokonalou symbiózu. Usadili se. Rychle se však ukázalo, že pozemky, které dostali přidělené, byly zpravidla druhořadé. Farmařit se na nich dalo, ale nejlepší půda byla zkrátka rozebrána dávno předtím, než Gótové přišli na scénu. Což není překvapivé. A projevil se další malér: Gótové neměli co zasít a při svém útěku ze stepí přišli o podstatné části stád. Přišli zkrátka jako sice pracovití, ale chudáci.

První vánoce v nové domovině byly bídné, byl hlad a všeobecné rozčarování.

K němu se přidávaly stále častější konflikty se starousedlíky. Byla zde jazyková bariéra. A konflikty kvůli víře. Všichni byli sice křesťané, ale Gótové přijali víru podle učení Areia, takže z pohledu Říma byli vlastně heretiky. Ale největší problém byl s jídlem: Docházelo ke krádežím, drobným přepadům a konfliktům, Gótové nejdříve kupovali jídlo na dluh, ale pak neměli čím platit. Tak začal rok 377. Na jaře 377 byla gótská nobilita u správce Moesie znovu.

Správce jednak neměl, čím by jim pomohl a jednak hleděl spíš na to, jak by na situaci sám vydělal. Ze státních zásob neměl co dát, neb státní pokladna na tom eufemisticky řečeno nebyla dobře.

A tak věřitelé začali Gótům zabavovat majetek a zhusta brát jejich děti do otroctví. Do toho všeho se na hranicích objevily desítky tisíc gótských Greutungů. A když se pustili přes Dunaj, byla bezpečnostní situace na hranici absolutně neudržitelná a vojáci začali postupně vyklízet pozice. Což zpětně vedlo k eskalaci konfliktů mezi Góty a Thráky, které se bleskově změnily vlastně v občanskou válku.

V téhle situaci císař nařídil Góty odzbrojit a pod eskortou je rozdělit do různých oblastí, aby nedokázali odporovat. Jenže to už dávno bylo pozdě.

Povstání

V roce 377 spojení Gótové povstali, sešikovali se do statisícového proudu a táhli na Konstantinopol. Tentokrát ne už jako mírní prosebníci, ale jako plenící invaze a cestou si brali vše, co chtěli. Abychom nepodlehli velké romantice – V tuto chvíli to nebyli žádné ujařmení chudáci, ale ta nejbarbarštější řádící horda. Vybíjeli vesnice, znásilňovali, vraždili, kradli.

V čele Tervingů stanul král Fritigern a přidali se k němu Greutingové vedení Alatheem a Safrakem.

Proti nim vytáhl s místní vojenskou hotovostí správce Moesie Lupicinus, ale jeho jednotky Gótové hravě potřeli – a způsob, jak to udělali, nevedl v císařově štábu k diskusi, což byla další ze série chyb.

Během povstání Gótů nastaly hned dvě věci, které stojí za zaznamenání. Zaprvé k povstání se připojila místní chudina. Tedy opravdu míněna chudina, spodina společnosti. A dokonce se začali oblékat jako Gótové a cítili se „tak trochu Góty“. Za druhé, císaři se začaly rozpadat mnohé jednotky. Aby ne – když často i většinu vojáků tvořili Gótové, a Gótové byli nezřídka i na důstojnických postech.

Tehdy císař pochopil, že situace je vážnější, než dosud myslel, opustil bojiště v Arménii a začal formovat armádu. Z Arménie povolal generály Traiana a Profutura a obrátil se s prosbou o pomoc na svého synovce, císaře západní části Říše, Gratiana. Z Panonie a Galie přitáhli se svými pluky Frigeridus a Richomeres (Ricimer) – Frankové ve službách Říše. Nepodařilo se jim však probít se přes Moesii a spojit se s hlavním proudem císařských, a tak aspoň odráželi pokusy Gótů o postup do Illyrika (zhruba dnešní Srbsko). Z obou částí Římské říše se ke Konstantinopoli narychlo stahovaly všechny síly, které mohly být uvolněny, často za cenu ohrožení hranice v Arménii a na Rýnu.

Válka

K první bitvě došlo ještě před koncem roku 377 u Ad Salices (dnes bulharská Dobrudža). Výsledek byl nerozhodný a Gótové ustoupili. Císařské vojsko tedy využilo pohoří Haemus jako hradbu chránící Konstantinopol, ale celá Moesie byla obsazena Góty, kteří jí důsledně plenili.

Na jaře 378 měl už císař Valens k dispozici vojsko o síle asi 40 000 mužů a vyrazil s ním na sever vstříc Gótům.

