Básník Guillaume
Kterého tak asi myslím, málokdo odtuší. A to dokonce i když napíšu jeho plné jméno: Guillaume de Machaut. Většina lidí pokrčí rameny. Kdo to byl? Přitom je to hrozná škoda, je to výjimečná osobnost a jeho působením u nás bychom se mohli chlubit – a bylo by čím. Diplomat… básník… skladatel… ve všech třech oblastech ve své době ceněný jako mistr.
Guillaume de Machaut, sekretář krále Jana Lucemburského, diplomat, básník, lamač dívčích srdcí… byl jeden z nejzajímavějších skladatelů evropských hudebních dějin. Psal písničky o svých dobrodružstvích, sváděl texty písní dívky, opěvoval svého krále… (i když jeho nejslavnější skladbou je čtyřhlasá mše Messe de Notre Dame).
Jako jeden z prvních začal komponovat vícehlasé skladby – a polyfonii svým dílem rozšířil do světa. Způsobil tak jednu z největších revolucí v evropských hudebních dějinách. Originalita všech těch klasicistních a romantických velikánů v tomhle světle bledne. Jako jeden z prvních také začal velmi drze předělávat tradiční chorálové melodie a na duchovní písně začal hudbu opravdu komponovat, tak jak to dnes známe my. Jeho duchovní skladby nebyly jen revoluční po stránce hudební, ale svým způsobem skandální, ač nám může přijít divné, proč. Machaut byl totiž první, kdo se pod hudbu k duchovním skladbám autorsky podepsal. U starších zhudebnění mše nebo dalších liturgických písní autora neznáme. A kromě hudby napsal velké množství poezie – od drobných sonetů po několik rozsáhlých sbírek – nejznámější asi bude „Zpráva o dobytí Alexandrie“, ale jednu z nich věnoval i králi Janovi.
Tenhle dobrodruh (když prozradíme, že byl mimo jiné vystudovaným teologem a vysvědceným knězem, asi přidáme další z překvapení) prožil velkou část života v sedle koně mezi Prahou, Avignonem a Paříží ve službách krále Jana, později pomáhal Janově dceři Juditě – když se stala francouzskou královnou, dělal sekretáře jí. Na stará kolena (dožil se hezkých 77 let) se stal něčím, co bychom dnes nazvali „ekonomický ředitel“ remešské kapituly.
Jeho život byl divoký, stejně jako život „jeho“ krále – Jana Lucemburského. Ale fakta si může každý přečíst někde jinde. Já sem jen drze přidávám velmi volný překlad jedhoho jeho krásného virelai.
Budu ti klečet u nohou, líbat je každý ráno
poslechni prosbu ubohou a buď mojí dámou:
Dám svojí duši v sázku,
dám svět za každou tvojí hlásku
Bože, dej mi svoje rty, svojí lásku.
Pokryju tvý tělo rubíny, nebe snesu ti do klína
život dám za den jediný, kdy mi budeš v náručí usínat:
Dám svojí duši v sázku,
dám svět za každou tvojí hlásku
Bože, dej mi svoje rty, svojí lásku.
Půjdu pro tebe mezi plameny, budu ti nosit růže,
chci sečíst tvejch vlasů prameny, chci zlíbat každej kousek tvý kůže:
Dám svojí duši v sázku,
dám svět za každou tvojí hlásku
Bože, dej mi svoje rty, svojí lásku.
A pokud vás čtení o historii a její souvislosti se světem, tak jak je píšu na tomhle blogu, dnes baví, třeba vás bude bavit i knížka Dějepis pod lavicí >>, kterou chystám a bude snad někdy na konci roku.
Napsat komentář