Podíváme-li se do dějin hudby, zjistíme, že naprostou většinu tohoto vývoje bylo několik fenoménů nerozlučně spjato v jedinou aktivitu. Hudba vždy byla doprovázena tancem, v podstatě vždy byla zpívána – hudbu lidé pasivně poslouchají teprve posledních několik staletí – a hlavně vždy se jednalo o mystický rituální úkon. Magické úkony, stejně jako liturgie jako jedna z jejich podob, byly i zde v Evropě až do cca 15. -16. století naprosto nemyslitelné bez spojení s hudbou, vždy šlo o zpěv. Odříkávaná bohoslužba (a ne zpívaná), navíc pasivně konzumovaná byla nepředstavitelná. Liturgický, magický, léčivý… zpěv byl vždy stejnou cestou k matafyzickým realitám.

Duchovní hudba byla po celé stovky (možná spíš tisíce let) věcí tradice. Nám dnes přijde nepochopitelné, že do nějakého 12. – 13. století nebyl důvod hudbu zapisovat a i potom z ní dlouhou dobu byly zapisovány pouhé obrysy. V nejstarších zápisech – neumách se zapisoval pouze hlavní pohyb melodie. Později se v předchůdcích dnešních not – kvadrátách – zapsaly hlavní tóny melodie, ale už se nezapisoval rytmus, který byl všem zřejmý jak z tradice, tak z celkem logických a strikně dodržovaných pravidel, stejně tak jako se většinou nezapisovala melismata – cosi jako vkládané melodie rozvíjející jednotlivé slabiky. Důvod skutečně nebyl – dané melodie byly dostatečně známy. Za ideové východisko byl po celý středověk přijímán několikavrstvý a mnohovýznamový spis učence Severina Boëthia Institutione de musica libri quinqe.

V klášteře se až do konce středověku zpívalo zpravidla několik hodin denně, každý tu znal naprosto detailně jakoukoli jemnou nuanci melodie, intonace nebo rytmu. Přepis těchto zápisů do not romantiky 19. stol. pak způsobil strašlivé množství omylů a vznik mnoha falešných představ – popravdě řečeno – většina těchto přepisů je chybná. Romantičtí badatelé totiž o staré hudební tradici duchovní hudby neměli ani tušení a nepokusili se důsledně nastudovat prameny. Kromě několika míst, kde tradice duchovní hudby přežila, a několika dalších svědectví, se totiž dochoval spis De musica, který kolem roku 1270 v Paříži dokončil dominikán Hieronymus de Moravia. Na cca 500 stranách podrobně rozebírá způsoby zápisu a jeho interpretace, rytmus, tempo i zacházení s melodií a tonalitou – a to ve věštěckém tušení, že tradice začíná být rozmělňována a hrozí její zapomenutí.

Kde je počátek této tradice? Bylo by krátkozraké myslet si, že v benediktinských opatstvích raného středověku. Benediktini tuto hudební tradici přejali z východu, a snadno vystopujeme nitky vedoucí k židovské liturgii. Co víc, najdeme nitky, které ukazují, do jaké míry tato tradice žila už za dob Egypta a je vlastně velmi pravděpodobné, že její počátky sahají kamsi do časů neolitických zemědělců žijících v Mezopotámii či v srdci Sahary (tehdy ještě nikoli pouště). Dokonce se můžeme domýšlet, že velmi podobný průběh měly i rituály megalitické kultury – ať v západní Evropě, nebo ve Středomoří a především ve velkém duchovním centru Středomoří – na Maltě. Jestli to na první pohled zní příliš fantaskně? Možná, nicméně existuje řada nepřímých důkazů.

Pro staré lovce i neolitické zemědělce byl náboženský (magický) rituál vždy aktivním kolektivním prožitkem změněného stavu vědomí. Existoval „kněz“, který ostatní vedl, ale rituál prováděla celá komunita, v tom je jedno z tajemství jeho síly. Během rituálu se bubnovalo (a to velmi hlasitě a zpravidla na hodně hluboko laděné bubny), zpívalo velmi specifickým způsobem a v určitých fázích rituálu se i tančilo. Možná si uvědomíte, že třeba session holotropního dýchání se tomuto popisu skoro blíží. Blíží se mu i rituály přírodních národů, jak je známe z cestopisných filmů. Ale nemusíme se spoléhat jen na tato přirovnání – máme totiž dobové popisy náboženských rituálů ze Staré říše. Píše se tam i jak probíhala celá bohoslužba, jak se zpívalo a proč. K tomu se ještě dostaneme.

