Bouvines
V neděli 27.července 1214 se nedaleko dnešních francouzsko-belgických hranic, u městečka Bouvines, semlela bitva, která měla zajímavé důsledky – a pro nás i zajímavou souvislost, protože rozhodla konflikt cloumající tehdejším západním evropským světem, konflikt, ve kterém nepřehlédnutelnou úlohu hrál i český král Přemysl I.
Na přelomu 12. a 13. století vznikla v Evropě situace, která v politické rovině neměla daleko třeba k situaci v předvečer třicetileté války. Různé konflikty, které se vždycky našly, se propojovaly do složitých spletenců a jejich hlavní hybatelé uzavřeli široké koalice, které zahrnovaly převážnou část středověké Evropy, tedy aspoň její západní části.
V německých zemích se rozhořelo další kolo války mezi dvěma nejmocnějšími rody – Štaufy a Welfy. Štaufové byli švábští vévodové, Welfové bavorští. Welfové byli obklopeni řadou dalších vazalů a vazalských území, takže kdyby šlo jen o poměr sil v Německu, byli rozhodně těmi silnějšími. Štaufové ale v předcházející generaci vybudovali soustátí, k němuž kromě německých lén patřilo Sicilské království, které kromě Sicílie zahrnovalo celou jižní Itálii.
Církev po celou dobu této několikagenerační války lavírovala a využívala ji pro posílení svého vlivu, takže obecně zpravidla podporovala slabšího, protože u něj mohla snáze prosazovat své požadavky.
Čeští panovníci tradičně patřili k hlavním oporám štaufské strany, přestože během občanské války v Čecháh na sklonku 12. století také obratně měnili kabát podle situace. Nicméně v roce 1212 s císařem Federicem uzavřeli spojenectví ztělesněné Zlatou bullou sicilskou a od té doby zůstali Štaufům věrni až do nástupu Přemysla II. (tomu se za jeho odklon od Štaufům dlouho říkalo Přemysl Proradný).
V německých zemích to pak byly značnou měrou české pluky, které vybojovávaly Federicovi jeho postavení.
V západní Evropě se nachýlilo k řešení složité situace, kdy se v rukách rodiny Plantagenetů sešla jak anglická královská koruna, tak nejbohatší vévodství tvořící Francii. Na mapičce všechna území červená a oranžová tvořila království Plantagenetů, dnes se mu říká Angevinská říše. Francouzský král vládl na území zeleném – a to ještě jen ty tmavší zelené ukazují skutečný rozsah královských domén, světle zeleně jsou vyznačena území jeho vazalů.
Na jihu Francie vidíme světle fialovou vyznačeno území, kterému se říkal Occident a tvořilo ho především hrabství Toulousse a hrabství rodinného klanu Trencavel, kterému se dnes říká Languedok (ve středověku ještě často také Gothia nebo Septimánia – jako pozůstatek po dávné historii). A Occident nebyl vazalem Francie, ale Aragonského království na druhé straně Pyrenejí.
Na počátku 13. století na francouzský trůn nastoupil nesmírně ambiciózní Filip II., který se rozhodl tuto situaci změnit. Zatímco jeho někdejší přítel z dětství anglický král Richard bojoval o Jeruzalém, začal obsazovat a dobývat jeho města na kontinentě. Protože jeho vlastní síly by jistě nestačili, smluvil strategické spojenectví zahrnující Kapetovce, Štaufy a Přemyslovce. Možná vzpomenete, že na cestě domů Richarda zajali a Jindřich Štaufský, otec Federica, Richarda léta věznil.
Protože sám nemohl bojovat na dvou frontách, podařil se mu geniální politický tah – přemluvil církev, aby svolala křížovou výpravu pro albigenským a do jejího čela postavil několik svých věrných. Díky tomu se na jihu rozehrálo pozdější připojení Occidentu k francouzské koruně a jeho to nic nestálo.
Sám se pustil do obsazování některých panství v dnešní Belgii a tak trochu vyprovokoval střet s císařem Ottou IV. z rodu Welfů. Otto sem přitáhl s armádou, kterou mu pomohl financovat jeho tchán – anglický král John.
Pokračovat ve čtení celého článku na: http://houska.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=415102
Napsat komentář