Nevěřte revolucionářům
Co chvíli slyšim, jak lidi kolem ve vzteku nad stavem naší společnosti volají po nové, tentokrát nesametové revoluci. A protože dneska je výročí jedné takové pěkně nesametové revoluce v Číně, dovolim si odporovat: Bůh nás chraň před revolucionáři.
Abychom rozuměli, co je to vlastně revoluce a jaké má lidstvo s revolucemi zkušenosti: Zkusme vzpomenout na pár těch největších, nejznámějších a nejcitovanějších revolucí v dějinách. Zmínil-li jsem Čínskou kulturní revoluci, rychle pochopíme, že zdaleka nebyla tak výjimečná. Asociace na pojem revoluce skoro jistě přivede Velkou francouzskou revoluci, bolševickou Velkou říjnovou revoluci, možná i anglickou revoluci proti králi Karlovi I.
Už ta anglická, přestože ještě docela mírná, měla typický průběh: Politický systém nefungoval vůbec ideálně, král nebyl oblíbený, jeho úředníci zneužívali své postavení. Lidé se začali bouřit a volali po změně. Do čela se postavil ambiciózní právník Oliver Cromwell. Během revoluce smetl starou vládu, vykreslil lidem chiméru nové lepší společnosti, kterou vybuduje, nechal povraždit víceméně všechny odpůrce, kteří mu padli do rukou, a dílo završil tím, že se stal krutým doživotním diktátorem. Naštěstí pro Brity, Británie se z jeho řádění docela dobře a rychle vzpamatovala.
Francouzská revoluce byla o poznání dramatičtější – ona také Francie ke konci 18. století byla v mnohem horší situaci. Královský dvůr a vláda celých posledních sto let vládli bez jakékoli reflexe k ekonomickým možnostem své země. Nebyl to jen přepych dvora, ale i strašně drahé války s prakticky nulovým přínosem pro kohokoli a další a další podniky. V hlavních odvětvích probouzejícího se průmyslu si na rozdíl třeba od Británie vyhradil stát monopol. Takže Francie sice byla producentem spousty luxusního zboží, které šlo z velké části na export, ale jeho výroba byla neefektivní a reálný přínos pro zemi byl tak minimální. Volání po změně bylo logické.
Přišla v roce 1789 – což pro nás má kouzlo v tom, že si snadno umíme představit analogii s naší „revolucí“ v roce 1989.
Jenže kdo by čekal, že se revoluce zaměří na vymanění Francie z ekonomického marasmu, byl by hodně zklamaný. V první fázi se vše točilo kolem likvidace těch, kdo byli u moci před revolucí. V roce 1793 byla situace taková, že revolucionáři stačili vyvraždit (skoro) celou královskou rodinu, většinu šlechty, velkou část inteligence, která nesouhlasila s revolucí, velkou část duchovních. Revoluce se oblékla do ideologických hesel – boural se starý svět a budovala nová, lepší společnost. Něco, co tu ještě nebylo. Přežil ten, kdo uprchl do ciziny. Jakkoli si prosím nedělejme iluze o tom, že by šlo o nějaký boj dobra se zlem a že by dobro bylo aspoň na jedné straně.
Do rozhodovacích postů se dostali lidé, kteří měli sice velké ambice, určité schopnosti pro intriky a ovládnutí mechanismu moci, ale neměli kompetence k tomu řídit stát, potažmo stát v hluboké ekonomické krizi. Na mnoha místech si nová vládnoucí garnitura počínala daleko hůř než stará. A tak přišla povstání – většinou ne z kdovíjaké lásky k monarchistům, ale prostě proto, že takhle se to nedalo snést. Povstaly celé kraje a oblasti – nejznámější je povstání ve Vendée na jihu Francie. A všechna povstání byla likvidována mocí, ve Vendée došlo k něčemu, čemu dnes říkáme genocida, a to velmi brutální genocida. K podobné došlo v Bretani – mimochodem první koncentrační tábory, tak jak si je dnes vybavujeme, nevymysleli nacisté v Německu, ale právě Francouzi pro Bretonce.
Pokračovat ve čtení na: http://houska.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=409895
Napsat komentář