Co spojuje a rozděluje generaci 50+
V sociologickém výzkumu Česká společnost po třiceti letech výzkumné agentury STEM jsem se dozvěděl spoustu zajímavých informací a také pár interpretací, které mi dlouho ležely v hlavě, až jsem si zformuloval pár poznámek.
Zajímavá je otázka, jestli jsme součást západu. No, naši předci byli spolutvůrci toho, čemu říkáme západní kultura, a to od prvních okamžiků, kdy identitu Římská říše (Středomoří) střídá identita Evropa – což byla proměna probíhající cca od šestého do osmého–devátého století. Součástí této identity jsme tedy kontinuálně nejméně dvanáct staletí a nikdy jsme jí ani nepřestali být. Součástí Evropy jsme se tedy nestali ani v roce 90, natož vstupem do politického seskupení EU, jsme Evropou řádově stokrát déle než kam sahá historie EU.
Samostatná otázka je, jaký obsah má pojem „součást Západu“. Přestože si nejspíš mnozí představují, že jde o něco zřejmého a jednoznačně definovaného, obávám se, že samotná definice, v čem to naše zápaďáctví spočívá, vůbec není zřejmá. Je to spojnice náboženská, jak ji popisuje Paul Kennedy, nebo jde o absolutní respekt k osobním a ekonomickým svobodám, což jsou hodnoty, které definovaly naši moderní historii a na kterých vyrostly třeba Spojené státy a oddělovaly tak Evropu a USA od zbytku světa? Jde-li o míru sekularizace společnosti? Která je unikátní pro část Evropy, ale rozhodně Evropu nespojuje. Jde o sdílenou historickou zkušenost zemí historicky vyrostlých na obraně před vlnami islámských invazí? Kdo ví.
Jenže pak je těžko odpovídat.
Druhé místo, které mi leželo v hlavě, byla zmínka, že generace, která zažila totalitu si „snáz umí představit život v ní.“
Tak za prvé já si život v totalitě nemusím představovat, já to vím. Pro mě levicová totalita není souhrn frází a floskulí z hodin dějepisu, ale konkrétní situace a zážitky. A interpretace, že by mi tedy tak nevadil její návrat se mě dotýká a současně mě přesvědčuje, jak moc velké nedorozumění, nepochopení a neempatie tady jsou. To, že vím, co je totalita, z vlastní zkušenosti, mě nědělá vstřícnějším k totalitě, ale naopak mnohem citlivějším ke všem množícím se projevům jejího možného návratu, přestože by měla jiný kabát a zaštiťovala se jinak volenými symboly a pojmy.
Nedělal jsem studii s tisíci respondenty, takže odpovídám zcela subjektivně, z pozice určité životní zkušenosti. Zkušenosti člověka, který komunistickou totalitu zažil.
Představa, že lidé nad padesát jsou ke komunismu shovívavější, je totiž mimo realitu a generace nad 50 se v otázce vztahu k reálsocialismu štěpí na několika klíčových hranách.
První důležitý moment je, že nejspíš většina populace jakéhokoli věku neprožívá nijak nadstandardně politickou situaci a žije si prostě svůj život. Představujme si je někde v zadní části té krychle. Sedmdesátá – osmdesátá léta pro ně nejsou dobou, kdy tu vládl husákovský režim, nesmělo se studovat, nesěli jste číst nesprávné autory, nesměli jste studovat podle vlastního rozhodnutí a za hraní v kapele vás mohli sebrat estébáci. Pro ně je to období, kdy byli mladí. Prožili svá hezká léta, někteří studovali. Sice to stálo za starou bačkoru a velká část z nich studovala něco, co vlastně nechtěla, ale co. Byli zdraví, prožívali lásky, mejdany, tancovačky, bavili se. Řadě z nich se život od té doby zkomplikoval. Mají zdravotní neduhy, kdo je v důchodu, má nižší příjmy, někdy hodně nižší atd. Sentiment za dobou před rokem 89 u nich nevypovídá vůbec nic o jejich vztahu k reálsocialismu, ale o jejich životní etapě.
Většina z nich nejde volit. A když, tak volí strany, které nabídnou nějaký střípek té minulé hezky prožité doby, který jim zarezonuje.
V té přední stěně máme ty, kteří politiku vnímají a prožívají. V levém horním rohu jsou ti, kdo opravdu teskní po komunistickém režimu. Buď se na něm podíleli, nebo na něm parazitovali, či aspoň na jeho podobě profitovali. Třeba mnohá dělnická povolání si v hierarchii příjmů pohoršila. Tehdy bral dvakrát tolik co přednosta kliniky a dnes je na společenském dně. A jde volit konzervativní levici nejčastěji v podobě komunistů protože za těch se měl dobře, nebo ANO, které bez ohledu na ostatní nabízí reálný návrat.
Říkejme jim pro srozumitelnost a další diskusi třeba dinosauři. Je to pravda lehce pejorativní, ale nenapadá mě krátké a podobně charakterizující označení.
V levém spodním rohu jsou jejich oponenti. Lidé, kteří se neměli dobře, kteří bojovali proti komunistickému režimu. A tady je dobře si uvědomit dva fakty: Hranice mezi všemi skupinami, o kterých mluvím, není ostrá, je pozvolná a proměnlivá a současně velká část těch, kdo bojovali proti komunismu, ve skutečnosti názorově stojí stále ještě hodně nalevo. Vzpomeňme jen, jak se Václav Havel vůbec netajil s podporou sociální demokracie a zelených. Krátce a jednoduše bychom tuhle skupinu mohli nazvat Havlisté, Pravda a láska, Disidenti… aniž bych chtěl přidávat nějakou konotaci dobré nebo špatné. Sem patří voliči řady stran, a to paradoxně i takových, které se cítí „pravicí“.
