Když mě zvolíte prezidentem…
Nebojte, nebudu nikomu vyhlašovat válku ani podnikat jiné velkolepé státnické kroky. Začal bych tím, že nebudu krást a intrikovat. A hned jako druhý malicherný krok bych zařadil trochu péče o Pražský hrad. To, co postihlo Zlatou uličku v minulých dnech, mě vede k přesvědčení, že na budoucí prezidenty stále zbývá prostor k realizaci. A pro prezidentskou funkci mám podle všeho velmi dobrou kvalifikaci.
Coby nadšenec pro historii mám prochozené kdejaké (nejen hlavní) město v Evropě i mimo ní. Jsou místa, kam se už nikdy vrátit chtít nebudu a naopak mám v srdci místa, kam se budu celý život vracet – a mám na mysli vid nedokonavý. Dobrý obchodník ví, že nejdražší a nejtěžší je získávání nových klientů, naopak nejefektivnější je hýčání a udržení si těch stálých. Takže já se nebudu snažit vyrábět trapné spoty, v nichž budou promenovat milenky lokálních politiků, ale budu se snažit zanechat v turistech, kteří přijedou, takovou vzpomínku, aby se rádi opakovaně vraceli. Tak jako já se na řadu míst rád vracím.
Čím se vyznačují místa, kam se vracívám rád? Řadou drobností…
Nikdo se mě nesnaží přímočaře oškubat. Nikdo mi nedává najevo, že turistu budou kasírovat podle jiných pravidel než místní. Leckde naopak – přijedu vám takhle do jednoho města, zaparkuju jako trubka, vidím dva policisty a jdu je svou hotentotskou francouzštinou požádat o pomoc s obsluhou parkovacích hodin. Oni na nás kouknou a říkají Jo vy jste turistě? Tak na to kašlete, to máte grátis. A nenechávejte si nic na sedadle, my vám na to auto sice občas kouknem, ale to víte, aby nepřitahovalo zloděje… jo a informační centrum je támhle na náměstí za rohem, tam vám daj plán města a řeknou, kde je co k vidění. A já zírám jak puk, neb předtím jsem prováděl své známé po Karlštejně, kde se skvěla cedule oznamující německy že vstup je 200,- a pod tím slovy česky “pro Čechy osmdesát”. A před svými známým jsme se mohl propadnout hanbou.
Když přijedu do Mt. Saint Michel nebo Carcassonne, najdu tam uličky podobné staré Praze (nespílejte mi, prosím, do pragocentriků, beru si Prahu na tapetu, neb ji mám denně na očích a co se děje tady, se mě dotýká bezprostředně). Žijou. Ty uličky. Obchůdek na obchůdku, někde je v patře či ve sklepě maličké muzeum. Skoro s jistotou abych tak řekl interaktivní. V Carcassone na nás majitel muzea navěsil kroužkovici a přilbu, chtěl učit držet meč a když zjistil, že jsme Češi, jásal a ukazoval, že jeden z jeho mečů koval můj známý – český kovář. Pana Pierra si budu pamatovat – a pojedeme-li na jih, s láskou ho půjdu pozdravit a koupím u něj nějakou legrácku, stejně jako u jedné paní v Minerve budu vždy kupovat skvělé víno a povídat s ní o tom, jaké je to v Praze a jak se jí tu líbilo, když tu byla na svatební cestě. Ono chodit kolem nasvícených vitrín jaksi nikoho moc většinou nebaví.
Celkem jistě vím, že tam nekoupím ani bábušky, matrjošky, ani ruské čepice, ani americké čepice… ty věci budou prostě místní a spojené s místní kulturou. V Bretani bretonské, v Normandii normandské a v Languedoku si buďte jisti, že jakýkoli rytíř, jakýkoli dětský štít nebo jiná hračka, bude mít v erbu barvy Trencavelů či hrabat z Toulousse a ubrus bude zásadně v místních barvách… prostě je to tak. A pokud tam najdete čínský šunt (i tam ho najdete), opět bude v místních barvách. Takže nedovolím prodávat na Hradě a kam dopadne ruka mé moci žádný plevel. České produkty, upomínky na českou historii. To, co se odehrává v Nerudovce nebo Karlovce, volá po zásahu vyšší moci. (Potopu raděj vyvolávat nebudu, ale obchodům plným ruského vojenského materiálu by profylakticky pomohla.)