Svět starého Egypta a starých Židů se velmi prolínal a vzájemně ovlivňoval. Když půjdeme do pražské Staronové synagogy prožít bohoslužbu v některý vysoký židovský svátek, s překvapením si uvědomíme, že tento živý zpěv živé liturgie z nezanedbatelné části odpovídá popisu z Egypta Staré říše. Nebyl důvod jej měnit.

Někdy cca ve 12. stol. před Kristem se mezi Židovskými kmeny rozšířila víra v jediného Boha. Už studium Tóry nám ukazuje, že židovská liturgie tehdy změnila, možná spíše zaostřila, definování svého duchovního náboje, ale velká část její formy zůstala. Přejali ji i prvotní křesťané, a když se křesťanství rozšířilo v Egyptě, byl křesťanský Bůh egyptskými kněžími zprvu prostě přidán mezi staroegyptská božstva a stále stejní kněží prováděli nějakou dobu starým bohům i „židovskému“ bohu. Aniž příliš změnili formální stránku liturgie, pouze některé její součásti získaly nový obsah, novou „legendu“. Hudba, zpěv i tanec při bohoslužbě zůstaly. I o tomto máme doklady. Později, když zjistili, že „židovský“ bůh je žárlivý, staré bohy prostě vyřadili a křesťanská liturgie „zvítězila“. Respektive křesťanství přijalo starou liturgii a upravilo si její obsah.

V této podobě přežila dodnes. V Egyptě dodnes žije velmi silná duchovní tradice v klášterech Koptů – jak si říkají původní Egypťané, zpravidla křesťané, kteří nepřijali arabskou anexi Egypta v sedmém století. Když slyšíme mši v koptském klášteře, slyšíme tedy několik tisíc let starou hudební tradici, živou hudební  fosilii. Jestli jsem ve vás teď probudil zvědavost a touhu něco tak fascinujícího slyšet, nemusíte jezdit do Egypta (tamní mnišské komunity by vás navíc téměř jistě na svou bohoslužbu nevpustili, protože byste je rušili svou pouhou přítomností), stačí na internetu a speciálně Youtube zadat do vyhledávače „koptic liturgy“; k překvapení mnohých najdete celou řadu odkazů a na některých z nich stránky s mnoha hodinami nahrávek bohoslužeb z koptských klášterů. Některá koptská společenství totiž denně (!) svou ranní zhruba 1 – 3 hodinovou bohoslužbu (podle významnosti dne) ukládají do mp3 nebo videa a dávají k dispozici na internet.

Čtenáři tohoto časopisu pravděpodobně nějaké ty benediktinské „chorály“ ze Silosu, které oběhly svět v mnoha milionech exemplářů, mají naposlouchané a mají určitá očekávání. Ale vše je jinak. Smiřte se s tím, že vás čeká šok. Dlouhou dobu jsme totiž vycházeli z představy, že tradiční „středověkou“ liturgii můžeme snadno slyšet, zajdeme-li do benediktinského kláštera, kde se liturgie dodnes zpívá. Obdivujeme „andělské“ relaxační zpívání znějící odkudsi z nebes a dočítáme se ještě ne v moc starých učebnicích dějin hudby o „chorálu“, že šlo o zpěv v pomalém tempu bez výrazného rytmu. Přesně tak, jak to romantičtí badatelé na přelomu 19. a 20. století zaznamenali.

Uniklo nám při tom však, že i tento zpěv, stejně jako celá liturgie, prošel změnami danými několika koncily a několika církevními reformami. Západní Evropou byl totiž tradiční zpěv opuštěn s příchodem polyfonie během 15. stol. A už nikdy jsme se k němu nevrátili. Proč právě tehdy? Protože polyfonní skladby byly tak složité a náročné, že už je nemohli zpívat laici a navíc postupně řada zákonitostí, na nichž je tradiční duchovní hudba postavená, „vadila“ rozvoji polyfonie a během 18. stol. byla opuštěna zcela. Zpěv od 19. století nabral směr zcela proti přirozenosti, „operní“ zpěvácké manýry, které dnes konzumujeme jako „vážnou“ hudbu, jsou jen vyvrcholením této slepé uličky.

