Kamarádka mě inspirovala k napsání malého ohlédnutí za našimi (základními) školami. (Přiznávám, že je zvláštní, že před necelými 30 lety jsem podobné články psal do tehdy ještě fungujícího Mladého světa, a dneska nemám pocit že by se moc změnilo.)

Poznatek první – přestaňme řešit rozdíl mezi „státními“ a soukromými školami. Ve skutečnosti žádné státní už asi 20 let nemáme. Zřizovatelem (chcete-li „majitelem“) většiny základek je obec, a nadřízeným ředitele není úředník na ministerstvu, ale starosta, případně nějaký z místostarostů, který má v gesci školství. Ministerstvo má na reálný chod školy (naštěstí) malý vliv. Posledních 15 let si chladí žáhu tím, že produkuje zhoršovací zákony, novely a vyhlášky v kvantitě a zmatečnosti, že dneska nikdo vlastně neví, co aktuálně platí a čím je nutné se řídit. Což dává skvělou možnost udolat ředitele na tom, že škola cosi neplní správně podle předpisů. (Tsunami zvané GDPR to momentálně učiní výrazně zábavnější i tam, kde se doteď snažili mít věci pod kontrolou.)

Pro rodiče je ale zásadní, že kdo je zřizovatel, vlastně vůbec není důležité. Jsou školy dobré a špatné. Bez ohledu na zřizovatele. Na některých školách se platí školné, a pak je na zvážení, jestli ta škola nabízí přidanou hodnotu, která to vyvažuje. Výše školného totiž nemusí mít žádnou souvislost s kvalitou školy.

Druhá věc je nešťastná a dokola opakovaná představa, že jsou školy „normální“ a školy „alternativní“. Ale je to úplně jinak: Kdo rozumí významu pojmu alternativa, chápe, že všechny jsou alternativou. To, čemu se často říká škola „normální“, není normální vůbec ničím. Je to škola tereziánská vzniklá v 18. století. Nic víc, nic míň.

Kromě tohoto tereziánského modelu jsou dneska už dávno ověřené modely jiné. U nás jsou známé školy systému Montessori a školy waldorfské. V části Evropy je docela rozšířený systém jenský a v USA je naopak spousta škol pracujících podle daltonského (projektového) systému. To jsou standardizované systémy s určitou zárukou, že víte-li, jak pracují, máte představu, kam posunou vaše děti.

Společně se školami tereziánskými jsou ty všechny výše zmíněné v principu srovnatelné alternativy. Mají filosofická východiska (pokaždé samozřejmě trochu jiná), s výjimkou té tereziánské stojí na psychologicko-pedagogických základech (pravda tereziánskou školu vypiloval v 19. století jistý Herbart), a mají za sebu dlouhou historii, vývoj a zlepšování, cizelování. Tereziánské škole je 250 let, těm ostatním něco přes 100 let. Žádný z těchto systémů tedy není experimentem nebo něčím „novým“. Jde o promyšlené vzdělávací systémy odzkoušené generacemi žáků.

V poslední době se objevují školy honosící se označením „Svobodné školy“, což je třeba brát jako terminus technikus, ne vymezení, že ty ostatní jsou nesvobodné. Experimenty tohodle směru pocházejí původně ze Summerhillu a Sadbury, u nás tím směrem jdou Scio školy.

Jsou tu i školy mimo tyto systémy – ale je jich velmi málo. Hledají vlastní cestu, většinou se přitom nechávají něčím inspirovat a něco posouvají jinam. Tyhle experimentální školy sice nejsou léty ověřené, ale jsou také potřebné, a také určitému procentu dětí budou vyhovovat. Dlouhou dobu určitě nebudou většinové – a je to dobře. Ale ukazují cestu, dělají chyby a omyly – a kdo se trochu zabývá vědou, ví, že to je moc potřeba. Bez nich by systém uhnil a zdechnul. (Což se našemu nejrozšířenějšímu školskému systému vlastně momentálně děje.)

