Den, který rozhodl, že Evropa nebude islámská
Některé milníky historie si opulentně připomínáme, jiné mlčky zapomínáme. Učebnice dějepisu jsou pak už jenom naší interpretací, výběrem událostí, které jsou důležité pro autora. Ale výhybky historie se často přehazovaly v úplně jiných okamžicích. Jedním z momentů, které byly pro vývoj evropské civilizace klíčové, byla bitva u Tours v roce 732. Pokud jste byli pilnými gymnazisty, možná si aspoň vzpomenete kdo s kým, ale tím to tak končí. Zasuli jsme si tuhle událost mezi druhořadé epizodky v nejtemnějších dobách evropského šerosvitu. Neprávem.
Pojďme do té hluboké minulosti nahlédnout.
Vizigóti a Arabové v Hispánii
Jestli jsme při četbě o bratrské lásce a masakrech uvnitř vládnoucí rodiny Přemyslovců měli pocit, že nesvornost je nějaký specifický český rys, buďme vklidu. Po celé dvě staletí vizigótského hispánského království to byl tak typický proces výměny na královském trůně, že královraždě spojené s vybitím části vládnoucí rodiny se během středověku eufemisticky říkalo „gótská nemoc“. Její epidemie zasáhla království i na počátku 8. století a část rodiny, která se cítila v krajní tísni, povolala v roce 711 na pomoc jako nájemné žoldnéře arabsko-berberské vojsko pod vedením Tárika (dodnes se po něm jmenuje Gibraltar – Džabal-Tárik, Tárikova skála). Události se však rychle zvrtly, a nehledě na vojenské úspěchy Tárika, byli Tárikovi chlebodárci vyvražděni vlastními sourozenci. A tak se stalo, že se gótské království smrsklo na malý cíp na severozápadě poloostrova, a většinu Hispánie, včetně dnešního Languedoku, ovládl sám Tárik. A protože Tárik se považoval za poslušného poddaného Ummajovského chalífy v Bagdádě, spadla Hispánie Ummajovcům do klína jako dárek. Na Tárikovu obhajobu dlužno říct, že tam byl skutečně pozván a dokud to šlo, choval se jako celkem loyální velitel. Poté, co se provolal vládcem, si většina obyvatel navíc vlastně oddechla.
Království Franků
Království Franků postihla jiná nemoc – tříštění moci při rozdávání dědictví několika synům. Posledním opravdu vládnoucím králem byl Dagobert, kterého známe z naší historie o kupci Sámovi. Jeho nástupci už neměli valnou reálnou moc, protože tu si uzurpovali nejmocnější knížata, která získala titul majordoma, správce dvora. Takže v osmém století už šlo spíš o federaci řady menších království, jimž vládla parta na sebe žárlících bratranců. Navíc federací ve stavu občanské války, během které se řada okrajových částí říše zcela odtrhla. Z rodiny majordomů pocházel i Karel. Ale ani jeho nástup nebyl snadný, na počátku vlády musel uprchnout a skrývat se v lesích a teprve postupně kolem sebe shromažďoval vojáky a usilovat o sjednocení aspoň centrální části říše na Rýnu.
Klid nebyl ani na jihozápadě říše na hranicích s někdejším Vizigótským královstvím. V roce 721 podnikli Arabové první pokus o rozšíření svých držav v Galii a napadli Toulousse. Akvitánský vévoda Eudes (Odo) viděl, že na krále není možné spoléhat a do boje se pustil sám. Byl velice úspěšný a nájezd odrazil. Tak tvrdě, že to vyvolalo rozepře v nepřátelském táboře. Využil toho a v Akvitánii vyhlásil vlastní na Francích nezávislé království.
Renegáti, spojte se
Porážka u Toulousse způsobila rozpad arabských síl. Emir Uthmar, který ovládal Languedok a přibližně dnešní Katalánii, odmítl poslušnost emiru granadskému – a tedy i Ummajovskému chalífovi. A protože Odo byl stejně obratný politik jako válečník, okamžitě s ním uzavřel spojenectví a dokonce za něho provdal svou dceru. Pro danou chvíli jejich koalice zaručovala schopnost odolávat atakům jak ze strany Franků, tak ze strany Ummájovců.