Koptská liturgie vás přivede zpět ke kořenům. Ihned si uvědomíme několik jasných odlišností od toho, co čekáme. Tempo všech písní je 2-3x rychlejší, než jsem až dosud znali. Přesto, že zazní některé písně, které znáte i ze zpěvu současných západních mnichů, nepoznáte je. Odlišnost tempa a frázování z nich dělá zcela jinou hudbu. Respektive – když dnešní hudebník dostane do rukou ten notový přepis (skoro jistě opravdu špatný) staré liturgické hudby. Nedává mu to hudební smysl. Nepravidelný divný rytmus, nelogické melodie. Jenže na vině je onen přepis. Pokud si středověkou liturgii zazpíváte ve správném frázování, zjistíte, že tam ta hudba ve skutečnosti je. Rytmická, zřetelná, jasně frázovaná a vypointovaná.

S tempem zpěvu koptských mnichů souzní i jeden odkaz v Talmudu (12. století), který říká, že zpěv má být tak rychlý, aby se mezi jednotlivé tóny nevešla žádná myšlenka. Protože jedinou přítomností zpívajícího má být Boží přítomnost ve zpěvu; zpěv má zcela vyplnit vědomí zpívajícího. S posluchačem se nepočítá, posluchač liturgické hudby je pro dnešní Kopty, stejně jako pro staré křesťany i Židy nonsens. Ten „andělský“ chór, odlidštěný, odpohlavněný, zbavený přítomnosti je úplně vedle. Tradiční liturgie je velmi dynamická, zřetelně rytmická a extatická.

Proto se při ní také tančilo – v Languedoku se ještě během středověku tančilo během některých částí mše, a mimojiné proto v kostelech nemohly být lavice. Změněný extatický stav vědomí nezažijete v sedě na vypolštářkované sedačce. Rytmický, dynamický, velmi rychlý pohyb spojený se zpěvem a hlubokým a rychlým dýcháním, které si tanec i zpěv vyžádaly, a navíc podpořený bubnováním byly přirozenou cestou ke změněnému stavu vědomí a dokonalému sjednocení přítomných s Boží existencí.

Druhý šok na nás čeká pokud jde o intonaci. Veškerá tradiční duchovní hudba totiž vychází z přirozeného ladění a tzv. tonálních modů; jednotlivé intervaly mají jiné hodnoty než intervaly temperovaného ladění, jaké známe třeba z klavíru. Mody dokonce respektují i pohyb melodie a tak tentýž interval v závislosti na okolních tónech a umístění v melodii může znít různě vysoko. Většině Evropanů, kteří jsou dnes už s temperovaným laděním srostlí, zní tradiční zpěv falešně a „orientálně“. Pravda je samozřejmě zcela opačná – temperované ladění je kompromis, který umožňuje přecházet z tóniny do tóniny a zjednodušuje vícehlasou hudbu, ale ve své podstatě jsou všechny tóny, jak je známe z klavíru, trošičku rozladěné. (O modálním ladění píšu v samostatném článku.)

A ta zmínka o orientu a zpěvu muezínů není od věci. Když se krystalizovala islámská liturgie a kultura, nasála do sebe to nejlepší z kultury zemí, které Arabové obsadili. Včetně hudby. Arabská hudba v mnoha směrech zakonzervovala a uchovala hudbu tehdejšího byzantského křesťanského světa. Ono „orientální“ tónální cítění, v němž jsou některé intervaly rozesunuté až do čtvrttónových filigránů bylo samozřejmé pro evropskou hudbu ještě ve 13. století – hudební historie uvádí tzv. Manusript z Mompellier, jehož autor se snaží tyto mikrotónové intervaly zapsat zvláštními značkami, protože si uvědomil, že tercie v různých modech (tón F) je často zřetelně jinak vysoká a jednoduchý zápis tónu F je jen velmi orientační (např. Ve 2 modu je velmi nízké a skoro se blíží E). Zní to jako příliš akademická debata, ale není tak docela – zpěv v přirozeném ladění a starých modech je totiž harmonizující, právě jen tyto akusticky čisté intervaly nás opravdu sluchově a psychicky (byť podvědomě) uspokojí.

