Bariéry našeho školství
Kdž budeme uvažovat o smyslu a cílech základní školy, možná se neshodneme úplně na všem, ale budou se nám nejspíš opakovat některé zásadní okruhy. Rozvíjení individuálních schopností. Akcelerace. Získávání návyků, znalostí a dovedností. Anticipace. Socializace. Možnost v bezpečném prostředí experimentovat, hledat a objevovat, v čem jsme dobří. Objevování radosti z tvůčí aktivity a potažmo ze života. Rozvíjení schopnností adaptace. A tak dál. Možná se pohádáme, jestli je škola a vzdělání jen přípravou na budoucí život, nebo už to je ten samotný život a fáze vzdělávání pro nás skončí až na smrtelné posteli. Ale vsadím se, že tam nenapíšeme: Připravit se přijmací zkoušky.
I současná podoba Bílé knihy (ano, už měla být dávno nahrazena novějším dokumentem) a RVP je docela moderně definována a dává prostor k docela modernímu vzdělání hodnému 21. století. Jenže pak přijde snaživý blb na postu ministra a všechno zničí. Nastaví se jednotné přijímačky (jakoby všechny střední školy byly nebo měly být stejné) a přijímačkám se dá forma i obsah, který je v příkrém rozporu s tím, co jsme právě definovali v Bílé knize a RVP. A základky tak nepřímo donutí rezignovat na moderní vzdělávání a přes rodičovské ambice je donutí sklouznout zpátky do nalejvárny volovin, které snaživí fachidioti naládovali do přijímačkových testů.
To je mor našeho školství. Vytváříme bariéry, které reálně vůbec nepotřebujeme a které jsou navíc v rozporu s tím, jak jsme si definovali vzdělání.
První, co mě napadá, že základní vzdělání dneska nekončí v patnácti. Končí maturitou nebo výučním listem. Anebo v moderní škole by klidně absolvent mohl dostat obojí najednou. Ano, střední školy by mohly být mnohem víc plastické a modulární. Dokonce některé už to pochopily a své vzdělávací plány tak mají nastavené. Student si může konfigurovat, kam míří.
A přechod na střední školu nepotřebuje vůbec žádné cut-off filtry a povinné rozřazování, tím méně plošné a tím méně nastavované státní agenturou a tím méně založenou na znalostech.
Představte si, že by si jednotlivé školy mohly místo toho individuálně poskládat zkoušku, která bude nejlépe odpovídat zaměření dané školy. Má zkušenost coby ředitele gymnázia mě dovedla k přesvědčení, že nejen, že mě nezajímají známky uchazečů, ale nezajímají mě ani jejich vědomosti. Protože obojí má vzhledem k dalšímu studiu relevanci blížící se nule. Nejdříve jsem myslel, že mě nejvíce zajímají jejich kognitivní schopnosti v jejich širokém spektru (což jsme se naučili poznávat sadou mnohafaktorových – a pohříchu ne zcela spolehlivých testů), ale ještě víc mě zajímají osbnostní nastavení. Selfmotivace, komunikační dovednosti, schopnost sebereflexe atd. Protože to jsou dynamické složy, které ve finále budou klíčové. A dokonce bych dnes šel tak daleko, že bych při skládání tříd uvažoval i jako o vytváření sociálních systémů. S vědomím, že na jiné škole mají úplně jiné představy a hledají úplně jiný typ studentů.
Zkušenost říká, že i ty chytré vícefaktorové testy kolikrát vyhodnotí někoho jako celkem nestudijní typ. Ale když s tím mladým člověkem mluvíte, máte pocit, že je tam určitá „jiskra“. A přiznávám že tu a tam jsem takovému uchazeči dal v duchu „divokou kartu“ a přijal ho – a zkušenost ukázala, že to bylo mudré rozhodnutí, protože jeho kvality se prostě jen míjely s našimi testy, jakkoli ty měly o dva řády vyšší vypovídající hodnotu než nějaké testy vědomostní.
Ale pojďte si představit něco, co mnoha lidem bude znít kacířsky: Připustit, že základní vzdělání opravdu končí až někdy v osmnácit-devatenácti. A v těch patnácti by se mělo jen postupně začít směřovat tam, kam si mladý člověk své směřování představuje. Žádná výhybka, žádné cut-off filtry. Ale všem žákům poskytnutné kvalitní poradenství a volbu už nechat z větší části na nich. Vnitřně škálovatelné střední školy. Protože kapacity středních škol na to máme. (Já vím, že část ředitelů středních škol mě za tuhle představu prokleje, protože ji budou považovat za moc utopickou.) A dopřát jim možnost ten „velký“ výběr dělat v co největší míře až po střední škole.