V té době už se Karel Martel neskrýval, naopak podařilo se mu sestavit sice nepočetnou, ale velmi tvrdou vojenskou družinu, se kterou začal říši postupně sjednocovat. Většinu času ovšem trávil na jejím východě v bojích s Frísy, Sasy a Bavory.
Ummájovsá invaze
Ummájovci nehodlali připustit ztrátu čerstvě získaného území a na Pyrenejský poloostrov vypravili početné vojsko pod vedením zkušeného válečníka Abdul Rahman Al Ghafiqi. Velikost vojska i rozsah příprav jsou zdrojem přesvědčení, že zdaleka nešlo pouze o pacifikaci odpadlého emira, ale o strategicky cílenou expanzi. Abd ar Rahmán nejprve napadl Uthmara. Ten ani na okamžik nelenil, přehodil korouhev, zradil Oda, kál se, a svými vojáky posílil hlavní armádu Abdul ar Rahmána. Tak vytáhli k Bordeaux. Před městem se střetli s vojskem Oda, ale to proti zdrcující početní převaze i proti početné jízdě neměli Akvitánci šanci. Odo prohrál, prchl z bitvy, Bordeaux bylo vypleněno. Zatímco Odo zamířil na východ prosit o pomoc svého dosavadního nepřítele Karla, Abdul ar Rahmán stihl vydrancovat Tours a Poitiers. S obrovskou vojenskou sílou pak Abdul ar Rahmán zamířil přímo na Paříž.
Odo mezitím v Paříži zapůsobil na Karla tak, že Karel nejenže pustil z hlavy někdejší nepřátelství, ale dokonce Odovi svěřil velení nad částí svého vojska. A okamžitě vyrazili po silnici k Tours naproti Arabům.
Obě vojska se střetla pro obě strany velice nečekaně, protože jak Abdul ar Rahmán, tak Karel byli zaskočeni tím, kam až se dostal jejich nepřítel. V určení data se kronikáři liší a víme, že to bylo někdy mezi 10. až 25. říjnem. Bylo to odpoledne a obě armády už měly zasebou kus cesty, navíc obě armády byly roztažené na dlouhém úseku silnice a jejich zadní voje teprv pomalu docházely. Ani jednomu z vojevůdců se nechtělo okamžitě z pochodu bojovat. Obě armády se tedy stáhly a vybudovaly tábory.
Francká armáda
Francká armáda před nástupem Karla byla tradičně tvořena svobodnými muži, kteří se válečných akcí svého panovníka účastnili jak na výraz oddanosti, tak samozřejmě s vidinou kořisti. Nicméně nebyli to profesionálové – kromě válčení se věnovali zemědělství a zemědělský kalendář jasně vymezoval, kdy je možné podnikat válečné výpravy. Před sklizní nebo po sklizni. Ačkoli Frankové byli považováni za dobré válečníky (samotné slovo Frank vzniklo zkomoleninou ze slova „statečný“ a jejich sousedé tak označovali Chatty a Cherusky žijící v belgických lesích), měli jen malý výcvik. Jedním z prvních opatření, které Karel udělal jakmile se chopil moci, bylo vybudování profesionálního vojska, které bude dokonale vycvičené. A svedl s nimi řadu bojů při sjednocování země. Tito veteráni tvořili jádro jeho vojska u Tours.
Je-li řeč o počtu, moderní historici odhadují, že tu Karel měl kolem 15.000 mužů. Což je na tehdejší poměry opravdu velká armáda a nejspíš znamenala absolutní mobilizaci všech Karlových sil.
