Barevný středověk
V posledních letech u nás pravidelně vznikají veselými granty podpořené „historické“ filmy, a ty středověké mě vyprovokovaly k malému ohlédnutí za historickou realitou. Tou skutečnou, barevnou, veselou, rafinovanou.
Většinou mi stačí několik fotek jakožehistorického filmu, ze kterých je vidět výprava, a smutně si povzdechnu Už zase…My jsme si zvykli představovat si středověk jako nějaké temné, surové, primitivní období, kdy lidé bydleli v nenahozených kamenných studených ruinách a chodili v plátěných pytlích. Paradoxně přitom už třeba věkovitá Vávrova husitská trilogie je v tomhle smyslu točená s mnohem pravdivější historickou výpravou než většina toho co vzniklo v poslední době.
Většinou mi stačí několik fotek jakožehistorického filmu, ze kterých je vidět výprava, a smutně si povzdechnu Už zase… My jsme si zvykli představovat si středověk jako nějaké temné, surové, primitivní období, kdy lidé bydleli v nenahozených kamenných studených ruinách a chodili v plátěných pytlích. Paradoxně přitom už třeba věkovitá Vávrova husitská trilogie je v tomhle smyslu točená s mnohem pravdivější historickou výpravou než většina toho co vzniklo v poslední době.
Exteriéry
Vezměme to zvenčí od těch největších věcí, teda vlastně staveb. Máme pod kůži zažranou představu neomítnutého syrového kamene, protože z toho máme pocit prastarosti Jenže tak ty stavby tehdy nevypadaly. Byly omítnuté. Všechny naše hrady i středověké kostely byly omítnuté. Jen hodně nákladné stavby z drahého materiálu jako třeba žula, a hodně pečlivě (a tedy nákladně) zděné si mohly dovolit zůstat bez omítky. A mělo to několik důvodů – první hlavní byl čistě stavební. Omítka zdivo prostě chránila před povětrnostními vlivy. Jenom úplný hlupák by totiž ve středověku nechal kamennou stavbu nenahozenou, protože by jí tím odsoudil k postupné degradaci lícové vrstvy kamene. Přičemž středověká omítka bývala paradoxně zhusta kvalitnější než omítky z posledních sta let. Bývaly velice pečlivě ručně nahazovány a hlazeny lžící. Žádná hladítka, žádný břízolit, jen a jen lžíce a pěkně tlakem zedníkovy ruky.
Je pravda, že třeba ve Středomoří nebo v Bretani bývala situace jiná, ale tam se používal téměř s jistotou jiný kámen – žula, kvalitní vápenec a podobně, zatímco třeba středověká Praha byla postavená z vlastně poměrně nekvalitních odrůd pískovce, mezi které patří i opuka.
Abych nekřivdil jen filmařům – své polínko k nesmyslným představám přidali romantici, u nás třeba Josef Mocker, který z chrámu Panny Marie před Týnem nechal oklepat omítku a nechal nahý kámen – protože vypadal „středověčeji“. Čímž fasádu uvedl do stavu dnes obtížně řešitelného, protože lícová vrstva kamene je po těch sto letech ve velmi špatném stavu, a dnes je zvětralá natolik, že už neunese omítku, která by se vrátila zpět. A bez omítky zvětrává dále a kámen ubývá. Není to jediná takhle poškozená památka a památkáři to brzy budou muset začít nějak řešit, jen ještě nevědí jak.
Ale zpět ke středověku – naše kostely, paláce, hrady, tedy nebyly těmi temnými objekty vystavujícími do krajiny zvětralé holé zdivo, ale byly nahozené. Bíle? Ano, většinou to bylo tak, že základní barva fasád byla bílá – přírodní omítka byla za mokra (to je důležitá zmínka) natírána speciální vápennou směsí, která na povrchu vytvářela vrstvičku čímsi podobnou „glazuře“. Sice dýchala, ale nepropouštěla vodu a byla mechanicky trochu tvrdší. V současné době podobných vlastností dosahujeme za pomoci poměrně drahých high-tech směsí obsahujících silikony, teflony a další látky. Ano, umíme udělat stejně kvalitní a odolnou omítku, ale s mnohem vyššími náklady. Ta zdánlivě obyčejná středověká omítka byla velice kvalitní.