Tyhle dva názorové tábory samy sebe vnímají jako největší antagonisty, přičemž „Pravda a láska“ stejně nepřátelsky vnímá své sousedy na pravici.
Jenže společnost není takhle jednoduše dvourozměrně štíplá a je tu minimálně ještě jedna významná dělící rovina. A to rovina, jejíž existenci si lidé postojově stojící v levé části krychle většinou odmítají připustit.
Je to míra, jak člověk vnímá důležité symboly (rudá hvězda, pojem komunismus, Moskva atd.) versus jak jako podstatné vnímá obsahy (cenzura, míra přerozdělení, míra osobní a ekonomické svobody atd.). A podle této dělící čáry pak vznikají dvě skupiny v pravé části krychle. Nalevo se preferují symboly. Těžiště světové levice – a hrozba komunistické diktatury – je vnímáno v Moskvě. Správný západ versus špatný východ. Napravo se preferují obsahy, a těžiště světové levice – a tedy hrozba komunistické diktatury – je vnímané v Bruselu.
Nacházíme tu „růžový“ horní pravý roh příznivců levice, kteří přestali tesknit po starých pořádcích, a pustili se naplno do budování nové komunistické společnosti. Vzdali se symbolů srpu a kladiva nebo rudé hvězdy a přijali modrou vlajku unie. Vzdali se i pojmu komunisté (většina z nich se smrtelně urazí, když je s komunisty spojíte). Mají jinou ideologii – z velké části založenou na směsici enviromentalismu a víře v nastupující nový kosmopolitní lepší svět. Kosmopolitní mix zvaný NWO. Říkejme jim Progresivisté.
V generaci 50+ jich není moc, tam kralují zejména mladí, ale jsou tu. Přijali změnu a tak, jak parazitovali na staré totalitě, upínají se ke vzniku nové.
A pak je tu „modrý“ pravý dolní roh, kde jsou „pravičáci“. Možná klausovci, nenapadá mě další stejně jednoduché pojmenování. Komunistickou totalitu prožívali stejně negativně jako „Pravda a láska“, ale nestojí o nástup nové levice. Pro „klausovce“ představa návratu dinosaurů není o nic méně děsivější než pro „havlistu“. Jenže „klausovec“ dinosaury vnímá jako vyčpělé, odumírající a reálně málo nebezpečné. Jako mnohem nebezpečnější vnímá novou levici představovanou nejčastěji piráty nebo zelenými. Naopak „Pravdě a lásce“ není spolupráce s novou levicí proti srsti.
Paradoxně se pak tyhle čtyři skupiny více distancují od těch sousedních, než od těch v uhlopříčce. Skupina „Pravda a láska“ dokonce velmi často z různých důvodů a „Novou levicí“ vyloženě kooperuje a názorově se do tohoto segmentu pomalu přelévá.
Obrovský tlak na pilu ve smyslu totálních změn ve společnosti, kterou se často až s oikofobickým fanatismem snaží zničit (musíme do Evropy přijmout všechny migranty a kdo nechce je xenofob, vyvlastnění pro dobrý úmysl je správné, likvidace ekonomiky ve jménu ekoideologie je správná, opovržení volným trhem, kterému ve shodě s Marxem říkají „kapitalismus“, Marx byl ve skutečnosti vzdělaný člověk, kterého si vážíme, majetek není fetiš, autorské právo se přežilo atd.) vyvolává logický protitlak (byť pro někoho může znít paradoxně) – a tak je výsledkem 30% podpora ANO, případně dalších stran, které názorovou směs progresivismu přijmout nechtějí.
Většina 50+ voličů ANO přitom není hloupá nebo málo poučená, nebo tak naivní, že by neviděla, že Babiš je prostě gangster (jak se snaží projektovat progresivisté), ale o dvojím ohni: Gangster parazitující na společnosti vs. Chiliastičtí svazáci vedení skoro až neo-náboženskými šílenci, kteří existující společnost chtějí zničit. A pak volí to, co považuje za menší zlo. Dokud tu bude fanatická snaha o nastolení „nového lepšího světa“, budou mít podporu dinosauři. Úměra je přímá.
Generace cca 40-50 má samozřejmě slabší levou část spektra a generace pod cca 40 je tím víc, čím jsou mladší, tím častěji na pozicích nové levice. Přičemž můžeme zatím jenom domýšlet, kam se názorově posunou za dalších dvacet let, jde-li o jev generační nebo spojený s určitým věkem a životní fází.
Vnímání zbytku společnosti a především generací, které mají odlišnou životní zkušenost a z ní vyplývající postoje, minimálně zatím nechápou. Považujou je prostě za nedostatečnost, protože pluralitu názorů vnímají jako chybu (Jeden názor je přece správný a tedy ostatní jsou nesprávné!). Nejsou schopní ani reflexe, proč lidé volí jak volí a proč postoj „Musíme jim to líp vysvětlit“, případně ještě hůř „Znemožníme seniorům komunikovat o politice a sdílet své názory“ je absolutně nezdravý a vlastně už načíná onu novou totalitu. Svět, kde cokoli, co se odporuje mému (pokrokovému!) pohledu na svět, je špatné a zaslouží utlouct lopatou, není demokracií. V tom je bohužel současná doba v mnohém podobná konci čtyřicátých let, kdy ten minulý komunismus nastolovali ne dělníci z továren (jak režim rád říkal), ale mladá „pokroková“ inteligence, která většinově s nejlepším přesvědčením šla budovat nový lepší svět. Neopakujme to, prosím. Mně jedna totalita stačila.