Texty liturgie či starogermánských zaklínadel byly velmi prosté a přímočaré. Uveďme si například třeba Kyrie nebo Aleluja. Celá několikaminutová pasáž bohoslužby si textově vystačí s tímto jedním slovem rozvedeným mnoha melismaty a opakovaným v mnoha repeticích a obměnách. Stejně přímočaře se zpívají mantry. Je to jednoduchý a velmi účinný prostředek, který ve stavu změněného vědomí programuje naši mysl. A vzpomeneme-li na Boëthia, uvědomíme si, jak je tradiční duchovní hudba „alchymistická“ – k tomu se ovšem vrátíme později. Duchovní zpěv znamená silnou stimulační sugesci. Může být chápán jako psychoterapeutický prostředek. Podobné se používají při autogenním tréninku i některých dalších psychostimulačních technikách.

Ve zpěvu hraje velkou roli i lidský faktor. Slyšíme lidský hlas a spojujeme si jej s vlastnostmi, které ten člověk má. Jestli to poznáme? Většina civilizovaných lidí samozřejmě vědomě ne. Ale v podvědomí proběhne srovnání spektra a dalších charakteristik poslouchaného hlasu se vzorky hlasů jiných lidí, které každý máme uložené v paměti, a stačí několik vět k tomu, aby nám naše podvědomí vystavilo dost přesný obraz člověka, který k nám mluví nebo zpívá. Fakt je, že většina lidí s informacemi přicházejícími z podvědomí neumí zacházet a když už se jim náhodou promítnou do vědomí, zahodí je, protože se jim zdá, že nevznikly “racionální cestou”. A tak teprve třeba po dlouhodobé zkušenosti zjistíme, že podvědomá reakce na dotyčného byla skutečně správná. Ale to je samostatná problematika. Zkrátka slyšíme lidský hlas a vnímáme ČLOVĚKA. Je to víc než poslouchat bravurní hru na hudební nástroj.

Aniž jste si toho až do teď všimli, většina z vás se zpěvákem souzněla. Tedy samozřejmě poslouchá-li se zpěv aspoň trochu víc než jen jako pozadí ševelící si někde ve víru vašeho pracovního shonu. Posluchač se naladí na tempo dechu zpěváka.  Dýcháte s ním (aniž o tom víte). V tradiční liturgii všichni přítomní dýchali spolu. Dýchá-li zpěvák správně, dýcháte správně a hluboce i vy. Posloucháte-li zpěváka, který to neumí, dýcháte špatně s ním. Používá-li zpěvák některé nepřirozené techniky dechu (zvlášť se toho v dobré víře dopouštějí školení, “operní” zpěváci s klasickým vzděláním), používáte je s nimi a protože je nezvládáte, dusíte se. Dýchá se vám špatně. To si ovšem neuvědomujete a jen prostě z jeho zpěvu “nemáte dobrý pocit”. Většina zpěváků Pop-music zase neumí správně zacházet s hlasem, zpívají v sobě nepřirozených polohách a škrtí se. Posluchač s nimi. A aniž to tuší, trápí vlastní hlasivky. Nevědomý přenos dechových a hlasových technik z poslouchaného zpěvu je větší, než jste byli kdy ochotni připustit. Je dokonce pravděpodobné, že ze zpěváka nasáváte mnohem víc, poslouchá-li někdo určitého zpěváka stále dokola (skalním fanouškům rockových a popových kapel se to stává často), začne se mu postupně přizpůsobovat se všemi dobrými i špatnými průvodními jevy. Zpěvák na nás velmi účinně přenáší své emoce, náladu v době natáčení nahrávky nebo během koncertu… Ve všech nahrávkách vznikajících v omezeném čase v drahých komerčních studiích, kde panovala určitá nervozita, aby to netrvalo déle, aby někdo neudělal chybu, kvůli které by se cosi muselo hrát znovu (a stálo by to víc peněz…), je implicitně zakódovaná nervozita a určitá emoční plochost. Desku si pak poslechneme a řekneme si „Je to dokonale zahrané, ale mně se to nějak nelíbí…“ a jdeme na koncert, kde interpreti dělají technické a intonační chyby, ale hrají uvolněně a s chutí.