Svou výzbrojí i výcvikem to byla typická francká armáda. V podstatě kompletně tvořená těžkou pěchotou – jízdu Karel zavedl až později. Francký voják měl kroužkovou košili, která byla dobrou ochranou proti sekům mečem a byla velice ceněná a drahá, a samozřejmě otevřenou železnou přilbu. Pod kroužkovicí nosil plstěnou, pryskyřicí napuštěnou velice tlustou vestu, která mu poskytovala docela dobrou ochranu před šípy, které pronikly kroužkovicí. Pak si ovšem nesli velký těžký pěchotní štít, jehož praktičnost odkoukali od římských legionářů. Hlavní osobní zbraní bylo kopí a meč. Francký meč sax byl většinou středně dlouhý, ale zato těžký, broušený na jednu stranu, a účinný při prorážení nepřátelského brnění. Frankové měli ještě jednu zcela specifickou zbraň – každý voják nosil dvě lehké a specificky tvarované vrhací sekery, tzv. francisky. Jejich odhozením začínali Frankové boj. Tvarování sekery přitom bylo zárukou jednak výborných letových vlastností (těžiště vpředu na ostří) a jednak vysoké účinnosti. Franciska probíjela nepřátelské štíty i přilby.
Arabská armáda
Abdul er Rahman si podle kronik přivedl mezi 60.000-75.000 vojáků. Některé zdroje uvádějí i trojnásobná čísla, skeptici mluví naopak o cca 25.000, což je ale nejspíš podhodnocené. Známe totiž skladbu jeho armády a byť nepřesně můžeme odhadovat pošty v jednotlivých vojích a jednodnotkách a realita bude spíš někde kolem 40-50.000. Ale i kdyby šlo o dolní odhad 25.000. Byla to na svou dobu obrovská armáda, limitní pro možnosti tehdejší organizace a logistiky. Jak bylo zvykem, pravděpodobně i oni postupovali v několika proudech. V první den střetu proto Abdul er Rahman nejspíš neměl vojsko kompletní a stahnul se i z toho důvodu.
Arabská armáda byla z menší části tvořena lehkou pěchotou bez jakékoli zbroje, pouze s dlouhým kopím a lehkým mečem. Jádro Abdulovy armády tvořila jízda – a to částečně lehká a částečně i těžká jízda (catafracti) převelená sem z Bagdádu. Nejlépe vyzbrojená a vycvičená elita, něco jako „císařská“ garda. Nasazení catafracti vůbec nebylo obvyklé a svědčí o tom, že tato výprava byla považovaná za strategicky dležitou. Abdulovi bylo svěřeno velení nad výkvětem toho, čím tehdejší islámský svět disponoval. Jejich taktika byla taková, že boj začínala lehká jízda, která najížděla na nepřítele, zasypala ho šípy a rychle se stáhla. Když toto předkolo bitvy způsobilo nepříteli dostatečně vysoké ztráty a současně podlomilo jeho morálku, zaútočila pěchota. Její úkol nebyl rozhodnout boj, ale navázat na sebe nepřítele, donutit ho otevřít formace a odhalit slabá místa. Na ta pak zaútočila těžká jízda vyzbrojená kopím a mečem. Catafracti zasahovali výjimečně, i v těžkých bitvách tvořili zálohu, která udeřila až v klíčový okamžik, často vůbec.
Arabská taktika byla čistě útočná – a velice efektivní, jejich armáda byla pohyblivá, ideální pro nájezdy a dobyvatelská tažení. Až do bitvy u Tours také nenarazili na úspěšný odpor.
Průběh bitvy
Druhý den ráno Abdul er Rahman zaútočil na francký tábor. Karel tam na mírném návrší zaujal kruhovou obranu. Navíc využil situace, kdy jeho pozice byly na soutoku dvou řek, takže měl realtivně chráněné boky a záda a terén nutil Araby útočit především v jediném směru – od jihu. Frankové srazili štíty pevně k sobě a mezi nimi nechali čnít jen ježící se les kopí. Obdobně jako to dělaly římské legie ve formaci testudo (želva). A vydrželi tak neuvěřitelně disciplinovaně celé první hodiny útoku. Všechny arabské jízdní útoky s lučištníky byly zcela neúspěšné. Po poledni zaútočila arabská pěchota, protože Abdul er Rahman doufal, že donutí Franky rozevřít formace a odhalit boky. Ale i tento útok skončil fiaskem. Arabské pěchotě se ani na jednom místě nepodařilo prorazit formaci. V jednu chvíli přešli Frankové do protiútoku, odhodili první ze svých seker a arabskou pěchotu rozehnali. Ovšem nepronásledovali jí a okamžitě se stáhli zpět.