Budovy nebyly bílé celé. Nákladnější stavby měly z kvalitního a odhaleného kamene budované alespoň ostění oken a dveří. Okna bývala vybavována okenicemi, části budov bývaly hrázděné. Všechny tyhle prvky bývaly výtvarně využité – bývaly pestře barevné, nejčastěji se používaly okrové až rudé rudky, které budovám dávaly velice pestrý, veselý vzhled. Takový hrad nebo palác majitel chtěl mít krásný, tedy barevný. Zapomeňme na to, že dnes nám z nich zbyly smutné zříceniny.
Interiéry
Když se budeme pohybovat alespoň v lepším měšťanském domě, natož na šlechtickém sídle (o bydlení postav jako císař nebo biskup vbec nemluvě!), šlo o pohodlné a hezké bydlení. V těch divně rádobyhistorických filmech znovu vidíme holé zdi z neomítnutého kamene. Ale to je ve středověku úplný nonsens. Takhle vypadá zřícenina po několika staletích chátrání, ale ne středověké sídlo.
Když se koukneme na tyhle 3 fotky, stále ještě to není ta krása, jakou byla před pěti-sedmi sty let (kdo byste je chtěl vidět naživo, první je ze Zvíkova, další dvě z Jindřichova Hradce). V době svého vzniku byly zářivě ostře barevné. Jestli máte pocit, že by to byl dokonalý kýč, tak přesně tak barevné byly. Takový totiž byl estetický vkus doby.
O omítce už jsme mluvili. Místnosti jsou s jistotou omítnuté a na šlechtickém sídle jsou stěny barevně pomalované. Výjevy jsou to různé – někdy jsou tam epické obrazy plné postav, častěji třeba falešné tapiserie nebo jen ornamenty. Malba je většinou také tvořena do čerstvé, mokré omítky stylem al fresco. V měšťanských domech i nasucho al secco protože je to levnější – i když méně trvanlivé a méně elegantní, barvy nejsou tak zářivé.
Ložnice honosnějších hradů a i některé další místnosti ještě honosnějjších sídel (královské, biskupské apod.) mají stěny pokryté zdobeným dřevěným táflováním. Třeba tokovým, jaké vidíme na Karlštejně. V našich zeměpisných šířkách jak z důvodů estetických, tak z důvodů tepelné pohody.
Ale sídla opravdové nobility, kam patřil král, biskup, císař, vévodové… byla vybavena ještě bohatěji – a to množstvím tapiserií, závěsů, koberců a gobelínů. Móda pokrýt stěny příjemnou textilií dala během pár následujících staletí základ vzniku textilních tapet.
Tady si udělejme malý pokus o výlet za takovým interiérem do Francie, jak na dobových obrazech, tak na pokusu o rekonstrukci:
Přijdeme-li ve filmu za někým, jako je Karel IV., bude interiér opravdu luxusní, barevný, pohodlný. Kdybychom chtěli udělat expozici takového hradu, stačilo by nějaké pěkné panské sídlo ze 13. až 15. století, vlastně by se v ničem nepodobalo tomu stavu, který dnes jako jeho návštěvníci vidíte.
Stolování
Jsme-li na šlechtickém dvoře, měli bychom na stole mít mnohachodová rafinovaná jídla, často sladko-slaná, dostatek masa, víno. Zatímco obyčejní lidé jedli častěji různé kaše než chléb nebo pečivo, na šlechtickém dvoře byl i dostatek pečiva. Kupodivu se nejedlo moc zdravě – ovoce a zeleniny se co do kvantity nejedlo moc ani na šlechtických dvorech. Obyčejní lidé mívali problém s kalorickou hodnotou jídla, protože jí vydávali mnohem víc než dnes my. Proto byly oblíbené tučné porce masa, tučné sýry nebo hutné omáčky.
Mimochodem – o maso neměli ve středověku nouzi ani obyčejní lidé. Navzdory klišé, že lov byl pro poddané zapovězený. Venkované jedli nejčastěji drůbež nebo vepřové, hovězí maso prodávali řezníkům do měst. Lidé měli dost i divočiny. Lov totiž začal být zakazovaný až na přelomu 14. a 15. století. Za vlády Přemyslovců nebo prvních Lucemburků byl zcela legální. Nedostatek masa na stole kmánů začal být běžný až během 16. století a postupně se spíš zhoršoval.
