Všichni čekají, že budu mluvit o okamžiku, kdy hradby Konstantinopole ztekla vojska sultána Mehmeda a město tak padlo do rukou Turků. Pravda je mnohem horší. Osmanští Turci už dobývali jen prázdnou skořápku, hlavu neexistující říše. Ten skutečný pád Konstantinopole, a celé Byzance, přišel daleko dříve. A smrtící ránu Byzanci nezasadili muslimové ani jiní vetřelci. Smrtící rána přišla ze směru, odkud ho nikdo nečekal.

V roce 1198 vyhlásil papež Innocenc III. čtvrtou křížovou výpravu. Chtěl se jí zapsat mezi nejvýznamější papeže historie. Ale jedna věc je něco vyhlásit a jiná je to realizovat. I když chtěl ukázat, že disponuje nejvyšší autoritou a nepotřebuje k výpravě světské panovníky, pravda byla přesně opačná. Celý rok se nedělo vůbec nic. Až když se dohodl s hrabětem Theobaldem ze Champagne, získal pro výpravu nějaké reálné vojáky. Plány byly velkolepé a papež si jednak sliboval obrovskou a nadšenou účast a současně nechtěl zdržovat dosažení cíle dlouhým pochodem přes Balkán a Malou Asii, a tak padlo rozhodnutí, že výpravu na Východ přepraví Benátčané. Křižáci sepsali rozsáhlý kontrakt s benátským dóžetem, který kromě přepravy slíbil i celé zásobování výpravy. Ovšem nikoli z křesťanské lásky, ale za neuvěřitelnou sumu 85 000 marek/*stříbra a půlku budoucí kořisti. Papež si ovšem představoval, jak obrovská armáda to bude, a vzhledem k tomu mu cena přišla úměrná velikosti projektu.

Jenže čas běžel a vojáci nikde. Z původní vidiny stotisícové armády vůdcové slevili na 30.000, ale reálně se do Benátek v létě 1202 sešlo jen asi 8.000 bojovníků – a to byl vrchol Theobaldových možností. Další asi 2.000 křižáků se sešly v Provance. Ti se rozhodli jet do Svaté země po vlastní ose, na vlastní náklady. Nikdo další se nepřipojil.

Cílem byl Egypt. To bylo vojensky dobré rozhodnutí – přenést boj přímo na území nepřítele a otřást základy říše Saladinových nástupců. Navíc tou dobou byl Egypt vojensky slabý a plán na jeho získání nebyl úplně nereálný. Jenže Benátčané si vymohli, že dojde ke změně trasy výpravy, protože oni sami se Saladinovými nástupci obchodovali a měli na území jejich říše své obchodní stanice, které nechtěli ohrozit. Křižáci, protože je potřebovali, souhlasili. Útok byl přesměrovaný na Sýrii.

Což byl z vojenského pohledu hloupý cíl. Zaútočit na Sýrii totiž znamenalo zažehnat vnitřní rozkoly v islámském táboře a spojit Damašek s Egyptem. O čemž se na vlastní kůži přesvědčili už účastníci II. křížové výpravy. Ale Benátčanům neohrožoval obchod a to zvítězilo.

Křižáci měli rozložený tábor na ostrově u Benátek a byli zcela odkázáni na zásobování Benátčany. Tu se ukázalo, že smlouva byla sepsaná tak, že oněch 85.000 mohou Benátčané vymáhat bez ohledu na to, že skutečné počty – a tedy náklady – jsou jen zlomek původně dohadovaných. A tak se účastníci výpravy složili na dopravu. Ale i když dali vše, co mohli, bylo to jen necelých 34.000. V tu chvíli Benátčané začali vyhrožovat: Nedostaneme-li celou platbu, prostě vás přestaneme zásobovat a umřete si tam hlady. Což byla hrozba reálná. Křižáci tedy souhlasili, že si cestu odpracují. Tím začala anabáze, na kterou křesťané určitě nemohou být hrdí.