Abdul er Rahman proto odpoledne znovu zformoval všechny své síly a podnikl velmi tvrdý a intenzivní útok, který vedli jeho těžcí jezdci. K zoufalství Arabů se ale ani těžké jízdě útočící dlouhým kopím nepodařilo proniknout za hradbu štítů a kopí, Frankové zde stáli jako skála a navíc se jim sborovým bojovým pokřikem dařilo plašit arabské koně. Abdul er Rahman burcoval vojáky do opakovaných útoků a do jednoho z nich se zařadil sám se svou gardou. Výsledky byly pro Araby katastrofální: Celé pole před franckými pozicemi se pokrylo mrtvolami arabských vojáků, přes než nešlo kráčet jinak než po tělech zabitých útočníků. Ztráty útočníků byly zdrcující. V pozdní odpoledne podnikli Frankové druhý krátký protiútok a celé arabské vojsko prchlo z bojiště.
Karel se svými důstojníky včetně Oda se stále báli, že ze strany Abdul er Rahmana může jít o léčku a proto francký protiútok opět po několika desítkách metrů zastavil a Frankové se vrátili do svých semknutých pozic. Kronikáře obou stran fascinovala železná disciplína Franků.
Bylo jim jasné, že tento den zasadili nepříteli těžkou ránu, ale neznali celkový rozsah této rány, a obávali se, že Abdul er Rahman má někde na cestě další posily.
Třetí den ráno se francká armáda semkla do těsných šiků, aby mohli znovu odolávat arabskému útoku. Ten ale nepřicházel. Proto Karel vyslal směrem k arabskému táboru zvědy a ti k svému překvapení našli tábor narychlo opuštěný.
Teprve dodatečně průzkumníci oznámili jak strašnou porážku Frankové útočníkům uštědřili. V bitevní vřavě před franckými šiky padlo podle záznamů až kolem 30.000 arabských bojovníků, mezi nimi i Abdul er Rahman s celou svou elitní gardou. Padl v poslední fázi bitvy během franckého protiútoku, když se snažil zastavit hromadný útěk svých vojáků. Sami Frankové ztratili kolem 1.500 mužů.
Vývoj po bitvě
Po této bitvě získal Karel přezdívku Martel (Kladivo). S Odem se usmířil, Odo uznal Karla za svého lenního pána a vládce, Karel na oplátku uznal Oda dědičným Akvitánským vévodou a Odo se o budoucna stal jedním z nejvěrnějších Karlových spojenců.
Profesionaliozvaná a kvalitně vycvičená armáda se ukázala jako zásadní inovace, kterou Karel Martel do středověkého válčení vnesl. Po bitvě u Tours (někdy se v kronikách situuje u Poitiers) přistoupil ještě k jedné inovaci ve francké armádě: Zavedl těžkou jízdu. Do jejího výcviku se pustil okamžitě a prvního nasazení se francká jízda dočkala už v příští Karlově vojenské kampani v roce 734. Pouhé posazení těžkého pěšáka na koně nestačilo, přezbrojil tedy jezdce gótským jezdeckým mečem spatha, který je štíhlejší a delší. A vznikla rytířská jízda, která se stala symbolem středověkého válčení.
Zničením ummajovské invazní armády sice byl zastaven atak na sever, ale Languedok zůstal stále obsazený Araby. Karel využil dočasné převahy a podnikl vojenskou výpravu, během které v letech 734-37 Araby porazil v několika menších a jednom větším střetu u Narbonne – a vytěsnil je za Pyreneje.