Pohled na filmové ztvárnění slavnostní tabule na šlechtickém sídle proto milovníky living history pravidelně vyděsí či rozesměje.
Móda
O středověkém odívání máme dnes už mnoho informací, rekonstruovaných památek, písemností a lidi, kteří tu problematiku znají. Oblékat nobilitu do něčeho ošklivého, protože to zavání pocitem středověkosti, je neomluvitelný šlendrián. Budeme-li se pohybovat ve šlechtických kruzích, jednak musíme vzít na zřetel, že móda se vyvíjela už tehdy, byť cyklus obměn byl trochu pomalejší než dnes. Velmi hrubě lze dnes fázovat módu na zhruba dvě desetiletí trvající etapy, které mají své charakteristické výrazivo a liší se od etap předchozích nebo následných. Laik to vědět nemusí, kostymér historického filmu si nesmí dovolit napráskat nějaký fantazijní pastiš čehosi, co považuje za obecně středověké.
Důležitou funkcí oděvu ve středověku byla funkce sociálně stratifikační. Když jste potkali cizího člověka, podle jeho oděvu jste okamžitě velmi přesně věděli, do jaké společenské skupiny patří. Kvalitou materiálu, kvalitou zpracování, množstvím a bohatostí výšivek a ozdob atd. Prostý vesničan možná chodil otrhaný v nevzhledném „pytli“, ale šlechtic chodil oblékaný tak přepychově, jak si jen umíme představit. Bohatě vyšívané a velmi pestrobarevné brokáty, drahé kožešiny, špičková kvalita řemeslného zpracování. Příslušník panského stavu v nějaké nevzhledné kožené kamizole (o vévodovi nebo císaři už vůbec nemluvě), je naprostý ahistorický omyl.
Páchnoucí středověk
Středověká města používala ulice místo kanálů a tedy zapáchala. Jenže jinak tomu bylo s lidmi. Všichni nejspíš „víme“, že se nemyli, honili ve vlasech blechy a vši a vlastně naši předci byli docela odpudivými barbary. Jenže ne ve středověku. Zmíněné otřesné hygienické standardy se v Evropě rozmohly až během 17. století. Středověcí lidé – a kupodivu jak venkovští tak měštští – byli docela čistotní. Standard byl se jednou týdně koupat (většinou to bylo v sobotu večer) a minimálně na nedělní bohoslužbu převlékat do čistého. Ve městech dokonce běžně fungovaly lázně (k našemu velkému překvapení). Stačí si vzpomenout, že Václav IV. rád chodíval laškovat s lazebnicemi do městských lázní (dodnes se po nich ta budova jmenuje).
Výzbroj a výstroj
Nechci fušovat do oboru těm, kdo jsou opravdovými odborníky (a zase, stejně jako v případě módy, je jich u nás překvapivě hodně, a častěji než na akademii věd je potkáme v některé ze skupin living history). Ale výzbroj a výstroj pochopitelně také procházela vývojem, v takovém třináctém až patnáctém století vlastně docela rychlým. Ve frekvenci nějakých 20-30 let opět přicházely nové tvary, nové formy. Vojáci Karla IV. s jistotou nosili jiné přilby a další doplňky než třeba vojáci za husitských válek.
Nechci mluvit o tvarech a typech zbraní nebo přileb, nechme to na odborné práce, jen zmíním jediné, strašlivé nesmyslné klišé – plátovou zbroj a ještě hůře ve spojení s představou rytíře „nakládaného“ na koně kladkostrojem. Plátová zbroj samozřejmě něco vážila (proto ji bojovníci oblékali skutečně jen do bitvy příp. na turnaj, čímž myslím jen do bitvy, příp. na turnaj), nicméně kladkostroj takový jezdec opravdu nepotřeboval. Důvody jsou dva – ten první je, že jenom idiot by se nechal do sedla vysadit v něčem, v čem by se během boje při náhodné kolizi do sedla nedokázal vlastními silami dostat zpět. Druhý důvod je ve fyzicé kondici takového šlechtice tvořícího těžkou jízdu – dnes bychom na něj s respektem pohlíželi jako velmi všestranného destibojaře, který dokáže úspěšně odskočit i k těžké atletice. A i v plné zbroji byl zcela pohyblivý. (Zde byl mimochodem zcela mimo i Vávra ukazující zoufale se nemotorně klátící postavy obrněných pánů.)