V té době na Jadranu soupeřily dvě mocnosti – Benátky a dalmatští obchodníci, kteří byli poddanými uherského krále. Požadavek Benátek byl prostý – křižáci dostali za úkol porazit chorvatská města a pobřeží Jadranu předat do rukou Benátek. Zásadní roli hrál Zadar a tak útok měl vést na Zadar. Křižáci sice protestovali, ale nakonec neměli na vybranou a Benátčanům vyhověli. Dobyli Zadar. Benátský dóže Enrico pak v zadarském chrámu uspořádal církevní slavnost, při které slavnostně přijal kříž. Křižáckou výpravu nato opustila řada slušných šlechticů i přítomní cisterciáci, kterým dosažená míra cynismu přišla přes stravitelné hranice. Papež nemohl uvěřit, že se tak stalo. Když pochopil, že ano, že křižáci skutečně místo boje ve Svaté zemi vyrabovali křesťanské město na březích Jadranu, celou výpravu, dóžete i město Benátky hromadně exkomunikoval z církve.

Benátčany to ovšem nezviklalo. Sečetli kořist a předložili křižákům účty: Stále je to málo. A hned navrhli řešení. Vojenskou intervenci v Konstantinopoli.

Abychom porozuměli situaci. Byzantská říše v té době byla s nadhledem ekonomicky i kulturně nejvyspělejším státem Evropy. Po celou dobu existence křižáckých států v Palestině poskytovali Byzantinci tu méně, tu více viditelné zázemí křižákům na cestě do Svaté země. Když si řekneme, že křižácké státy v Palestině by nemohly tak dlouho a tak úspěšně přetrvávat, neříkáme plnou pravdu. Bez velké logistické a vojenské pomoci Byzance by tam první výprava ani nedošla. Byzanc byla po celé předešlé období existence křižáckých států dospělým rodičem, který nad zpravidla nedospěle se chovajícími křižáky ve Svaté zemi držel ochranou ruku.

Za normální situace by jakýkoli vojenský zásah nebo politický nátlak v Kontantinopoli byly nonsensem, žádný evropský stát se nemohl Byzanci postavit jako rovnocenný soupeř. Ale v Byzanci se v té době prali o trůn dva bratři – Izák (za kterého jednal jeho syn Alexios Angel), na druhé straně současný legitimní císař Alexios III.

A Alexios Angel uprchl k Benátčanům a slíbil jim, že když mu pomohou na trůn (který mu dle jeho verze patří), zaplatí jim 200 000 marek stříbra. Což byla absurdně vysoká cena i vzhledem k byzantskému trůnu, a pak jejich řady na cestě do Sýrie posílí 10.000 byzantskými vojáky. Benátčané byli nadšeni hned dvakrát: Byla to zakázka, kde by špinavou práci udělali francouzští křižáci, a celý zisk by šel na účet Benátek. Navíc nejzajímavější na tom všem bylo ovládnutí námořního obchodu v Byzanci i východním Středomoří, které si hned naplánovali.

Křižáci, kteří už nebyli v tak zoufalé situaci, protože během vyjednávání vklidu plenili dalmatské pobřeží, by už už odmítli. Ale za odbočku v Byzanci intervenoval německý císař, jehož byl Izák příbuzným. Papeže na konec přesvědčili, že vlastně o nic moc nejde, výprava si jen trochu zajede a nastolí spravedlivé nástupnictví a když přitom trochu oslabí moc pravoslavné církve a posílí pozice církve římské, bude to přece také pro dobrou věc. Tak papež odvolal svou exkomunikaci a souhlasil s pokračováním výpravy.

Je fér poznamenat, že výpravu v tu chvíli opustila většina duchovních i mnoho šlechticů: Část z nich se do Svaté země pustila po souši na vlastní triko, část povedenou výpravu proklela a vrátila se do Francie.

Ke Konstantinopoli připlulo impozantní loďstvo několika stovek válečných galér a transportních lodí. Alexios Angel zorganizoval ve městě pokus o převrat, který podle všeho, co sliboval, měl okamžitě proběhnout a davy ho měly vítat. Nevítaly. Jeho pověst asi nebyla taková, jak ji vylíčil Benátčanům. Že by křižáci mohli na město zaútočit, to nikoho nenapadlo. Jejich drzost ale byla nehoráznější, než si kdo představil, ztekli hradby, poničili brány a vpadli do císařského paláce. Tam bleskově provolali císařem svého chráněnce Alexia Angela.