Jiná úroveň dělení je na řekněme školy komunitní, školy shora řízené a školy pro-klientské. Těch třetích je u nás zatím málo. Nabízejí službu pro své zákazníky a snaží se ji dělat tak, aby to zákazníkům (tedy žákům a jejich rodičům) vyhovovalo. Ani těch druhých moc není. Jsou to školy, které jsou ve velké míře spoluřízené komunitou, jejímiž členy jsou i žáci. Tedy rozumíte dobře: Žáci v nich mohou mluvit do toho, co  a jak se bude dělat. A podle mě by tenhle typ (základní) školy měl převažovat. Nejen pro to, že jestli chceme děti naučit spoluvytvářet demokratickou společnost plnou vnitřně svobodných lidí, musíme i jejich vzdělání vést participační formou. Nějaké učebnice a přednášky mudrlantů z jakékoli neziskovky mají v tom smyslu nulový přínos. Buď se tak ve škole reálně žije, nebo ne. Pokud se tak nežije, neučíme děti participovat na svobodné otevřené demokratické společnosti. Tečka. U nás převládají školy řízené odkudsi shora. Nejsou komunitní a nejsou ani pro-klientské. Prostě jsou takový pohrobek C&K přístupu, kdy škola byla vnímaná jako součást státního aparátu. O tom, jak fungují, někdo (pro rodiče a žáky jakési vzdálené úřední božstvo) rozhoduje, a není o čem debatovat. Jiná v okolí není, a i když je tam nějaká soukromá, spousta lidí není schopna zaplatit školné. Je to model novolnický a většinu dětí vedeme k životu v takovém systému.

Které jsou „dobré“ a které „špatné“? Tady je třeba si uvědomit, že je to opět úplně jinak. Klíčem k pochopení je pojem CÍL. Co jako rodič od školy čekáte? Podle toho je pro vás některý systém „dobrý“ a jiný „špatný“.

Chcete z dětí vychovat poslušné nevolníky, totiž poslušné pasívní zaměstnance? Pošlete je do té tereziánské. Budou mít nejlíp nadrcené obsahy učebnic, budu mít nejlepší výsledky ve srovnávacích testech zadávaných školní inspekcí, zdánlivě budou nejvzdělanější. Pokud přijmeme prisma, že vzdělání je tím, co za vzdělání považoval opat Felbiger, který tereziánský model škol v půlce osmnáctého století zaváděl.

Jste hodně duchovně zaměřeni, nechcete děti vychovávat k honbě za výsledky, ale spíš chcete nechat rozvinout jejich lidské stránky? Nejspíš je pro vás škola waldorfská. Děti možná nebudou umět spoustu znalostí jako ty ze škol tereziánských. Možná vám to nevadí, protože to nevyžadujete a základní hodnoty máte nastaveny jinak. Pozor, všimněte si, že používám pojem „jinak“, ne lépe nebo hůře.

Chcete v dětech rozvíjet jejich kreativitu, schopnosti, dovednost najít si v životě své místo a být úspěšní? Naučit je být aktivními a srovnávat vlastní potenciál s ambicemi? Nejspíš je pro vás škola Montessori (anebo daltonská). A upřímně: není jediný důvod, proč by Montessori nebo daltonské školy nemohly být většinovým systémem používaným těmi obecními školami. Mohly, velmi snadno.

Myslíte, že vaše dítě samo ví nejlíp, co se má naučit? Tedy vlastně, věnujete se opravdu hodně dětem sami, pro něco jste je nadchnuli, a od školy vlastně jen chcete, aby jim nebránila tomu věnovat všechen čas? Možná chcete „Svobodnou“ školu.

Možná chcete ještě něco jiného, ale pak si takovou školu asi budete muset založit sami. Tedy, až někdo z Karmelitské vymete ten chlív, protože momentálně vám téměř jistě úředníci napíšou, že školu sice založit můžete, ale nedostanete kulaté razítko a státní dotaci. Takže vlastně nemůžete. Obec napíše ministerstvu, že místa přece jsou v té jejich zatuchlé obecní a konkurenci fakt nechtěj, a ministerský páprda jim ochotně vyjde vstříc. Dokud někdo nezmění školské zákony.

Ale zpět k dětem a škole: Ani jeden ze zmíněných a nezmíněných systémů prostě není „normální“ a jediný správný. Všechny jsou alternativou. Všechny některým dětem a jejich rodičům vyhovovat budou, jiným ne. Skvělé je, pokud si můžete vybrat. Pokud nemůžete a chcete, možná to můžete ovlivnit aktivním přístupem k vzdělávací politice – ať na úrovni obce nebo státu.

5286 Celkem čtenářů 21 Dnes čtenářů
http://sedmavlna.cz/wp-content/uploads/2018/04/cyberscience3D.jpghttp://sedmavlna.cz/wp-content/uploads/2018/04/cyberscience3D-150x150.jpgTomášEsejeVšechny rubrikyVzdělání a vzdělávací politikamontessori,škola,tereziánská škola,vzdělávací systémKamarádka mě inspirovala k napsání malého ohlédnutí za našimi (základními) školami. (Přiznávám, že je zvláštní, že před necelými 30 lety jsem podobné články psal do tehdy ještě fungujícího Mladého světa, a dneska nemám pocit že by se moc změnilo.) Poznatek první - přestaňme řešit rozdíl mezi 'státními' a soukromými školami....Tomáš Houška - blog o hlavně budoucnosti, i když občas k ní docházíme přes historii