Popisovaný přenos samozřejmě funguje i s emocemi pozitivními a v klidu, míru a lásce s chutí nahraná hudba na Vás dýchne svou atmosférou a přeladí Vás na ni. Proto, naladíte-li se na zcela přirozený neafektovaný a neracionalizovaný zpěv, naučíte se velmi pravděpodobně (mimovolně) dýchat zcela přirozeně s ním.

Jaký ten zpěv byl? Zcela přirozený a uvolněný. Žádné flétnově kulaté chladivé tóny chorálu 20. století. Hlasovým ideálem byl měkký teplý hlas plný alikvót (o nich píšu v samostatném článku), který rozehrál duši i tělo. Žádný třaslavý hlas starého unaveného kněze ani andělský hlas dívky či chlapců z barokního kúru. Byl to zpěv plný emocí a sexuálního náboje, když zpívali mniši, to byl výbuch energie, opravdová extáze.

Duchovní hudba nás dokáže naladit k určitému pocitu, navodí v těle určité tempo a určitý rytmus. Nevědomě a necíleně tak působí samozřejmě všechna hudba. Magická hudba prehistorické Evropy, stejně jako původní liturgie, působila velmi efektivně a její provozování bylo slovy dnešního lékaře účinným psychoterapeutickým nástrojem k udržení trvalého duševního a tělesného zdraví.

Léčivá hudba a co o ní víme dnes

Než bude řeč o samotné harmonizační a stimulační (léčivé) hudbě, řekněme si pár poznatků o mozku. Abychom si mohli popsat, oč vlastně běží, některé poznatky trochu zjednoduším, ale pochopení principu věci to jistě prospěje.

Lidský mozek je – kromě jiného – složitý bioelektrický systém. Neurony lidského mozku mezi sebou komunikují elektrickými impulsy jejichž frekvence se u normálních zdravých lidí pohybuje v rozpětí 0,5 – cca 40 Hz a stejnosměrné napětí v rozsahu asi 5 – 200 μV. V klidovém stavu stoupá napětí a klesá frekvence, při zatížení mozku klesá amplituda vln a zrychluje se kmitočet. Mnoho lidí zkouší mozek přirovnávat k počítači, i když taková přirovnání kulhají, nejblíže skutečnosti by asi byla představa počítače s 1 x 1012 paralelních procesorů, přičemž každý z nich pracuje s vlastní RAM a EPROM pamětí a je individuálně propojen na procesory další. Pro pochopení složitosti to snad stačí. Vzhledem k této složitosti a rozsahu probíhajících operací vyplývá i fakt, že mozek je vlastně dost složitým generátorem bioelektrických frekvencí.

Z EEG můžeme přečíst hodnoty stavu našeho mozku a pro všeobecné dorozumění si je dělíme do čtyřech pásem.

Kmitočet nad 14 Hz (napětí do 10 μV) beta vlny – excitovaný stav při zatížení.

Kmitočet 7 – 13 Hz (5 – 30 μV) alfa vlny – běžný bdělý stav

Kmitočet 3 – 7 Hz (30 – 80 μV) theta vlny – relaxace, hypnotický stav, meditace

Kmitočet 0,5 – 3 Hz (80-200 μV) delta vlny – spánek, hluboká relaxace

Při kmitočtu nad cca 14 Hz dochází k automatickému aktivování mozkových center tělesné motoriky a stav nad 22 – 24 Hz je u většiny lidí provázen stresovou reakcí; dochází k zastavení nebo zpomalení některých metabolických i mozkových funkcí.

Naopak při velmi pomalých vlnách v úzkém pásmu do 2 Hz spouští mozek bioelektrochemické mechanismy, které přispívají při léčení některých onemocnění jater, kostní dřeně nebo některých druhů zhoubného bujení. Je zajímavé zjištění, že neurotici a někteří duševně nemocí lidé nikdy nedokáží přeladit mozek na frekvence pod cca 2,5 Hz.

Velmi zajímavé jsou i výzkumy týkající se oblasti theta vln – tedy frekvencí 3 – 7 Hz. Při přeladění na tyto frekvence tělo nejefektivněji relaxuje, je zcela relaxována centrální nervová soustava a nedochází k žádným svalovým tenzím. Malé děti nebo někteří lidé do této fáze přecházejí samovolně během NREM fáze spánku. Je to rozsah frekvence zjištěný třeba i osobám v hluboké hypnóze nebo při meditaci.