Ten zkusil je ve formě mimořádné daně vyždímat ze země peníze, které slíbil Benátčanům. Celkem logicky došlo k povstání, a Alexios Angel, kterého si jeho vlastní vojáci zrovna neoblíbili, požádal křižáky, aby povstání potlačili oni. Ale než k tomu došlo, důstojníci se Izáka i Alexia Angela zbavili (eufemisticky řekněme, že dokonale) a za nového císaře provolali jednoho velmože se značnou autoritou. A nový císař neměl ani v nejmenším chuť dál jednat s celou tou sebrankou.

Dřív než stačil konsolidovat situaci ve městě, Benátčané s Francouzi jednali: Podnikli útok na město znovu. Francouzi útočili z pevniny, Benátčané, kterým mezitím připluly posily, útočili z moře – a nemalou měrou ohněm. Boj tentokrát trval několik týdnů a byl velice zarputilý. I poté, co se křižáci ocitli za hradbami, se bojovalo v ulicích. Během těchto bojů celé čtvrti lehly popelem. Císař, když viděl reálnou situaci, zorganizoval evakuaci části obyvatel a spolu s nimi prchl přes Bospor do Nikáje.

Pád KonstantinopoleMěsto do rukou křižáků padlo 13. dubna 1204. A následovalo několikadenní plenění, rabování a vraždění. Zemřelo při něm nejspíš víc lidí než při náletu na Drážďany. Historici tuší, že šlo o nejhorší plenění evropského města za celé dějiny. Samotný lup, který si Benátčané odváželi, kronikáři odhadli na 400.000 marek stříbra. A jak východní tak západní kněží prokleli celou výpravu a konstatovali, že se křižáci k vlastním zachovali hůř než nejhorší jinověrci. Papežský legát, když situaci viděl, prohlásil celou výpravu za nelegitimní a rozpuštěnou, na její vůdce uvrhl klatbu a vrátil se domů. Konstantinopole během této události ztratila na 80% obyvatel. Většina budov, včetně chrámu Hagia Sofia byla vypleněna.

Na císařský trůn křižáci dosadili vlastní lidi a snažili se zavést styl řízení státu, jaký znali z Francie – tedy zcela odlišný od státního aparátu, který zde doteď úspěšně fungoval. Byzantská říše se jim rozsypala pod rukama, jako když na zem upustíte stavebnici z lega.

Jedinou funkční částí se stalo tzv. Nicejské císařství, kam se uchýlili uprchlíci z Konstantinopole. A odtud také později po několika desítkách let přišel pokus o obnovení Byzance.

Benátčané si odvezli domů pohádkové jmění a navíc opravdu ovládli obchod ve východním Středomoří. Francouzi, kteří tu založili svá povedená panství, nějakou dobu zkoušeli vládnout, ale jejich pokus o nastolení západního typu vlády na troskách Byzance kompletně selhal.

Výprava ale měla nedozírné důsledky pro celou Evropu – a to důsledky, které málokdo jak tehdy, tak dodnes – dokázal dohlédnout.

Křižácké státy v Palestině nejenže nezískaly pomoc v podobě nových sil, ale schytaly hned dvě rány najednou. Za prvé ztratily oporu v Byzanci. Islámský svět mohl odnyní celé své síly napřít do vyhnání křižáků z Palestiny. A za druhé – zatímco dobrodruzi z Evropy, kteří doteď odcházeli válčit do Svaté země s vidinou získání nových panství, změnili směr a mířili na území někdejší Byzance, kde dělali totéž. Respektive místo boje za věc víry se na troskách Byzance vybíjeli mezi sebou. Jen to bylo blíž a méně nebezpečné. A třetí rána byla ta, která vlastně nebyla – útok na Konstantinopol dokonale zdiskreditoval celou myšlenku křížových výprav. Fakt, že ta další mířila do Langeudoku – nikoli proti jinověrcům, ale pod záminkou katarské hereze přímo proti vlastním, to jen korunoval. Křížové výpravy už nikdy nebudou vznešeným bojem za správnou víru. Vyplenění Konstantinopole 1204 bylo ve skutečnosti možná hlavní příčinou konečného zániku křižáckých států ve Svaté zemi.

