Cena bydlení versus naše příjmy
Cena bydlení je příliš vysoká. Stále dokola slyším pláč na vysoké ceny bydlení. A touhu regulovat a reálně zestátňovat. Ceny bydlení – ať ž vlastního nebo nájemného nejsou „vysoké“, ony se jen pomalu šplhají na úroveň cen třeba v Německu. Což je logické. Naše země je v centru Evropy a ceny nemovitostí tu nemohou být nižší než v Německu nebo Rakousku. I tak zatím ještě levnější jsou a pro zahraniční investory jsme lákavou destinací. Ve skutečnosti se jen pomalu a dlouhodobě napravuje tahle anomálnie. Stačí se podívat, kolik % nemovitostí třeba v Praze patří zahraničím investorům. Volání po snížení cen za nemvitosti nebo bydlení nedává žádý smysl, a pokud někdo nepřikročí k státním regulacím – jejichž dopad by v každém případě byl kontraproduktivní a ceny bydlení by v konečném důsledku jedině zvedly, už prostě neklesnou. A je to v obecném smyslu správně.
Co je úplně nesprávně je náš průměrný příjem, který je na zlomku průměrného příjmu německého. A není to proto, že by se u nás méně pracovalo. Problémy jsou jinde:
První zabijácký problém je obrovské a stále stupající přerozdělování, byrokratické zatížení všeho, a související likvidaačně vysoká cena práce vzhledem k zaměstnavateli – to, co vyplatíte zaměstnanci, v podstatě ještě jednou narvete do chřtánu eráru.
S tím souvisí, že přežraný erár kromě jiného bytní a stoupá počet úředníků – a jeden průměrný úředník nás stojí zhruba milion ročně v přímých nákladech. Ale jsou tu i náklady nepřímé. Úředník do své zhusta v podstatě nadbytečné práce vtahuje oběti z nestátního sektoru jako mravkolev. Ukoluje je, posílá formuláře k vyplňování, kontroluje, pokutuje, a mnoha dalšími cestami požírá čas a síly svých obětí. A i kdyby jen seděl ve své kanceláři a neškodil, je to prostě člověk, který chybí v produktivním sektoru, a přitom z velkého dílu vyžaduje kvalitní bydlení, ze kterého bude dopravně dobře dostupná jeho kancelář v centru Prahy nebo v menším počtu krajských měst. Úředníci centrální úřadů jsou jedním a nikoli zanedbatelným z důvodů mizejících bytů v Praze. Tyto nepřímé náklady na úředníka nejsou nijak malé a přispívají k celkové neproduktivitě těch na kom se stát pase.
Druhý obrovský průšvih vznikl, když jsme se jako země začali orientovat na to, že budeme dodavateli dílů pro většinou německý průmysl. Jsme tedy současně závislí na exportu do Německa a současně náš export generuje velmi nízkou přidanou hodnotu. Výsledky práce účetně vznikají u našich sousedů a tam také přinášejí daně. U nás, zvlášť u velkých nadnárodních koncernů, nepřinášejí vůbec nic, protože velkou část nákladů, které by tu objednatelé utratili, jim náš stát daruje formou pobídek a dotací.
A to nemluvě o nebezpečně jednostranné orientaci na automotive. Protože automotive končí. Ne přirozeně. Končí proto, že to rozhoduje parta od reality odtržených ideologů. A ti to rozhodují proto, že evroský volič volí strany, které to tak chtějí. Když se podíváme na volební preference měsíc před volbami u nás, v drtivé převaze jsou tam strany, které likvidací automotive a ve skutčnosti celého evropského průmyslu otevřeně hlásí. A přesto jsou voleny. A bylo by naivní od nich očekávat jakoukoli nenulovou seereflexi až celý automotivv zkolabuje, což bude velmi brzo.
Ale když se vrátíme k „vysoké“ ceně bydlení. Vlastní problém není ve výši ceny jako takové, ale v její relaci k příjmu. A protože, nejsme-li rudí šílenci, cenu neovlivníme, protože tu vytváří celoevropské klima a možnosti (zahraničních) investorů, musíme se zaměřit na vlastní kupní sílu. A to do budoucnosti nepůjde bez razantního seškrtání nákladů státu, ztenčení státní správy, snížení podílu státu na HDP a to velmi výrazného, výrazné redukce počtu a pravomocí úřednictva, odvodů a zdanění práce a neůjde to bez hledání alternativy k současnému ekonomickému zaměření ČR. A mimochodem – nepůjde to bez promyšlených investicí do vzdělávání a zvyšování kvalifikace všech věkových skupin obyvatel.
