Chci pomoci Afričanům
Média jsou vytrvale plná fotek nebohých Afričanů tísnících se na přeplněných člunech a provázených umravňujícími vysvětleními, že jsme povinni jim pomoci. Tak tedy jo, chci jim pomoci. Kdo chce pomoci se mnou, tady je malý návod.
To, co máme nejdostupnější, je prostě kupovat produkty z jejich zemí. Budeme-li pozorní, budeme vybírat takové (a od takových dodavatelů), kde je zajištěno, že za tu práci dostali lidé spravedlivě zaplaceno. Pytlíček investičních diamantů tedy Afričanům moc nepomůže, i když za něj vysolíte stopadesát tisíc. Pytlík kvalitní kávy z Etiopie, Keni nebo Tanzánie ano.
Chcete-li pomoci víc, jeďte tam a utrácejte tam za jejich služby. Je to další férová možnost. A evidentně potenciálně krásná dovolená.
Obě mají společné to, že z Afričanů nedělají obdarovaného, ale proběhne to na principu obchodu mezi dvěma rovnocennými partnery.
Možná ale chcete nezištně pomoci nad rámec prosté výměny. I tady máme řadu možností.
Ze všeho nejvíc potřebují, aby se v celé Africe stalo standardem, že všechny děti absolvují školu a získají základní vzdělání. Všechny děti znamená kluci i holky. A mám tendenci říci, že holky hlavně a vysvětlení by si vyžádalo samostatný článek. Chceme-li jim opravdu pomoci, zapojme se do některého programu, který pomáhá zakládat koedukované školy, tedy školy, které respektují rovná práva kluků a holek a vzdělávají je společně. Pomáhá dětem v tom, aby do nich mohly chodit, pomáhá vzdělat jejich místní učitele atd. Je to běh na dlouhou trať a je to ze všech druhů pomoci ta, která pomůže nejvíce.
Jen o něco málo efektivní je systém tzv. miniúvěrů, který ovšem nemá nic společného s vydřidušskými SMS lichvářskými podniky u nás. Jde o to, že někdy i z našeho pohledu pár korun může lidem v opravdu chudých zemích pomoci změnit vlastní život. Administraci zase zařizují některé charitativní organizace a typicky to vypadá tak, že místní zemědělec si koupí jakýsi výrobní prostředek, který mu pomůže půjčku postupně splatit a odpíchnout se od dna. A investorovi se jeho vklad vrátí. Nejčastěji například – chudá žena si za úvěr koupí šicí stroj. Jsou to malé krůčky, ale zase – praxe ukázala, že jsou efektivní. Na rozdíl od těch velkohubých, kterými se rády chlubí OSN, EU, MMF a jim podobní.
V případě Afriky může být smysluplnou pomocí třeba pomoci jim najít a zprovoznit nový vodní zdroj, který jim pak v místě umožní efektivnější zemědělství.
Okamžitou pomocí, která nemá tak dlouhodobý dopad, ale někdy může zachraňovat životy, je když jim pomůžeme v provozu nemocnice třeba v případě epidemie.
Pak je řada možností, jak jim opravdu NEPOMŮŽEME, i když to tak na první pohled může vypadat. Patří sem většina charit, které dělají něco, co není vyjmenované výše, případně, které vám nenabízejí přesnou a transparentní kontrolu, co s vaším příspěvkem udělají (a nemusí jít rovnou o podvodníky).
Pro představu aspoň pár nejhorších možných nápadů:
Nepomůžeme jim, když jim pošleme potraviny nebo jiné hotové produkty. Opravdu ne. Potravinová pomoc zpravidla nadělá víc škody než užitku a i když mě teď útlocitlé aktivistky proklejí, je to způsob, jak Africe ublížit. A to hned několika způsoby. První je ten, že dodávkou potravin ekonomicky zlikvidujeme jejich vlastní zemědělce. Podporujme 2-3 roky libovolný stát potravinami a učiníme je trvale závislými na cizí pomoci, protože vlastní zemědělci zkrachují a opustí pole. Navíc místní lidé propadnou iluzi, že je vlastně dostatek potravin a geometricky začne růst populace. A to v zemi, která do té doby neuživila pořádně ani populaci stávající.
Nedávejme jejich zemědělcům ani naše osivo. Jednak není vyšlechtěné pro jejich podmínky a jednak je záměrně šlechtěné tak, aby ho zemědělec musel u producenta osiva kupovat opakovaně. Prostě do jejich zemědělství nezasahujme (krom zmíněné pomoci s vodou) a jen, budou-li nabízet, kupujme produkty.
Nepomáhejme jejich zemím finančně, a to ani ve formě úvěru. Pravidelně opakovaná zkušenost vede k tomu, že peníze nekončí v rozvoji ekonomiky, ale zůstane u místních elit, které si za ně zařídí luxusní život.
Nevyvolávejme v nich iluzi, že s tím co umí a znají (respektive neumí a neznají) mají naději přijít k nám do Evropy a mít se tu dobře. Tu naději reálně nemají. Všichni aktivisté by si to měli zopakovat před i po tom, co začnou psát nesmysly o xenofobii. Tahle naděje je nereálná smrtící chiméra. A jenom zločinec ji bude podporovat. Nejsou schopni vstoupit na náš pracovní trh ani se zařadit do společnosti. Nejsou-li schopni žít doma, nebudou toho schopni ani u nás. Tahle iluze je největší zlo, které jim můžeme nabídnout, Ještě větší zlo než bedny s kalašnikovy.
Nemají nic společného se zpravidla vzdělanými a kultivovanými lidmi prchajícími za komunismu z východní do západní Evropy, kde chtěli sdílet hodnoty západní civilizace. Nebudou šťastní a bohatí, jen svojí bídu, frustraci a později občanskou válku přinesou k nám.
V iluzi, že u nás najdou rajskou zahradu blahobytu, strčí peníze, které ani pro nás nejsou zanedbatelné, zločincům, kteří je naloží do plovoucích vraků a pošlou k břehům Evropy. Tenhle druh obchodu s lidmi se v posledních měsících stal nejvýnosnějším byznysem na planetě. Je to řádově větší lumpárna než prodej tvrdých drog. A jestli ho chceme zastavit, musíme ukázat, že nefunguje, a že když někdo těm zločincům peníze svěří, do žádného ráje nedopluje.
Jediné, čeho tu dosáhnou, je ještě daleko větší frustrace, než kterou možná trpěli doma a nám rozvrátí naše zatím jakž takž fungující ekonomiky a společnost. Každý terapeut ví, že chce-li opravdu někomu pomoci, v první řadě sám musí zůstat v pořádku. Jestli chceme pomáhat Africe, nesmíme si nechat rozvrátit vlastní země. Nejen že nemáme povinnost to udělat, ale nemáme na to s ohledem na vlastní děti ani právo.
Já vím, že evropské politické elity nás přesvědčují, že je naší povinností se do tohoto obchodu s lidmi zapojit a od převaděčů „odebírat“ větší a větší množství jejich „zboží“. Až začínám mít pocit získaný jakousi zkušeností z lumpáren našich vlastních politiků, že pokud politik masíruje média a nutí občany, aby podpořili evidentní křivárnu, začíná být zřejmé, že na ní sám profituje a otázkou začíná být jen, kolik procent z toho všeho jeho profit činí.
Takže neškoďme Afričanům. Pomozme jim společně. Jste pro?
Publikováno původně na: https://houska.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=462201
Napsat komentář