Důsledky bitvy
Pro Ummajovský chalifát byla tato porážka invaze na západ Evropy fatální. Pro expanzi islámu byla tato rána velmi krutá a konečné důsledky můžeme jen domýšlet. Každopádně u Tours padla celá jedna generace elitních bojovníků islámu. Ummajovci přišli o celou svou těžkou jízdu a své elitní lučištníky. V Bagdádu proti Ummajovcům vznikla silná opozice, a v roce 750 byla celá dynastie (až na jednoho uprchlíka) vyvražděna a nahrazena rodem Abbásovců. Bitva u Tours byla okamžikem, kdy na západě skončila invaze muslimů a svět islámu se poprvé dostal do defenzívy – a to přesto, že se kyvadlo ještě něolikrát zastavilo a i nabralo opačný směr.
Můžeme domýšlet, co by bylo, kdyby u Tours nezvítězil Karel, ale Abdul er Rahman. Západní civilizaci tehdy představovalo několik států. V Konstantinopoli samozřejmě sídlil císař, který nosil titul císaře římského, nicméně my mu dnes mnohem přilehavěji říkáme císař byzantský. Jeho císařství bylo (stejně jako dnešní Turecko) na hranici dvou světů – východu a západu, nikoli ve středu dění západu. A navíc Byzanc v té době byla v hluboké a těžké politické, ekonomické i vojenské defenzívě. Samotná Byzanc dokázala ubránit Konstantinopol, ale nedokázala by arabskou invazi zastavovat, byl-li by ápor dost intenzívní a trval delší dobu. Pokud by Abdul er Rahman po vítězství na západě napadl přímo Konstantinopol, město by muslimům dst pravděpodobně padlo o osm staletí dříve. Nepočítáme-li Franky, jediným dalším centralizovaným státem na troskách Říma by zůstalo království Langobardů v Itálii, ale i o tom víme, že už za Karla bylo ve vnitřní politické krizi.
Neboli velmi pravděpodobně, kdyby Abdul er Rahman u Tours zvítězil, měl by otevřenou cestu k ovládnuté celé Evropy. Byl by to nepochybný konec křesťanského světa a evropské dějiny by velmi pravděpodobně přehodily výhybku a ubíraly se zcela jiným světem. Je velmi pravděpodobné, že bychom dnes neseděli u internetu a nečetli tento ani jakýkoli jiný blog.
Víme, že ještě několikrát byl západní svět v ohrožení, např. ve vrcholné fázi expanze turecké. Ale nikdy ono ohrožení nebylo tak zásadní a nitka uchování existence naší civilizace tak tenká. Bitva u Tours patří v evropských dějinách k těm naprosto nejzásadnějším momentům, proti nimž je naprostá většina politického kolotu, jímž jsou zaplněny učebnice dějepisu, jen nedůležitými banalitami.
Karel Martel zemřel roku 741 a je pohřbený v bazilice Saint Denis v Paříži. Jeho říši si rozdělili synové Pipin a Karloman – a po nich ji opět sjednotil Pipinův syn Karel, kterému říkáme Veliký. Je to nefér. Stejně jako v českých dějinách adorujeme Karla IV. a jeho otci přezdíváme Král cizinec – ačkoli i Jan byl tím, kdo určitou politickou konstrukci vybudoval a Karel už pouze rozehranou partii dál rozvíjel, byť bravurně. Ne, že by Karel Veliký nebyl zdatným panovníkem. Ale kolem dějin neotáčel on, ale jeho děd Karel Martel. Řekl bych, že si zaslouží, abychom na něj dneska vzpoměli a vzdali mu hold.
P.S.
A malý dárek pro hráče: chcete si tuhle bitvu u Tours >> zahrát v Rome Total War Barbarian Invasion? Můžete, rozkliknutím odkazu si stáhněte tours_732_ad.zip, vložte ho do adresáře, kde máte uloženy data ke hře (standardně to bude v adresáři C:\Program Files\The Creative Assembly\Rome – Total War\BI\data\world\maps\battle\custom ) a tam rozbalte. Bitva by se vám pak v barbarské invazi měla objevit mezi Historickými bitvami.
Napsat komentář