Cože se to stalo v Katyni?

Já vím, že všichni chodili do školy a měli přece dějepis 20. století. Tedy, také vím, že ho měli všichni, kde to ve školách stihli, a také že čím modernější dějiny, tím větší roli hraje jejich interpretace. Respektive, že stačí velmi málo – předložit vhodně sestavený výběr pravdivých informací, a už tím vytvářím nejen interpretaci, ale vlastní obraz naší minulosti.

My se třeba učili o tom, jak ve Španělsku ve třicátých letech bojovali proti sobě hodní republikáni proti zlým frankistům. Frankisté bombardovali a vraždili, zatímco republikáni… To je zděšení, když si přečteme třeba dobové noviny, nebo zjistíme jen trochu víc informací. Ano, občanská válka ve Španělsku nebyla o boji dobra se zlem. Byla zápasem dvou stran, kdy ani jedna si nezaslouží naše sympatie. Fakt, že Frankovi pomáhal Hitler, ještě z té druhé strany nedělá rytíře spásy a světla.

A podobné je to i s historií na východě Evropy. Pro rozsah blogu samozřejmě hodně zkrátím, ale možná že hodně čtenářů stejně bude překvapeno. Cože se to dělo v Rusku po té socialistické revoluci? Mír a láskyplné budování lepších zítřků? Občanská válka. A také v ní zapomeňme vklidu na uvažování o dobru a zlu. Ti, co to snad aspoň trochu mysleli vážně a poctivě, byli postříleni hned zpočátku – anebo uprchli do exilu.

Nicméně ani v táboře rudých nebylo žádné velké souznění. Lenin, coby intelektuál, chtěl nastolit komunismus taháním za nitky intrik, Stalin armádou a fyzickou likvidací odpůrců. Leninova koncepce byla taková, že národům žijícím v někdejším carském impériu dal možnost vyhlásit nezávislost. Od impéria odpadlo Pobaltí, Finsko, kavkazské státy, Polsko – včetně větší části Běloruska a části dnešní Ukrajiny. Zbytek Ukrajiny se o to aspoň neúspěšně pokusil.

Lenin ale ani v nejmenším neměl v úmyslu dovolit jim, aby se opravdu oddělili. Jeho plán byl vypočítavý v tom smyslu, že ve všech těch zemích, které vyhlašovaly nezávislost, současně podpořil vznik bolševické revoluce. Poté, co by se dotyčné země bolševizovaly, přistoupily by nově vznikajícího Sovětského svazu (zpočátku se tak nejmenoval) zcela dobrovolně. Ony revoluce se jim skutečně podařilo rozpoutat. A to nejen na území někdejšího carského impéria, ale i v Maďarsku, na Slovensku nebo částečně v Německu. Málokdo si uvědomí, že nástup Mussoliniho v Itálii byl reakcí na bolševický puč a stejně tak nástup Franka by nebyl reálný, kdyby zemí necloumali Moskvou podporovaní bolševici.

V jedné věci se ovšem Lenin zklamal – ony revoluce neuspěly a státy odpadající od carského Ruska se nevrátily s nadšením do náruče Ruska bolševického. A tak v roce 1920 vpadla Rudá armáda do Polska. S jasným cílem – pod záminkou pomoci polským soudruhům ho prostě anektovat. Překvapivě následoval výprask u Varšavy a vzápětí u Lvova. Polsko se ubránilo. Stalin, který byl hlavou této invaze, pak tak tak obhájil své pozice ve straně a jen díky Leninovi nebyl postaven před válečný soud, který by skončil jednoznačně.

Další na řadě byly kavkazské země. Tam volby vyhrály strany, které bychom dnes řadili někam k sociální demokracii, a vývoj směřoval ke vzniku federace kavkazských republik. Ale nevznikla – zasáhla Rudá armáda a po krvavém a brutálním boji byl anektován Kavkaz. Oficiálně proto, aby Rusko chránilo zdejší křesťany, kterým hrozila přílišná orientace kavkazských zemí na spolupráci s Tureckem a také samozřejmě bylo třeba ochránit pracující lid před buržoazní tyranií.

Taktně vynecháme bolševizaci Střední Asie provedenou s příslovečnou asijskou krutostí a souběžnou anexi Mongolska. Bolševickou odnož nechal Stalin budovat i v Číně, ale ta se mu, jak dějiny ukázaly, měla brzy vymknout z rukou.

V roce 1939, to už Stalinovi nepřekážel Lenin ani Trocký, vlastně ani velká část někdejších vůdců revoluce, jichž se mezitím dokázal zbavit, vzniklo svérázné spojenectví mezi Stalinem a Hitlerem, známé jako pakt Ribbentrop-Molotov. Bezprostředně poté nabídl Stalin vojenskou ochranu trojici pobaltských zemí. Znáte to, když do krámu vejdou tři chlápci s bejsbolkama a nabídnou majiteli „ochranu“. Tak nějak to bylo. Když napoprvé nepochodil, pohrozil válkou a prostě je obsadil.