Nevzdělaní a negramotní…
Tak jsme si o našich středověkých předcích zvykli přemýšlet. Jenže pravda byla jiná a čím dál více si to historici na základě mnohých dokladů uvědomují. Knihy byly samozřejmě velmi drahé. Ale lidé většinou uměli číst a psát (ve šlechtických kruzích to bylo spíš pravidlo) – a také četli. Vlastně hodně a rádi, vezmu-li v potaz jak moc upadlo čtenářství v naší populaci v posledních dekádách, možná nebudeme daleko od možnosti, že četli podobně jako my.
Z hodin dějepisu si mnohý vzpomene na jistojisté konstatování, že Karel IV. byl náš první panovník, který uměl číst a psát. Jenže pravou je, že hodnota tohoto tvrzení je především propagandistická a pravda byla zcela odlišná. Karlův otec Jan přijel panovat z Paříže, kam ho jeho otec předtím poslal vystudovat právnickou fakultu. Možná nebyl tak vzdělaný jako Karel, ale vzdělaný byl, také slovem i písmem vládl několika jazyky a měl načteno. Budeme-li pokračovat dál – Václav II. byl kromě úspěšného panovníka známý jako Minnesanger. Jeho básnická tvorba se nám nedochovala (nebo jsou to díla, u kterých nevíme, že je jejich autorem). Nicméně evidentně byl nejen gramotný, ale i literárně nadaný. Podobné letmé zmínky jsou i Závišovi z Falkensteina nebo dalších významných pánech. A nešlo jen o panstvo.
Knihy se půjčovaly, vyměňovaly, kolovaly krajem… A nejčtenější knihou byla samozřejmě Bible. Uvědomme si, že když se za husitského hnutí šířil přístup, že by každý měl být schopný Písmo sám číst a vlastními myšlenkovými pochody chápat význam těch mnohdy složitých metafor, musela tady být určitá výchozí situace, která to umožňovala. A když církev na IV. lateránském koncilu právě tohle zakazovala, musel její zákaz mít nějakou příčinu – nebudete negramotnému stádu zakazovat pod trestem smrti výklad Písma, když budete vědět, že ho ani neumí přečíst. Další řada opravdových důkazů je v penitenciálech a dalších spisech. Prostě středověcí lidé byli v mnoha směrech prostčí než lidé dnešní, ale ke zděšení mnoha z nás, v lepších rodinách byli často v humanitních směrech vzdělanější než dnešní průměrní lidé a mívali načteno víc opravdové literatury než dnešní průměrný teenager.
Hudba
Mezi hudebníky to trvalo desetiletí, než i vousatí akademici začali trochu chápat, že naše představa středověké hudby, té duchovní zvláště, kterou nám předložili historici hudby v 19. století, se nekryje s tím, co jsme mohli ve středověku slyšet. Tak není divu, že věrohodnou třeba duchovní středověkou hudbu jsem v českém filmu neslyšel. V těch cizích vlastně asi také ne.
Jestli chcete jen ponouknout, o čem to mluvím, pokračujte na článku http://sedmavlna.cz/modalni-ladeni/
Aby to nevypadalo, že tepu jen současné české filmaře – kolik nadšených diváků má třeba seriál Vikingové a kolik z těch diváků by přísahalo na jeho autentičnost. Inu, nebudeme se trápit detaily a vzpomeňme jen na celkový pohled na pařížské Cité v seriálu a v reálu. V seriálu je to vlastně docela obrovský ostrov, uprostřed něj je poměrně vysoký kopec a na tom kopci stojí palác, který vznikl nakombinováním gotického papežského paláce v Avignonu a benediktinského kláštera na hoře Mont Saint Michel, milovníky historie notoricky známých – a o pět šest staletí mladších staveb. O tom kopci nemluvě.
Tak se zatím jenom těším, až někdo historický film začne brát vážně. A až si i diváci začnou zvykat, že středověk nebyl temným obdobím plným smradlavých negramotů v hadrech a „rytířů“ žijících v neomítnutých zříceninách.
Napsat komentář