Všude tam dokážu zaparkovat, všude se najím (za ceny, které ani pro českého turistu nejsou nepřijatelné) a najdu cenově dostupné kvalitní bydlení. Takže turistům jasně říct: Chcete-li do Prahy jako turista, tady a tady zaparkujete a vaše auto tam po dobu vaší návštěvy bude v pořádku a tady je odtud perfektní doprava do historického centra. A o nabídce stravování raděj nemluvím. Kvalita vesměs strašidelná, personál nevlídný (NIKDE jsem zatím nenarazil na horší), přímočará a pověstná touha odrbat cizozemce. Jednou jsem pro legraci mluvil na personál anglicky a nestačil se divit účtu. Oni se pak pro změnu nestačili divit, když jsem ho reklamoval česky. Ale jako reklama je to dokonale odstrašující.
Je to tak moc? Když se pak vrátím z jihu a přijdu na Pražský hrad, je mi hrozně smutno. Je to mrtvola. Abych byl upřímný – Praha a Pražský hrad jsou unikátní. V evropském měřítku jsou to architektonické skvosty s potenciálem stát se nejskvělejší turistickou destinací. Ale… Tak tedy, co že to plánuju, až budu ten prezident?
Zlatá ulička bude zase volně přístupná. S láskou totiž vzpomínám, jak jsem tam chodil na rande a jak jsem tam pak vodíval na procházku děti a syn tam v obchůdcích obdivoval ty cetky, fejkové meče a přilby … a dcera obdobně fejkové “středověké” šperky a renesanční sklo. Zlatá ulička i střelecká chodba nad ní si zaslouží život.
Rád bych, aby se třetí nádvoří zaplnilo a ožilo. Nějaká kavárnička se zahrádkou, knihkupectví, antikvariát, pouliční divadlo apod. Nemusí to být nic hoch… opravdu myslím pouliční divadla, amatéry, studenty konzervatoře. Prostě čistý život bez přímočarého drivu na peněženku turisty. Jestli se někdo bojí, že to sníží důstojnost mého úřadu, já se o to nebojím. Tohle důstojnost prezidentnství určitě nezničí tolik jako etuda s propiskou v přímém televizním přenosu.
Na druhém i třetím nádvoří… koneckonců i na místě zvaném Žiži by v létě mohla probíhat sochařská a malířská sympozia pod širákem. Jen tak jako inspirace prostorem.
Řada těch nejslavnějších gotických plastik se nachází v chrámovém triforiu. Třeba mi někdo umí vysvětlit, proč se na triforium žádný turista nedostane. Já tomu moc nerozumím – byl jsem vřadě evropských katedrál nejen na věžích, ale i na triforiu a někde dokonce ve krovech. Nádherný zážitek.
V jelením příkopu bude také živo. Letní kino, divadlo, stánky… třeba někdo navrhnete něco dalšího. Třeba kurzy středověkých řemesel. Přijedete na týden, a budete sem denně chodit a v tom úžasném prostředí se učit, jak stará řemesla žila – a to ne zíráním do vitrín nebo na video, ale vlastníma rukama.
Půl panoramatu Hradu při pohledu z města zabírá komplex budov schovaný pod jednou fasádou a nazývající se souhrně “Ústav šlechtičen”. Od dětství žiju v představě, že tam straší. Je tam určitě něco hodně děsivého, protože se tam žádný smrtelník nedostane. Až budu prezident, změní se to. Mohly by tu být opravdové kurzy, jak se má chovat mladý šlechtic či šlechtična. Účastníci se budou učit tančit, zpívat, správně oblékat, vyšívat, šermovat, dodržovat elementární pravidla etikety, spravovat své panství kdesi v regionech Českého království (pak na závěr svá panství pojedou obhlédnout osobně). V jednom patře bude lucemburský dvůr, ve druhém habsburský rudolfinský a ve třetím dekadentní rokoko. Buďte si jisti, že všechny ty kurzy budou narvané na rok dopředu.
Až budu prezident, přestanu také vyhánět turisty a milence v jedenáct hodin pryč. Budu rád, když zde prožijí svou noční romantiku, na kterou budou vzpomínat a rádi se sem vracet. A zcela speciální bude vyhlížení ranního svítání z jižní věže chrámu.
A ještě jednu věc udělám: Půjdu za arcibiskupem a požádám ho o laskavost. Katedrála i sv. Jiří jsou skvosty s nádhernou atmosférou. Budu chtít, aby zde v létě co večer byl koncert staré hudby. Žádní čtveráci pro turisty, ale opravdu hezky poučeně zahrané staré hudby – české baroko, renesance, středověké liturgické hry – a zakončené zpívanou půlnoční bohoslužbou. Jako ucelený program, jak hezky ztrávit odpoledne + večer + hezkou část noci.
Tak to aspoň pro začátek. Plány na první den mého prezidentování.
Zvolíte mě?
Napsat komentář