Laicky a jednoduše řečeno – přeladíme-li náš mozek na nízký, “spánkový” kmitočet, odbouráme stres a můžeme si odpočinout. Mnoho lidí si nedokáže ani po dlouhém spánku pořádně odpočinout; je to proto, že jejich mozek ani ve spánku nepřejde na pomalejší kmitočet. Jeden z klíčů k pochopení účinků harmonizační a stimulační hudby tedy je v přelaďování mozku na kmitočet odpovídající funkci, kterou po něm chceme.

Ve skutečnosti je to celé ještě trochu složitější, protože mozek nikdy nepracuje celý na jediné frekvenci. Při určitém psychosomatickém stavu sice určitá frekvence ve velké části mozku převažuje (je dominantní), ale některá mozková centra pracují na odlišných frekvencích. Na grafu EEG se nám to projeví jako určitá nedokonalost sinusoidy, zkreslení. Při spektrální analýze se pak ukáže, že k dominantnímu kmitočtu jsou “přidané” některé další harmonické kmitočty. Z rozložení harmonických kmitočtů můžeme odečíst mnoho důležitých informací o tělesném i duševním zdraví či okamžitém stavu daného člověka.

Harmonizační hudba

Když víme, které frekvence ladí mozek do stavu klidu a harmonie – stejně jako frekvence, které mozek aktivizují do pracovního výkonu, umíme je vygenerovat, Zkombinovat se souběžně znějící  hudbou a s podprahovými sugescemi.

Jak to může fungovat, když se bavíme o frekvencích mimo oblast akustického rozsahu a rozhodně mimo oblast toho, co uhraje Hi-Fi soustava? Užitých technik je několik. Jejich společným principem je zjištění, že my máme v mozku určité akustické vzorce spekter otisklé. Pokud slyšíme vzorec, který je svým způsobem totožný se vzorcem uloženým, ale některé součásti mu chybí, sami si ve svém vědomí znovuvybudujeme celý akustický vjem. Odpověď je tedy taková, že popisovaná hudba vlastně nenese přímo první harmonickou spektra, ale akustické informace, které spolu interferují a mozek stimulují k vnitřnímu podvědomému generování těchto frekvencí. A přitom se na ně mozek samovolně přelaďuje. Je to dokonce ještě účinnější, než kdybychom mu je pěkně pohodlně pustili. Zní to trošku neuvěřitelně, ale jde jen o příklad důsledné aplikace výsledků dlouhodobých výzkumů v oblasti neurologie a psychologie.

Pouštíme-li si stimulační hudba na aspoň středně dobré hi-fi věži, nemusíme se bát, že nás její technická omezení připraví o potřebné sluchové stimuly. Pokud bychom ji pouštěli na opravdovém chrastítku, část stimulů už se může ocitnout v oblastech, které třeba malé kapesní rádio, maličké levné repráčky k počítači či kazeťáček pouštěný přes miniaturní „cestovní“ bedničky, nemusí umět zahrát – potřebujeme k tomu rozumně zahraný rozsah aspoň 100Hz – 12kH. Což dnes na druhou stranu spolehlivě zajistí opravdu skoro každá věž, dokonce i průměrně dobré a obvyklé reproduktory k počítači. Z řady důvodů je však nejlepší poslouchat takové nahrávky ze sluchátek – jak pro dokonalý stereoefekt, který tu hraje svou roli, tak pro kvalitu poslechu, možnost pustit si nahrávku dostatečně nahlas svou roli hraje i odstínění rušivých zvuků z okolí.

Takhle jsou natočena třeba alba Harmonie a Castel del Monte.

438 Celkem čtenářů 3 Dnes čtenářů
AdminFIlm a hudbaPsychologie a osobnostní rozvojStará hudbaambient,early music,hudba,psychologie,relaxační hudba,středověká hudbaPodíváme-li se do dějin hudby, zjistíme, že naprostou většinu tohoto vývoje bylo několik fenoménů nerozlučně spjato v jedinou aktivitu. Hudba vždy byla doprovázena tancem, v podstatě vždy byla zpívána – hudbu lidé pasivně poslouchají teprve posledních několik staletí – a hlavně vždy se jednalo o mystický rituální úkon. Magické...Tomáš Houška - blog o hlavně budoucnosti, i když občas k ní docházíme přes historii