Sen o návratu Impéria
Každou chvíli někde vidím, že nesmíme vidět jen tu válku, ale také to, co jí předcházelo. Co je její příčina. Jak se Ukrajinci ošklivě chovali na Donbase a jak si Ukrajinci velebí toho fašistu Banderu. Peková k tomu přidá ještě nějaké ty bláboly o biologických zbraních.
Ale nemám teď v úmyslu popisovat anexi Ukrajiny Leninem v roce 1919, hladomory ve dvacátých a třicátých letech, které vzaly život asi 5-7 milionům Ukrajinců, ani fakt, že Bandera strávil většinu války v koncentráku coby nepřítel Říše. A dokonce ani to, jak lehce dotyční zapomněli, že 2014 se kde se vzala tu se pár dní po Majdanu vzala na Krymu brigáda výsadkářů, ovšem zpočátku v civilu, která bleskově během pár dnů převzala Krym. A kterou tam Rusko neposlalo týden předem, ale několik měsíců před celým Majdanem. Ani to, jak na Donbase Ukrajinci nebojovali s nebohými ruskými babičkami a malými dětmi, ale s ruskou armádou, respektive jejími vojáky, kteří tam jen náhodou trávili dovolenou a jejich velitelé jim tolerovali, že na tu dovolenou odjeli ve služebním tanku. Přičemž ta dovolená kulminovala sestřelením Boiengu plného civilistů.
To všechno je pro současnou válku totiž okrajové. To není příčina. Příčinu nám nahlas už dvacet let naplno osvětluje sám Vladimír Vladimírovič.
V devadesátkách se rozpadl Sovětský svaz. A najednou tu nebylo žádné NDR, kde mladý Vovka začínal svou kariéru, nebylo žádné stranické vedení a ke všemu jeho rodná KGB procházela transformací a z důvodu škrtů propustila spoustu lidí. A mladý Vovka, nadějný kádr, zvyklý žít absolutně nadstandardně, najednou nebral svůj krásný plat, nežil si nad poměry jako agent kdesi v Německu, ale musel se vrátit do Petrohradu – a živit se prací. Taková potupa se mu v životě stala. Za jednu z nejhorších životních křivd několikrát označil okamžik, kdy se nějakou dobu, než se znova nasáčkoval mezi tajné agenty, musel živit prací.
A tuhle křivdu si od té doby nese. Mnohokrát zmiňoval, že nejhorší tragédie, která se ve dvacátém století stala, nebyla jedna nebo druhá světová válka s desítkami milionů mrtvých. Nebyla to ani jedna z několika genocid s miliony mrtvých. Byl to rozpad imperiální říše, která se v době Vladimírova mládí zvala SSSR. Neboli přebrandované Ruské impérium obklopené věncem kolonií, podřízených poslušných satelitů – mezi které patřilo i Československo nebo NDR, kde Vladimírova kariéra začala.
Tohle říká zcela otevřeně už přes dvacet let. A za své životní poslání si naprosto logicky zvolil ne zlepšení života sto čtyřiceti milionů Rusů, ale obnovení tohoto impéria. Jenže všichni jsme to brali jako nějakou nadsázku, plytký sentiment. Nechápali jsme, že to myslí opravdu vážně.
Když si přečtete Main Kamf (mimochodem, je to poučné), zjistíte, že už tam je všechno, co jeho autor později šel realizovat. Jenže v době kdy kniha vyšla, nikdy ho nebral vážně. A udělali chybu. Stejně jako my.
Obnovitel ruského impéria dnes nebojuje za ovládnutí Donbasu. Donbas je v tom celém jenom momentální záminka, o něj reálně vůbec nejde. Skutečné zájmy ruskojazyčných obyvatel Ukrajiny jsou Putlerovi absolutně lhostejné. Stejně jako fuhrerovi 1938 vůbec nešlo o štěstí nějakých sudetských Němců. Byl to jen jeden z řady promyšlených kroků postupné expanze. Je to součást realizace jeho snu. Až ovládne Ukrajinu, půjde hájit zájmy ruskojazyčných obyvatel Pobaltí. A Podněstří. A pak půjde potrestat Polsko. A jeho tanky se nemusí zastavit v Praze (i to přesně takhle a doslova otevřeně řekl). Vytvoří jednotný politický prostor od Uralu do Lisabon. I to říká.