Bylo to obrovské vojsko složené ze tří různých polních armád – thráckou, arménskou a galsko-franckou. Byli to ostřílení a zkušení veteráni, profesionální armáda. Jízdu tvořili jak jízdní lukostřelci (Sagittarii), tak scholae (Císařská garda). Počty armád jsou vždy námětem debat. Dobové zdroje uvádějí, že thrácká armáda měla 24.500 vojáků a dvě pomocné armády po 21.000, ale moderní historici jsou k těmto zdrojům skeptičtí a předpokládají, že Valens měl celkem asi 10.000 mužu pěchoty a 5.000 mužů jízdy. Což je ale i tak na svou dobu velká armáda. Počty Gótů odhadujeme podobně vysoké; pravděpodobně byli Gótové posíleni navíc jízdním oddílem Alanů.

Císařské vojsko vytáhlo na sever a v půlce července zaujalo pozice u dnešního města Stara Zagora. Na počátku srpna se k Valensovi konečně probily pluky ze západu. Gótové se nechtěli nechat zaskočit, ustoupili k východu a soustředili vojsko nedaleko dnešního města Jambol.Možná plánovali vyhnout se otevřené bitvě a vpadnout ke Konstantinopoli, když je cesta volná.

Valens mezitím získal získal výborné zprávy od své rozvědky – Gótská armáda táhne k Adrianopoli (dnešní Edirne) a má sílu sotva 10.000 mužů, protože ostatní plení Moesii severněji. Po menší roztržce ve štábu se Valens spolu s většinou důstojníků rozhodl: Zaútočí na Góty a rozdrtí je jednou bitvou.

Bitva

8. srpna císařské vojsko vstoupilo do Adrianopole, zanechalo tu malou posádku a proběhly přípravy na bitvu. Ráno 9. srpna 378 vytáhl severovýchodním směrem. Přesun jim zabral celé dopoledne a až po poledni uviděli Góty – zhruba 12km od Adrianopole (dnešní Edirne).

Valens byl přesvědčený o tom, že má drtivou početní převahu. Neměl, gótská armáda byla zhruba stejně početná. Když císařští (jejich hlavní síly tvořila těžká pěchota) dorazili na bojiště, měli za sebou hodiny pochodu v úmorném letním vedru pod palbou neúprosného slunce. Měli hlad a žízeň.

Před sebou viděli gótský tábor na mírném táhlém návrší. Ten vypadal tak, jak bylo typické pro nomády ze stepí – do kruhu postavené vozy tvořily vlastně hradbu. Uvnitř císařští viděli spíš ženy a nepočetnou pěchotu. Že gótská armáda je tvořena především jízdou jim v nějakém zkratu nedošlo. Ale i tak bylo jasné, že průzkum se řádově přepočítal – císařští prostě žádnou početní převahu neměli.

Když si to císař Valens uvědomil, pokusil se chytit stébla a vyjednávat.

Za Góty vyjednával král Fritigern a vystupoval vůči císaři velmi tvrdě. Ve skutečnosti se nejspíš jen snažil získat čas.

Hlavní gótské síly byly tou dobou totiž jinde. Těžko říci, jestli šlo o promyšlený záměr nebo císařští Góty jen opravdu nachytali nepřipravené, ale v okamžiku, kdy císařská armáda stanula na dohled gótského tábora, byla celá gótská jízda několik kilometrů daleko a plenila okolí.

Nicméně v jednu chvíli během vyjednávání se něco pokazilo a velitel císařské gardy si snad něco špatně vyložil a zahájil útok. Některé další jednotky si myslely, že jde o ten kýžený frontální útok (neb vojáci padali únavou a žízní a měli všeho dost) a přidali se.

Vyjednavači se vrátili ke svým armádám a Fritigern rozkázal zapálit trávu před táborem. Některé zdroje dokonce uvádějí, že zde byly připravené velké vatry. Rozhodně Gótové velmi rychle vyklidili bojiště, které se proměnilo v pec, stáhli se do tábora a útočící římské vojsko jen zasypávali šípy.

Římané se převalili přes hořící střed bojiště a přestože už byli na pokraji všech sil, zaútočili na vozovou hradbu a vypadalo to, že bitvu vyhrají. Jenže v tu chvíli se na bojišti objevili Alatheus a Safrak s těžkou jízdou, která nejdříve rozprášila císařskou jízdu a pak začala útočícím Římanům najíždět do zad. A bitva se okamžitě změnila ve strašlivý masakr.

Většina římské armády se ocitla v kotli ze všech stran sevřeném útočícími Góty, přičemž pod nohama jim ještě dohořívala suchá tráva, dusil je všudypřítomný dým a ničilo pražící slunce. V některých místech byla prý tlačenice tak velká, že zabití vojáci neměli kam padat a jízdě vzdoroval šik, ve kterém stála řada mrtvých.

Řežba se změnila v pokus o útěk římských vojáků a protáhla se až do nočních hodin. Během bitvy padlo kolem 30.000 římských vojáků, v podstatě celý důstojnický sbor a také sám císař Valens. Podle zpráv byl během bitvy minimálně jednou zasažen šípem a pravděpdobně se mu s některými vojáky podařilo uprchnout na nedaleký statek, kde se opevnili, ale tam je dostihlli Gótové a upálili i se statkem.