Ale to stále ještě byl pro Evropu okrajový důsledek. Podstatné bylo, že tahle výprava opravdu rozstřelila byzantský stát. Trvalo skoro sto let, než se nicejský dvůr vrátil do znovuzískané Konstantinopole a jakž takž konsolidoval vládu. I tak se už nikdy nepodařilo vrátit město ani zemi do původní kondice. Většina Malé Asie byla definitivně ztracena, mocenské vakuum vyplnili osmanští Turci. Při hlubším pohledu je jasné, že kdyby nebylo IV. křížové výpravy, fungující Byzanc by je dokázala eliminovat a nikdy by se neusadili ani v Malé Asii, ani by nevytvořili mocenské pozice pro pozdější expanzi na Balkán.

Navíc během mezidobí, kdy Konstantinopol ovládali křižáci a jejich Latinské císařství, na Balkáně získaly silné mocenské postavení Srbsko s Bulharskem – které neměly ani zlomek kulturní úrovně a ekonomické síly někdejší Byzance a nemohly osmanské expanzi odolávat. Na místo jednoho silného státu tu bylo několik států malých – a pohříchu vzájemně rozeštvaných. Symbolické je, že Benátčané se ve 14. a 15. století se stejnými motivacemi spojili i s Turky. Omšelé ideje přece nemají překážet obchodu.

A jaký zisk generovali Benátčané? Křižákům poskytli služby, které měly reálnou cenu 8.500 marek stříbra, neb reálně se postarali pouze o 1/10 původně plánované armády. Za ně utržili zálohu 34.000, dalších 100.000 dostali od Alexia Angela a 400.000 byl lup z Konstantinopole. K tomu získali město Zadar a kontrolu nad Jadranem, zbavili se konkurence byzantských obchodníků a navrch získali monopolní postavení včetně obchodních stanic ve východním Středomoří. Boj s Ajjúbovci, který by mohl ohrozit jejich stanice v Levantě a Egyptě, se nekonal vůbec. Když Dóže Enrico skládal městské radě účty, stal se polobohem, coby geniální obchodník.

 

/* marka je cca 0,28 kg, původně sjednaná cena tedy byla cca 23,8 tun stříbra, peněžní zisk Benátek z celé výpravy v přepočtu cca 150 tun stříbra. Přepočet podle dnešní ceny stříbra kulhá, protože stříbro mělo před objevením Ameriky mnohem vyšší cenu, interpolací vzhledem ke kupní síle zkusme odhadnout, že asi 20x. Kdybychom si chtěli zkusit představit profit Benátek, kdyby šlo o dnešní ceny, dostali bychom se na cca 6 miliard za přepravu křižáckého vojska a cca 40 miliard reálně utržených, nepočítaje zisk dalmatského pobřeží a postavení ve východním Středomoří.

Zdroj: https://houska.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=403862

7376 Celkem čtenářů 2 Dnes čtenářů
http://sedmavlna.cz/wp-content/uploads/2017/01/pad-konstantinopole.jpghttp://sedmavlna.cz/wp-content/uploads/2017/01/pad-konstantinopole-150x150.jpgTomášHistorieVšechny rubrikybenátky,byzanc,historie,křížová výprava,turciVšichni čekají, že budu mluvit o okamžiku, kdy hradby Konstantinopole ztekla vojska sultána Mehmeda a město tak padlo do rukou Turků. Pravda je mnohem horší. Osmanští Turci už dobývali jen prázdnou skořápku, hlavu neexistující říše. Ten skutečný pád Konstantinopole, a celé Byzance, přišel daleko dříve. A smrtící ránu Byzanci...Tomáš Houška - blog o hlavně budoucnosti, i když občas k ní docházíme přes historii