V září 1939 napadl Polsko, jehož armáda už druhý týden prohrávala svůj statečný a marný boj s Německem. Oficiálně prezentovaným důvodem byla potřeba chránit ukrajinské a běloruské obyvatelstvo, jež Poláci utlačují. Zní to dnes paradoxně? Ale ono to bylo výsměchem už tehdy. O chování Sovětů ve všech oněch „zachráněných“ územích něco vypovídá i fakt, že po napadení SSSR Hitlerem obyvatelé těchto zemí houfně vstupovali do řed Wehrmachtu a SS. Ne ze sympatií k náckům, ale proto, že nácky vyhodnocovali jako menší zlo než bolševiky. Mimochodem, generál Syrový, jemuž dnes spíláme za to, že nebojoval proti Hitlerovi a souhlasil s Mnichovem, to v roce 38 vysvětloval zcela stejně. Ustoupit Hitlerovi, to je průšvih a zlo. Spojit se proti němu se Stalinem ale považoval za zlo daleko větší. A v tom prismatu si člověk uvědomuje i mnohé další souvislosti Mnichova a rozhodnutí Beneše a Syrového.

Netrvalo dlouho a Polsko bylo z jedné strany obsazeno Němci, z druhé Rusy. Respektive v rámci historické spravedlnosti spíše z jedné strany socialisty národními a z druhé socialisty internacionálními.

Důstojníky Stalin nechal internovat v koncentračních táborech na Ukrajině. Čímž se tam vzhledem ke složení důstojnického sboru čítajícího i rezervisty ocitla velká část polské inteligence a politické a kulturní elity.

Pak ještě Stalin stačil napadnout Rumunsko a obsadil dnešní Moldávii a stejnou hrozbu, jaká mu prošla v Pobaltí, zkusil uplatnit proti Finsku. Tam ovšem neuspěl.

Krátce po selhání tohoto politického nátlaku vznikla ve Finsku „domobrana“ ruské menšiny a současně byl podniknutý puč – skupina finských bolševiků vyhlásila dělnicko-rolnickou vládu Finska a požádala Stalina o internacionální pomoc.

A ta přišla bratrsky a okamžitě v podobě mohutné ofenzívy Rudé armády. Dokonce už bylo vyhlášeno oficiální připojení svazové Finské sovětské socialistické republiky.

K Stalinově hrůze ovšem Finové dokázali udělat doma pořádek a v prvním kole s velkými ztrátami Rudou armádu vypráskat. V druhém před ní ustoupili a Stalin nakonec přistoupil na kompromisní návrh, jehož součástí bylo odstoupení značného finského území Sovětskému svazu. Není od věci připomenout, že Finové tehdy odmítli pomoc Hitlera a odmítli i jeho požadavek, aby přijali Norimberské zákony. Boj s jedním zlem je nepřiměl ke spolupráci s jiným zlem.

Jak moldavská tak finská anexe už nebyla nikdy vrácena a jedním z klasicky Stalinských opatření bylo, že zdejší obyvatele rozehnal do kazašských stepí a anektované území obsadil Rusy, ostatně stejně jako později východní Prusko, dnes Kaliningradskou oblast, nebo Krym. Paradoxně často k zoufalství samotných přesouvaných Rusů.

Masakr v Katyni nařídil Stalin v dubnu 1940. Rozhodl postřílet všechny internované Poláky (pro jejich nepřátelství k věci komunismu). Povražděno bylo kolem 20.000 Poláků, celý důstojnický sbor a většina inteligence. Stalin a NKVD se mstili za někdejší porážku před Varšavou, šlo o čistou genocidu, pokus o likvidaci národa. Až do roku 1990 pak Sověti svou vinu na Katyni popírali.

Všechny tyto Stalinovy akce, ostatně stejně jako Mnichovská dohoda, mají téměř totožný rukopis: V dotyčné zemi se identifikuje menšina, ať už etnická nebo sociální, dostatečně obrazně a mediálně efektivně se ukáže, jak je utlačovaná, a této menšině pak jde sousední stát nezištně a altruisticky pomoci, protože shodou okolností má na hranicích rozestavěnou armádu. V některých případech pomůže, když v té zemi kdosi napadne třeba ambasádu té hodné sousední země, nebo tu místní „domobrana“ zahájí svůj spradlivý odboj proti nespravedlivé a zlé vládě. Tu a tam také dojde k vyhlášení nezávislosti a pravidelně je útočící armáda k zásahu pozvána někým zevnitř – což pak její zásah definitivně legitimizuje. Vždy platí ono machiavelistické Když můžeš útočit, neváhej a útoč. Tví právnici už pak tvůj útok obhájí.

Smutné je, že tenhle princip opět nemá moc společného s tím krásným a vznešeným bojem dobra se zlem. Takhle to mocnosti dělají prostě už od antického Říma, kde dokonce vznikly precizně zpracované a knižně publikované návody, jak takovou anexi úspěšně politicky připravit a jak ji realizovat. A celou historii, kdy k podobným útokům dochází, dlužno říci, že ani napadený stát s odstupem nevychází jako ten čistý a dokonalý. Aby tato politická konstrukce mohla vycházet, je třeba aby byl opravdu mírně nacionalistický, aby vláda nezvládala nějaký z opravdových vlastních problémů, a aby agresorovi napadená země ony záminky prostě aspoň trochu naservírovala. Tam, kde to neudělá a záminku neposkytne (jako ji neposkytli třeba Finové), tam útočník prostě neuspěje.