Co bylo na gótské armádě nové?

Je to jednoduché – těžká jízda. Předobraz středověkého rytíře. Mimochodem, pusťte si po přečtení závěrečnou bitvu z Návratu krále, kde rohanští jezdci útočí na skřetí armádu obléhající město. To je vpodstatě dokonalé filmové ztvárnění útočící gótské jízdy se vším všudy. Gótové s celou svou kulturou inspirovali Tolkiena k popsání Rohanu. Rohan jsou Gótové.

Historici vojenství se přou o tom, jestli ta inovace byla skutečně dílem Gótů a jaký díl vítězství si Gótové u Adrianopole připsali díky těžké jízdě.

Kombinace klasického germánského válčení s jízdním uměním nomádů. Obrněný germánský šlechtic s přilbou, kroužkovou košilí, dlouhým mečem (nosili pravidelně dva) a dlouhým kopím posazený na koně, s nimiž se Gótové sžili ve stepích. Dnes se vede debata o míře zásluh Gótů na rozšíření třmenů v Evropě, ale minimálně velký vliv na rozšíření tohoto vylepšení měli.

Vytvořili typ vojska, které se stalo zásadním pro celý středověk a jeho symbolický soumrak uzavřela bitva u Crécy skoro o tisíc let později.

Co bitva způsobila?

Další 4 roky Gótové plenili prakticky celý Balkán a pokusy o jejich zastavení byly vzdor optimistickým ódám některých kronikářů zcela neúčinné. Ušetřena zůstala jen velká a dobře opevněná města a Gótům se nepovedlo dobýt ani Konstantinopol, i když se o to pokusili.

Až v roce 382 – 4 roky po bitvě – došlo k jakési legalizaci jejich řádění a nějakému kompromisu. Císař jim udělil rozsáhlé pozemky, z nichž nuceně vysídlil dosavadní obyvatele, a přiznal Gótům vpodstatě téměř plnou autonomii, byť formálně „uvnitř“ Římské říše.

Zajímavé je, že zatímco Fritigern byl ještě jedním z řady kmenových „králů“ a Tervingové byli relativně decentralizovaným kmenovým svazem, Alarich o dvě desetiletí později už vystupoval jako skutečný panovník všech sjednocených Tervnigů (Visigótů). Silné království s dobře organizovanou centrální vládou tedy Gótové nevytvořili ve východoevropských stepích, ale až uvnitř Římské říše. Je to paradoxní, nebo logické?

Nicméně v nových sídlech Gótové zesílili, narostla jejich populace a došlo k další válce. Během ní postupně vyplenili Panonii a Podunají až k moravským hranicím. Císařská armáda stažená od Rýna je nedokázala pacifikovat a její stažení od Rýna způsobilo, že v roce 406 přes zamrzlý Rýn převalilo asi sto tisíc Vandalů – nehledě na to, že asi pětina z nich se pod prolomenými ledy utopila v mrazivém hrobě na dně Rýna. Císař, který neměl v oblasti žádné vlastní vojsko povolil Frankům, aby přešli přes Rýn také, směli zabrat pozemky na levém, do té doby římském, břehu Rýna, jen když Vandaly zastaví. Přes poctivý pokus to udělat Frankové neuspěli, zato nové pozemky natrvalo zabrali (cca celou dnešní Belgii, Alsasko a Lotrinsko).

Císařskou „rýnskou“ armádu tou dobou Gótové kousek od dnešní Vídně potřeli a nakonec se stočili do Itálie, kde pod vedením Alaricha v roce 410 dobyli a vyplenili Řím.

Attila v čele Hunů v roce 452, natož Vandalové v roce 455 obléhali a plenili už jen vylidněný stín Říma. Hlavním městem koneckonců už byla pro jistotu Ravenna.

Vzpomeňme, že vše začalo roku 376, kdy Gótové překročili hranici v pozici prosebníků žádajících azyl. O dva roky později zničili císařské vojsko a ovládli rozsáhlou část říše, nad níž si po dalších 4 letech vymohli legalizovanou autonomii. 18 let na to dobyli a vyplenili Řím, přičemž obě části říše uvedli v totální chaos, ze kterého se západní část Říma už nikdy nevzpamatovala. Gótové zabrali jižní část Galie (Septimánii a Akvitánii – zatímco Frankové část severní), Hispánii a roku 493 i Itálii.

Já vím, že v učebnicích dějepisu se jako datum zániku západořímské říše uvádí až rok 476 a historici nacházejí mnoho různých zlomových okamžiků, kdy došlo k onomu pomyslnému lámání věků a konci antiky, ale příchod Gótů ten rychlý zánik odstartoval. A nám poskytuje dodnes mnoho materiálu k zamyšlení a možnosti porozumění situacím, které dnes prožíváme my sami.

Původně publikováno: https://houska.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=469304