Když to pochopíme, pochopíme, že nemá cenu se vůbec o nějakém Donbase o lokálních územních ústupcích dohadovat. Dokonce nemá smysl uzavírat nějaké dočasné příměří – Putler by ho využil jenom ke konsolidaci vlastní armády. To znamená válka a ruská expanze neskončí na Ukrajině. I kdyby Ukrajinci nyní souhlasili s protiprávním zabráním části svého území, nebude to žádný konec války. Bude to začátek další války. Stejně jako anexe československého pohraničí 1938 válku nezažehnala, ale jen připravila její dramatickou eskalaci. Válku skončí v horším případě okupace celé Evropy Ruskem nebo pád rašistického Putinova režimu v Rusku (to v lepším případě – a to v lepším nejen pro nás, ale možná ještě více pro samotné Rusy) a nějaká pomalá, bolestná a nejednoduchá cesta Rusů k právnímu státu, demokracii a vlastní prospěritě.
Existují právě tyto dvě varianty, není tu třetí. Když tedy vyloučíme třeba srážku Země se zatoulanou planetkou, která by nás vyhubila všechny jako dinosaury.
Ukrajinci v tuhle chvíli nebrání Ukrajinu, brání uskutečnění snu ruského cara. Zbraně i veškerou další podporu poskytujeme Ukrajincům ve vlastním zájmu. Pokud jim to bude platné a Ukrajinci Putlera zastaví, válka se nepřelije k nám. Pravděpodobně. Tady tedy není důvod, aby Ukrajinci byli vděční nám, je důvod, aby země EU byly vděčné Ukrajincům.
Což je odpověď pro všechny, kteří lkají, že se každá země má starat především o sebe a své občany. Ano, naše vláda se stará o naše občany, protože se snaží válku zastavit na Ukrajině.
Dodávání zbraní Ukrajině žádnou válku neeskaluje. Kdyby ustalo, válka se převalí přes Ukrajinu na západ a bude pokračovat ruským atakem dalších zemí. První na ráně by bylo Pobaltí a Moldávie. A pak Polsko a Finsko. Zastavit podporu Ukrajině by tedy mohl je krátkozraký hlupák, který si přeje, abychom se i naše země časem stala bojištěm tohoto tažení za obnov ruského impéria.
Je fakt, že nám válka přinesla zdražení energií a velké komplikace. A ne – nemůže za to Fiala, ani Ukrajinci. Vinu nese ten, kdo válku rozpoutal a vinu nesou i všichni ti, kteří mu dávají peníze, za které bude dál pořizovat zbraně. Chování Německa, Francie, Maďarska a několika dalších evropských států v romhle směru je neuvěřitelně hloupé a neuvěřitelně bezohledné vůči ostatním. A jde-li o orgány EU, současná válka potvrzuje, že jsou všechny zbytečné a členy Evropské komise by bylo nejbezpečnější zavřít na uzavřené oddělení, protože jejich blábolení a vymýšlení dalších a dalších zhovadilostí je stejně absolutně mimo realitu. EU nefunguje a je zbytečná. Tváří tvář rašistickému režimu v Moskvě je to banda cvoků, kteří blouzní o emisních normách, zatímco jednotlivé státy se podrážejí mezi sebou a speciálně Německo se snaží co nejvíc vydělat na cizí účet.
Ale ještě k těm atomovkám, se kterými skřet vyhrožuje: Ano, také z nich mám strach. Všichni z nich mají strach. Jenom idiot by se nebál atomovek v rukách nevyzpytatelných agresívních šílenců. Jenže s tím ti šílenci přesně počítají – a proto jimi nehorázně a bezprecedentně vyhrožují a snaží se vydírat (tohle si nedovolil ani Stalin ani Brežněv, to je v poválečné historii poprvé!). Ale uvědomíme-li si, jaké jsou cíle té bandy, uvědomíme si tady není souvislost s tím, jestli podpoříme Ukrajinu nebo rašistům dovolíme dojet s těmi tanky až do Prahy. Použití nebo nepoužití atomovek má spojitost jedině s tím, jestli budou mít pocit, že je to přivede k jejich cíli. Vyhrožování nemá žádnou kauzální souvislost s tím, co děláme nebo neděláme. Jedinou souvislost má s tím, co se zrovna v Kremlu rozhodnou svým vydíráním získat. A až to získají, poohlédnou se po dalších požadavcích. Každá další situace by přitom pro nás byla nebezpečnější a nevýhodnější.
Pokud nyní ustoupíme ať už pro jakoukoli záminku, znamená to, že příště přijde požadavek další a agresívnější. Ustoupit jednou, znamená ustoupit vždycky. A naopak: Budou-li v Moskvě vědět, že tenhle prostředek vydírání nefunguje a v případě překročení červené lajny by NATO okamžitě odpovědělo s maximální tvrdostí a důsledností, přestanou jimi strašit.